Od začátku 90. let se Libuše Hrabová vrátila na katedru historie Univerzity Palackého v Olomouci, i když byla už v důchodovém věku. Historičce totiž její kariéru utnuly normalizační čistky po srpnu 1968. Nesměla vyučovat a v době normalizace pracovala jako knihovnice ve Vědecké knihovně Olomouc, odkud ještě před listopadem 1989 odešla do důchodu. Z toho ji pak ale opět do práce povolala obnova svobodných poměrů na akademické půdě a potřeba kvalitních zkušených pedagogů.
Paní profesorko, nedávno jsme zveřejnili rozhovor s historikem Milanem Tichákem. Jeho osud je vašemu podobný v tom směru, že kvůli nepřízni komunistického režimu mohl začít publikovat a vědecky pracovat až od roku 1990. Vy jste v té době, tedy v důchodovém věku, ze stejných důvodů začala vyučovat na katedře historie Univerzity Palackého. Jaké to je začít nebo obnovit kariéru v době, kdy jde většina lidí na penzi?
Všechno šlo dobře, protože byla chuť. Jezdila jsem z Hranic na univerzitu do Olomouce tři nebo čtyři dny v týdnu, ve zbývajícím čase jsem se jako správná důchodkyně věnovala zahradě. Když jsem pracovala v knihovně, mnohokrát jsem kolegyním říkala, že své zaražené pedagogické pudy vylévám na ně. Někdy mě navštívily doma, nebo jsme jezdily na výlety na hory a já jsem jim třeba cestou po hřebeni Velké Fatry vyprávěla o Jeronýmovi Pražském. Ony si se mnou rozhodně užily…
V době azylu ve Vědecké knihovně vám tedy pedagogická práce chyběla?
Jistě, velmi mi chyběla, a právě kolegyně byly mými objekty, do kterých jsem to vylévala.
Nesměla jste vyučovat, v odborné práci jste ale pokračovat mohla?
Oficiálně nikoliv. Musela jsem samozřejmě udělat své penzum práce v knihovně. Nejprve jsem pracovala v poradní službě, pak se někomu nelíbilo, že se i zde mohu stýkat s lidmi, tak mě přeřadili do meziknihovní výpůjční služby, kdy jsem vyřizovala objednávky našich čtenářů v evropských knihovnách. Na druhou stranu to ale mělo své výhody. Když třeba přišly knihy, objednané známým archeologem doktorem Bláhou, a on si je nevyzvedl hned první den, vzala jsem si je nejdřív domů a přečetla je. On to ví, tak to mohu říct…
Jak jste se vlastně dostala k zájmu o dějiny malých či zaniklých národů? Jak se mladý člověk dostane k zájmu o staré Prusy, Lužické Srby a další malé národy?
Řekla bych, že to byl důsledek nacionalismu, v té době oprávněného. Pocit ohrožení ze strany Německa šel se mnou vůbec od počátku, co jsem se začala rozhlížet po světě. Když mi bylo pět let, tatínek se rozhodl, že bych měla vidět i zahraničí. Bydleli jsme v Ostravě, jeli jsme tramvají do Bohumína, šli přes most a tam bylo už Německo. Za mostem vpravo byla hospoda, a před ní taková šopa. Na ní byl namalovaný veliký hakenkrajc. Viděla jsem poprvé hákový kříž a už jsem na to nikdy nezapomněla. Před hospodou nasedal na motocykl SA-man ve žluté uniformě. Šli jsme ještě kousek dál, asi kilometr, k červenému kostelu. Pak jsme šli zpátky, ty tísnivé dojmy ve mně už ale zůstaly. Zdávaly se mi sny o červené věži, která roste do nebe… Do svých osmdesáti čtyř let jsem u mostu v Bohumíně už nebyla, až pak jsem se rozhodla, že se tam musím znovu podívat. Dnes to jsou polské Chalupki, tehdy německý Annaberg. Ten červený kostel tam stále je, hospoda také, i když se změnila a už nesloužila původnímu účelu, pořád na ní bylo vidět, že to je starý zájezdní hostinec. Šopa tam už nebyla, SA-man tam nebyl a motorka taky ne. Chci tím vysvětlit, jaké pro mě bylo vyrůstat tehdy v Ostravě, která byla kousek od německých hranic, hranice byla na Odře. V Ostravě se vědělo, že už od dob Pruska vládne za hranicí velký zájem dostat se tudy na naše území. To mě hodně ovlivnilo.
Tam se zrodil i váš zájem o dějiny Polabských Slovanů?
Ano, četla jsem třeba Dagmar od Svatopluka Čecha. Pan učitel se někdy ve čtvrté třídě ptal, co kdo z nás čte. Já řekla, že Dagmar… on se zamyslel a říkal: No dobře, vy ostatní to ale nečtěte. Ona to pro mě tehdy byla trošku indiánka, vnímala jsem hlavně to, že se statečný lid brání útisku. Prostřednictvím beletrie jsem se tedy dostala k Polabským Slovanům.
Profesorka Hrabová veřejně přednášela i ve velmi pokročilém věku | Foto: Radka Vítková
Vy jste známa konkrétně svým vztahem k Lužickým Srbům… V jejich případě se po druhé světové válce uvažovalo o připojení k Československu.
To je pravda, mluvilo se o tom. Já jsem po válce pracovala v Ostravě ve Společnosti přátel Lužice. Jedna kamarádka byla za války v Lužici v rámci totálního nasazení, a tam chodila s lužickým Srbem. My jsme se pak společně rozhodly, že se do Lužice pojedeme podívat, ale neměly jsme žádná povolení, a to byla tehdy sovětská okupační zóna. Byla to jedna z nejdobrodružnějších cest v mém životě. Prošly jsme za celnicí ve Varnsdorfu, došly na nádraží v Seifhennersdorfu, koupily lístek do Löbau a jely. Jenže tam nám sdělili, že večer do Budyšína vlaky nejezdí. V noci jsme tam tedy putovaly pěšky po budyšínské silnici směrem k Budyšínu, centru Horní Lužice.
Lužičtí Srbové byli tedy první, kdo vás z malých národů zaujal?
Myslím, že to byla celá skupina Polabských Slovanů. Třeba Jiráskova hra Gero se odehrává v oblasti Braniborska, Čechova královna Dagmar jede za svým budoucím manželem dánským králem do města Ribe po řece Odře, aby v ústí viděla potopené město v Pomořanech. Přes takovou beletrii jsem se dostala i k Lužickým Srbům, potom dále třeba ke starým Prusům a k dalším a dalším národům. Vztah k malým a zaniklým národům hrál určitou roli v našem národním obrození, říkávalo se, abychom nedopadli jako Polabští Slované. Za první republiky už Čechům narostlo sebevědomí, a na malé národy moc nemysleli, ovšem tohle téma se rychle vrátilo při pocitu národního ohrožení v letech 1938 až 1945. Ke Keltům jsem se dostala mnohem později, už zase při pocitu ohrožení české kultury a společenského života. Člověk hledal nějakou útěchu v těžké době sedmdesátých let, a v tu chvíli se objevil Tolkien, tedy jeho kniha Hobit, zatím jen kolující rukopis překladu. Ze začátku jsem si říkala, že to je zvláštní kniha, a až někdy kolem osmdesáté stránky jsem pochopila, že to celé je postaveno na znalosti germánské, slovanské a právě keltské mytologie. No a tak jsem se do toho zavrtala…
Národy jsou živá společenství, vyvíjejí se. Myslíte, že stále hrozí některým národům zánik podobně jako třeba starým Prusům a dalším, po nichž nezbyly ani písemné památky?
Asi nic nenapsali nebo se to ztratilo, a zůstala po nich jen místní jména, jaká můžeme vidět ve východním Německu na směrovkách. Pokud jde o dnešek: já nevěřím tomu, že by mohl zaniknout národ, který má spisovný jazyk, užívá ho, má literaturu i tisk. Třeba Lužičtí Srbové, i když je jich málo, všechny tyto atributy mají, a už dlouho. Pokud jsou ale někde třeba úplně maličká společenství, jako Livové v Estonsku, kterých je jen pár desítek a užívají jen mluvené řeči, tam asi k zániku dojde. Ale musím podotknout, že existence národa nezáleží primárně na jazyku, jde o otázku sebeuvědomování. Vezměte si třeba kornštinu, jazyk obyvatel Cornwallu. Tou nikdo nemluvil, byl to fakticky mrtvý jazyk, a přesto ta řeč zažívá dnes renesanci a znovu se používá.
Profesorka Hrabová veřejně přednášela i ve velmi pokročilém věku | Foto: Radka Vítková
Profesorka Libuše Hrabová (1928 - 2023) se specializovala zejména na dějiny Lužických Srbů, vymřelých Polabských Slovanů a Prusů, studovala ale i málo známé dějiny starobylých národů jako byli například obyvatelé prastarého města Harrán (Cháran). Za svou práci získala řadu prestižních ocenění – mimo jiné Stříbrnou medaili předsedy Senátu PČR nebo Cenu Františka Palackého.
Na Katedře historie Filozofické fakulty UP v Olomouci působila od svých studentských let, absolvovala v roce 1952. Následně nastoupila na dráhu akademické pracovnice a jako taková se významně podílela na rozvoji své fakulty a budování jejího renomé. Angažovala se také veřejně. Na konci 60. let vystupovala na podporu společenských reforem, pročež byla v normalizačních čistkách po roce 1968 vyhozena z fakulty. Další pedagogická činnost jí nebyla povolena, živila se tedy následně jako řadová knihovnice ve Vědecká knihovna v Olomouci, odkud v 80. letech odešla do důchodu. Po pádu komunismu se vrátila z penze na svou domovskou katedru, kde dokončila svou profesuru a věnovala jí další dvě dekády energické práce. Se svým pracovištěm zůstala v aktivním styku i po odchodu do emeritury v roce 2009. Příležitostně přednášela i v další dekádě.
