Nevěrnice z Purkrabské přivedla muže do blázince, sama pak okusila katovo umění

Sobota, 18.11.2017

Olomoucký hrnčíř Matouš Reiff se roku 1682 pomátl. Jeho žena Magdalena se totiž v jejich domě na Cartách (dnes Purkrabská ulice) dopouštěla cizoložství s tovaryšem Jakubem, což mistra hrnčíře nakonec přivedlo až do špitálské cely u svatého Ducha.

Hříšnice byla vsazena do vězení a městský rychtář poté dostal příkaz "přiložením palečnic dále vyšetřovat a dopátrat se jistoty v záležitosti dítěte, totiž s kým je těhotná, a dále zda se nepokoušela o vyhnání plodu pomocí léku, který dostala od věštkyně". To by byl z hlediska tehdejšího práva další zásadní zločin.

Rozsudek nad trápenou obviněnou po skončení krutého výslechu zněl: "Ačkoliv provinilá pro spáchané cizoložství by měla být přísně potrestána, avšak s přihlédnutím k dlouhodobému vězení, že její manžel je bláznivý a že má čtyři malé děti, má být potrestána ještě šestitýdenním vězením". Později k této záležitosti zaujal stanovisko i olomoucký cech hrnčířů, který hrnčířské mistrové Magdaleně Reiffové zakázal "držet si v budoucnu nějakého tovaryše".

Když se na tento neveselý, leč zřejmě docela všední rodinný příběh, zachycený v olomouckých dějinách, podíváme jako na ilustrační vzorek dobového pojetí mravnosti, spravedlnosti a trestu, je velmi poučný. Dodejme, že pro paní Magdalenu bylo velkým štěstím, že se případ odehrál na konci 17. století a ne o století dříve. To by dopadla výrazně hůř. Hrnčíři Matoušovi naopak mohlo být úplně jedno, jestli se pomátl v 16. nebo 17. století, protože o rozvoji psychiatrie coby lékařského oboru se dá vážně hovořit až v průběhu 19. století a o vědním oboru psychologie ještě později, někdy ve druhé polovině onoho století. Do té doby bývali duševně nemocní na zhruba stejné úrovni jako „rouhači, zhýralci, prostopášníci a lidé, kteří se chtějí zničit“ (z dekretu krále Ludvíka XIII. Z roku 1676). Pokud v Olomouci skončil ve špitálu u svatého Ducha, dopadl ještě dobře – ve Francii by jej třeba házeli do jámy s hady, aby „vlivem šoku přišel opět k rozumu“. Mimochodem, špitál svatého Ducha a kostel stejného zasvěcení stával do poloviny 19. století v Denisově ulici na místě dnešního Muzea umění.

Pokud jde o hřích cizoložství, latinskou právní terminologií označovaný jako adulterium, ten byl po staletí v Evropě považován za těžký, dokonce hrdelní zločin. Podstatně hůře na tom byla skoro vždy žena, která cizoložství páchala; vůči mužům bylo středověké práv daleko shovívavější. I záletník ovšem mohl být zabit zneuctěným mužem, pokud byl přistižen při činu.

Pokud se cizoložství dopustila žena, šlo jí opravdu o život a všechen její majetek měl navíc propadnout manželovi. Zákon stanovil, že pokud manžel přistihne svou ženu s milencem in flagranti, má právo manželku i jejího amanta beztrestně zabít. Běžným trestem bývala tzv. ulička hanby. K nejkrutějším trestům za nevěru patřilo ve středověku v některých zemích dokonce i stažení z kůže! Paradoxní ovšem je, že z hlediska církevního práva ani nevěra nebyla důvodem k rozvodu.

Teprve od 17. století se mimořádně drakonický přístup uvolnil a ženám už za cizoložství nehrozila smrt. Záleželo samozřejmě na konkrétní zemi i městě, protože o trestu rozhodoval rychtář a městští radní, usvědčené nevěrnice často vyvázla jen s vymrskáním, vyhnáním z města, trestem několika dní na pranýři (v Olomouci býval na Horním náměstí na jižní straně radnice) nebo pokutami. Trest několikatýdenního vězení pro Magdalenu Reiffovou z Olomouce tedy do tohoto pojetí celkem logicky zapadá. Zákaz „držet si tovaryše“ už byl v kontextu daného případu poněkud zbytečný, byť může být z našeho pohledu úsměvný. Vzhledem k tomu, že mistr hrnčíř trávil své další dny a měsíce v cele pro choromyslné, usilovat o zachování manželské věrnosti už asi nemělo smysl.

Fotogalerie: 
Autor: 
(CS, MB)