Olomoucké věže a věžičky prozrazují stopy dávné minulosti. Stačí se jen dívat

Sobota, 13.1.2018

V Olomouci je bezpočet míst, kde stojí za to zastavit se a jen tak se dívat okolo sebe. Většina z nás by taková místa hledala v samém centru Olomouce, které v sobě, slovy jedné z expozic Vlastivědného muzea, nese „patnáct století města“. Jenže taková zajímavá místa jsou i dál od centra. Zastavme se na okamžik třeba na břehu řeky Moravy na rozmezí ulice Nábřeží a Masarykovy třídy.

Aniž by člověk udělal jediný krok doleva či doprava, vidí z jednoho místa architekturu a stavební stopy z dob středověku až po absolutní současnost. Stačí dívat se na různé věže a věžičky, které jsou odsud vidět. A že jich je dost!

Když to vezmeme zprava, tady od severu, vidíme jako první reprezentativní a honosný klášterní komplex Hradiska. Každý, kdo se o historii Olomouce zajímá, ví, že to je jeden z nejstarších klášterů u nás, vznikl roku 1078 a po zakládajících benediktinech se zde od druhé poloviny 12. století usadili premonstráti. Ty pak z kláštera v roce 1784 vyprovodil císař Josef II. a jeho nemilosrdná politika reforem a zestátnění a centralizace církevních institucí. Dnešní podoba kláštera pochází z přelomu 17. a 18. století. Klášter byl totiž mnohokrát pobořen či vypálen, a nynější krásnou podobu mu dali především za opata Norberta Želeckého z Počenic stavitelé v čele s věhlasným Italem Giovanni Pietro Tencallou. Jenže ta nejvyšší věž nad budovou prelatury má ještě složitější osud. V 19. století věž vyhořela a byla následně snížena a jen provizorně opravena. Teprve v 90. letech 20. století ji za velmi velkorysé rekonstrukce kláštera nechal ředitel Vojenské nemocnice obnovit v původní barokní kráse a výšce. Není divu, že roku 1995 byl celý komplex zařazen mezi národní kulturní památky.

Když se posuneme zrakem mírně doleva, uvidíme jednu z mnoha mladších věžiček, konkrétně tato je na činžovním domě v Komenského ulici (nad restaurací Bristol). Tady se ocitáme v úplně jiné době, a to na počátku velkého územního rozmachu města, které bylo po mnoho dlouhých staletí vymezeno stále stejným obvodem městských hradeb. Ještě před zrušením pevnosti v roce 1886 se začaly stavět vysoké činžovní domy v historizujícím slohu v nově vytyčené Laudonově, dnes Komenského ulici, kde vyrostl první dům už v roce 1878. Impulsem ke stavění tehdy bylo zrušení a zbourání Hradské brány roku 1876. V roce 1880 postavil tentýž stavitel, Josef Sieber, dům číslo 3, a o další tři roky později vybudoval Roman Zapletal objekt s číslem 1, který už přímo navazuje na starší středověkou a výrazně nižší zástavbu. Během tří desetiletí v ulicích Laudonova a Františka Josefa (dnes ulice 1. máje) vyrostla především zásluhou developera Moritze Fischera a architektů Jakoba Gartnera a Karla Starého staršího kompaktní blok budov v historizujícím slohu. Ty jsou kromě jiného typické právě i ozdobnými nárožními věžičkami, které vlastně kromě estetické funkce jiný praktický účel neměly. Ozdobná nároží ovšem mají při pohledu na tehdy vzniklé ulice svůj řekněme městotvorný význam a my můžeme jen poděkovat tehdejším magistrátním úředníkům, že na takovém označení nároží nových bloků budov při vydávání stavebních povolení trvali.

Těsně vedle první z mnoha historizujících věžiček nemůžeme přehlédnout věž evangelického kostela. Kostel Českobratrské církve evangelické, jehož základní kámen byl položen v roce 1914, byl s ohledem na tíživé válečné události dostavěn a předán věřícím až v roce 1920. Tato věž tedy patří v našem výhledu od řeky k nejmladším. Evangelíci sice už v Olomouci tou dobou kostel měli, byl jím tzv. červený kostel na dnešní třídě Svobody, ten ale využívali k bohoslužbám olomoučtí Němci. Mimochodem, kdybychom z našeho místa na nábřeží mohli vidět jen kousíček za roh, viděli bychom další věž, která vypadá jako z docela jiné země, a to věž pravoslavné katedrály svatého Gorazda, vystavěné až ve 30. letech 20. století! Blok novějších činžáků z 20. století nás ale o tento pohled bohužel připravuje... Ale pojďme dál 

Přeběhneme nyní zrakem po střechách domů až k nejvyšší věži nejen na tomto místě, ale na celé Moravě. Je jím skoro 101 metrů vysoká jižní věž katedrály svatého Václava. Jak to je s jejím stářím? Katedrála samozřejmě patří v Olomouci nejen k nejvýznamnějším, ale i nejstarším budovám. Její základní kámen položil olomoucký kníže Svatopluk někdy kolem roku 1105. Ovšem vysokánská jižní věž ke katedrále přibyla až mnohem později. Za episkopátu arcibiskupa Bedřicha kardinála z Fürstenberku ji zde vystavěli stavitelé pod vedením Gustava Meretty, a to v letech 1882 až 1892. Od té doby až do dneška je její vrchol skoro nejvyšším bodem v Olomouci. Teplárenský komín je sice ještě o devatenáct metrů vyšší, ale zase stojí v místě s menší nadmořskou výškou. No a je to konec konců pořád jen komín...   

Následují další věžičky na domech z 19. století. Ty, které jsou blíže ke katedrále, jsou starší, ty na Masarykově třídě o něco mladší, každopádně se ale stále jedná o objekty z posledních tří desetiletí 19. století. V této ulici nám už bohužel chybí jedna věž, která zde bývala od 13. století až do roku 1876, a to Hradská brána. Její základy byly vloni nalezeny při archeologickém průzkumu ulice 1. máje.

Když se pak podíváme ostře doleva, tedy jižním směrem ze stále stejného místa, uvidíme úplně jiné věže. Nejprve se objevují panelové domy, součást vysokoškolských kolejí ze 70. let 20. století, a za nimi konečně vykukuje úplně nejmladší olomoucká výšková stavba, 74 metry vysoká budova BEA centra z roku 2013, v níž sídlí například Moravská vysoká škola. Pak už nám zbývá jen 120 metrů vysoký komín teplárny a náš výhled z jednoho jediného místečka u řeky Moravy končí. Přejeme všem příjemné procházky po Olomouci. Hlavně si všímat, co je okolo nás...  :-) 

Fotogalerie: 
Autor: 
(mb)