Obě lokomotivy za ohlušujícího praskotu vryly se do sebe! Železniční neštěstí u Nové Ulice

Středa, 7.2.2018

Srážka dvou vlaků takřka v centru Olomouce! Strojvedoucí si těsně před nárazem hleděli navzájem do očí. Jednoho strojvedoucího náraz vyhodil z lokomotivy, brzdař ze zadního vozu skončil zmrzačený v nemocnici. Kdy se taková železniční pohroma stala? Bylo to krátce před vánočními svátky v roce 1907. Před polednem v neděli 15. prosince šokovala veřejnost tato nejvýznamnější železniční nehoda na lokální trati z Olomouce do Čelechovic, a to mezi zastávkami Nová Ulice a Olomouc - město. A ač to zní podivně, v nehodě kromě celé řady nedůsledností sehrála roli i obyčejná řepa cukrovka. 

Havárie, při níž se skutečně srazily dva protijedoucí vlaky, se odehrála na území tehdy ještě samostatné Nové Ulice. Mezi dnešními ulicemi Wolkerova a U Místní dráhy vjíždí trať do poměrně hlubokého zářezu počínajícího Tabulového vrchu, navíc zde i mírně zatáčí a překrývá ji most (v dnešní ulici Štítného). Není tedy divu, že při takto nedostatečné přehlednosti se spatřili oba vyděšení strojvedoucí vlaků číslo 474 a 477 až ve chvíli, kdy vlaky nebylo možné zastavit. „Obě lokomotivy vrazily do sebe s takovou prudkostí, že zůstaly v pravém smyslu slova v sobě vetknuty,“ popisuje dramatickou novinář událost. Srážka vyvolala obrovský hluk a následně i děsivou podívanou -  několik vozů bylo zcela roztříštěno, jiné silně poškozeny a vyhozeny z kolejí. Mimochodem, dle dobových svědectví se na místě nehody rychle sešel "velký zástup obecenstva", a to bez ohledu na špatné počasí.

Trať byla samozřejmě okamžitě uzavřena a odklízení trosek, na němž se podíleli četníci i vojsko, trvalo odpoledne i celou noc. Provoz byl obnoven až druhý den, v pondělí 16. prosince. Nehoda neměla žádné oběti na životech, ale bez vážných zranění se neobešla.  

Statečný brzdař přišel o nohu

Jeden ze strojvedoucích byl z lokomotivy vyhozen na sousední svah, ale kromě šoku a různých pohmožděnin se mu nic vážného nestalo. O druhém strojvedoucím tisk neinformuje. Na konci každého vlaku tehdy bývali brzdaři. Jeden z nich byl vyhozen na střechu vagonu a rovněž jemu se prý nic vážného nestalo. Oproti tomu druhý statečný brzdař, šestadvacetiletý Alfred Stratil, který podle svědků vytrval na svém místě až do posledního okamžiku a snažil se stále brzdit, dopadl mnohem hůř. Byl zaklíněn mezi vykolejenými vagony, které mu zcela rozdrtily jednu a polámaly druhou nohu. Hůře postižená noha mu musela být v nedaleké zemské (dnes fakultní) nemocnici amputována. Větší ztráty na zdraví či životech se nestaly především díky tomu, že vlaky nejely moc rychle a jednalo se o vlaky nákladní, oba vezly řepu, řepné řízky či jiné zemědělské suroviny. Kdyby šlo o osobní vlaky, byla by bilance mnohem horší. Vážně poničeny byly lokomotivy a mnoho vagónů bylo zcela zdemolováno.

Pro dobový, česky psaný olomoucký tisk byla havárie důkazem o šlendriánu ředitelství státních drah a záměrném opomíjení a zanedbávání této „čistě české trati“. Podle redaktorů olomouckého Pozoru či Našince byli na zastávky na trati záměrně umísťováni coby úředníci nekvalitní a nekvalifikovaní zaměstnanci, bývalé sluhové z jiných důležitějších stanic, a posílány výhradně zastaralé vlakové soupravy. Kritici poukazovali i na to, že trať nebyla dosud vybavena bezpečnostními "zvonovými signály" a v místě křížení se silnicemi není ani pořádně oplocena. „To vše se děje s rafinovaným úmyslem tuto úplně českou trať udržovati v takovém stavu, aby český kraj, jímž projíždí, měl z ní co nejméně užitku. Kdo touto drahou jednou jel, vystříhá se, aby jí musel jet podruhé,“ napsal den po nehodě redaktor obdeníku Pozor. Za vše prý může pan dvorní rada z Ambergů, tehdejší šéf Ředitelství státních drah v Olomouci.

Vše zavinily nesrozumitelné předpisy, nebo zmatek při řepné kampani?

Vyšetřování ukázalo, že snad až o 70 minut zpožděný vlak 477 vyjel z Hodolan, projel bez zastavení nádražím Nová Ulice a vzápětí se srazil s řádně vypraveným nákladním vlakem 474, jedoucím od zastávky Olomouc - město. Staniční mistr z Hodolan oznámil telefonicky odjezd vlaku na stanici Nová Ulice, na druhou stanici se ale nedovolal, což byl jeden zásadní problém. Staniční mistr stanice Olomouc - město se měl zase dotázat, zda může vypravit vlak číslo 474, a zjistit, kde se ten bude míjet s vlakem 477, nicméně tak neučinil. Nic netušící strojvedoucí obou souprav se tak spatřili ve chvíli, kdy je a především jejich těžké lokomotivy od sebe dělilo už prý jen „šedesát kroků“, což bylo samozřejmě k zastavení kriticky málo…

Skutečnou mírou zavinění se samozřejmě zabýval i soud, který se uskutečnil v červnu následujícího roku. Je fakt, že výsledek soudního přelíčení velkou reklamu státním drahám neudělal.  Všichni tři obžalovaní, tedy staniční mistr z lokální dráhy v Hodolanech Eduard Lindner, zástupce přednosty stanice Nová Ulice Michal Rebenda  a staniční mistr stanice Olomouc – město R. Nitsche totiž byli nakonec osvobozeni. Výpovědi všech tří aktérů i stanovisko soudního znalce prokázaly, že na vině byly nejasné předpisy a nepřesně stanovený status jednotlivých vlakových spojů. Chyba byla tedy především na straně provozovatele dráhy.

„Žalovaní sváděli vinu na nesrozumitelnou kurendu ředitelstvím dráhy pro dobu řepné kampaně vydanou,“ z čehož mimo jiné vyplynulo, že zatímco Lindner považoval jeden z vlaků z osudného dne na trať vypravených za vlak řádný a pravidelný, druzí dva zúčastnění jej brali za vlak mimořádný, který je vypravován v době řepné kampaně jen dle potřeby. Tito dva zaměstnanci dráhy tedy ani nevěděli, že vlak 477 toho dne pojede, obzvláště když jel kvůli zpoždění v jinou dobu než obvykle. To vše uznal soudní znalec a po něm i soud.

Druhá věc je, že údajně v době nehody vázlo telefonické spojení, což potvrzovali i novináři, když napsali, že na Nové Ulici v polední době (nehoda se stala asi o půl dvanácté, tedy těsně před polednem) telefonem nebylo možné přivolat ani pomoc k místu neštěstí.

Lokálka vznikla hlavně kvůli řepě a cukrovaru

Lokální trať z Olomouce do Čelechovic vybudovala v roce 1883 firma Rakouská společnost místních drah (Österreichische Lokaleisenbahn-gesellschaft), jejíž zkratku Ö.L.E.G. lze rozpoznat i na dobových obrázcích nejstarších lokomotiv a vagónů. Trať, dnes občas poeticky nazývaná Hanácký expres, vedla ze zastávky Olomouc - místní nádraží (které navazovalo na hlavní nádraží státní dráhy v Hodolanech), přes tehdy samostatnou obec Nová Ulice a stanici Olomouc – město a dále zemědělskou krajinou přes Řepčín, Horku, Skrbeň, Příkazy, Senici na Hané, Náměšť na Hané, Drahanovice, Slatinice a Třebčín až do Čelechovic. Není ostatně náhodou, že hned vedle stanice Nová Ulice stál ohromný komplex budov sladovny a pivovaru velké olomoucké firmy Eduard Hamburger, v Hejčíně dráha zase míjela cukrovar bratří Mayů, v Hodolanech byla další velká sladovna. I v nehodě samotné sehrála řepa svou roli – jeden z vlaků byl totiž vlakem mimořádným, který sloužil jako posila pro svoz sklizené řepy. V té době už ale zdejší dráha dávno nepatřila soukromé společnosti Ö.L.E.G., ale rakouským státním drahám, které ji převzaly v červenci roku 1887. Dnes je tato trať s číslem 275 stále v provozu, i když se tudy už tolik řepy nevozí…

Ilustrace stanice Nová Ulice, nákladového nádraží v Hodolanech a dobových vagonů převzata z publikace Vladimír Londin, Petr Blatný: 150 LET ŽELEZNICE V OLOMOUCI, vydané ČSD Olomouc, Hlavní nádraží v roce 1991.

Fotogalerie: 
Autor: 
(MB)

Komentáře

Pěkný článek, jen bych upřesnil, že není pravdou, že se dnes tudy řepa nevozí. Děje se tak pravidelně každý rok, kdy se sváží po této lokální trati řepa z Příkaz.

To ano, máte pravdu, ale vozí se jí o dost méně než před sto lety. Ani s těmi cukrovary, sladovnami a pivovary to už v Olomouci není takové jako na konci 19. století, stejně tak není ani cukrovar v Čelechovicích... :-)