Krutá švédská okupace královského města Olomouce, II. část

Pondělí, 11.6.2018

Druhá část (První část zde)

Léta páně 1643

Mor ustoupil díky tuhé zimě a také proto, že nebyla nouze o potraviny, o které se starali také Valaši. Ti byli vždy potíráni císařskými za své zbojnictví a záškodnictví. Císařským vojskem bylo vykonáno mnoho trestných expedic a mnoho Valachů a jejich vůdců bylo zajato. Na souzených a odsouzených Valaších bylo vykonáno mnohé kleštěmi drásání, poté čtvrcení, také věšení na Horním náměstí a na velké lípě před Střední bránou, mnozí byli popraveni na Šibeníku. Valaši proto Švédy uvítali jakožto své souvěrce a spojence. Dne 18. února 1643 do města v počtu 250 mužů přitáhli ozbrojení Valaši ze Vsetína i valaští sedláci z jiných míst. Přivezli máslo, sůl, slanečky a další potraviny. Švédským velitelem byli počestně přijati a přislíbili Švédské koruně veškeré dobré služby. Ve městě od vojáků nakoupili měď, kotle, hrnce, pánce, řetězy, surové hovězí kůže včetně jiného zboží a po dvou dnech odtáhli, doprovázeni dvěma švadronami rejtarů. Valaši znovu do města přivezli máslo, sýr a sůl v červnu téhož roku. Při cestě zpět vyplenili Hlubočky, při tom je ale zajali císařští a generál Borry nechal všechny zajaté Valachy pověsit.

Na jaře 1643 císařští vypudili Švédy z mnoha okolních měst, na pomoc ale ze Saska opět přispěchal Torstenson se svojí armádou, velice mu záleželo na švédské přítomnosti na Moravě. Dobyl přitom další města, mimo jiné Kroměříž, která lehla popelem. Po tuhém odporu řádu německých rytířů byl dobyt také hrad Sovinec, který se stal další důležitou švédskou vojenskou základnou.

První rok po obsazení okupanti vybírali daň 30 tolarů plus 10 tolarů drancovného, roku 1643 už to bylo 182 tolarů. Měšťané, u nichž byli ubytování švédští důstojníci, je nejen živili, ale také vypláceli svým hostům apanáž. Švédským pastorem hammersteinského pluku byla 14. ledna 1643 vsazena do vězení paní Lamačová (čp. 289 – Denisova ul. 37, zbořený). Ta pastorovi nechtěla dávat týdně 8 tolarů, které po ní požadoval bez ohledu na dřívější dohodu, jež zněla na 6 tolarů. Purkmistr Arnold Puschmann z Rigy v Livonsku (čp. 20 – Dolní náměstí 47) mnoho vytrpěl od podplukovníka Wankeho, který u něj bydlel. Hrubé zacházení, výhrůžky tasenou šavlí, velké hostiny na účet majitele domu. Paní purkmistrovou Puschmannovou potupně a násilím vodil švédský voják na opevňovácí práce na hradbách. Puschmann těmto těžkostem podlehl v roce 1644. V domě čp. 322 (Horní náměstí 11) bydlel radní Jakub Stammer, kterému švédský velitel hrozil, že ho posadí na nejvyšší věž, pokud neodevzdá zbývající víno. Jistý Valentin Eker byl pokaždé, když nemohl požadovanou částku zaplatit, opakovaně hrubě zbit. Nakonec byl i s rodinou z města vyhnán, stejně jako další, ze kterých neplynul žádný prospěch, tedy i studenti a žebráci. Pro vzrůstající konflikty mezi Švédy jako luterány a katolickou církví odešli z města počátkem října 1643 také jezuité, kněží a další mniši, čímž došlo k přerušení přednášek na univerzitě.

Kdo byl ale jen trochu zdravý a mohl pracovat, ten zůstal v pevnosti. Na Michalském návrší nedaleko katovny (čp. 141 – ul. Hrnčířská 40, zbořený) a malého kamenolomu stál od roku 1542 koňský mlýn, do kterého bylo zapřaháno několik tažných koní, někdy také statných volů, proto se mu říkalo i volský. Všechny vodní mlýny na předměstí byly vypáleny a zbořeny, takže právě tento mlýn byl pro všechny ve městě velice důležitý. Švédy byl přestavěn a jelikož koňské síly bylo nedostatek, mlýn museli pohánět samotní Olomoučané. Další koňský mlýn byl Švédy zbudován v pevnostním stavebním dvoře na slepém konci Bělidel (čp. 581 – Sokolská ul. 1, zbořený), který se nazýval Růžový kout.

Volné chvíle švédští vojáci dále trávili rabováním opuštěných domů a pátráním po zakopaných pokladech. Neopomíjeli za tím účelem vyslýchat domácí obyvatele, kterým rozvazovali jazyky takzvaným švédským truňkem – vyslýchaného svázali do kozelce a lili mu do úst odporné tekutiny. Švédští markytáni také vařili v Olomouci méně kvalitní pivo “Stulperbier”, čímž se zdejší sládci cítili poškozeni a žádali, aby směli vařit stejné pivo. Roku 1643 sdělil švédský velitel městské radě, že má být učiněno opatření, aby byly obnoveny chmelnice na předměstích a aby byl vysazen mladý chmel.

Jeden švédský voják svou neopatrností při kouření tabáku způsobil požár, při kterém vyhořely špitál a kostel sv. Ducha, také další tři domy. Ve švédské posádce se udržovala tuhá kázeň, proto byl za toto své jednání přísně potrestán. Provinilci se trestali mrskáním a šibenicí, městský kat měl během okupace vždy práce dost.

Léta páně 1644

Na mariánský svátek 2. února 1644 nechal velitel Paikul, jako provokaci proti katolíkům, hrát komedii v Dietrichštejnském paláci (čp. 364 – Opletalova ul. 1), jíž se muselo zúčastnit na čtyřicet nejpřednějších osobností města. Dne 23. února 1644 císařský rychtář Adam Kaufmann zemřel na podagru (dna). Téhož dne vdova Eufrosina Kaufmannová, roz. Grinaeová odmítla platit další kontribuci, "jelikož předtím byla dvojnásobně zdaněna a ostatní vdovy vůbec ne" a "beztoho pečuje o zraněného rytmistra Legata.

Nejtěžší časy švédské okupace začaly 16. června 1644. Ten den císařské vojsko, pod vedením generála Ladislava Buriana z Valdštejna, znovu přitáhlo k Olomouci, využívajíce nepřítomnosti maršála Torstensona s jeho hlavní armádou a tím začalo nejdelší, tvrdé a těžké obléhání, které trvalo bezmála 9 měsíců. Do tábora císařských u šibeničního vrchu často docházel Ferdinand Julius Zirckendorfer, byl ale zajat švédským kaprálem, francouzem Janem Carlem a jako špion byl odveden do města. Byl umístěn do temnice a ještě téhož dne Paikulem vyslýchám a odsouzen k smrti. Později byl však odsouzen k mírnějšímu trestu “běháním uličkou”, byl delší čas vězněn, ale ještě téhož roku byl propuštěn. Knihtiskař Mikuláš Hradecký ze Svídnice (čp. 498 – ul. 8. května 35) byl dne 26. července 1644 zbit sekretářem švédského velitele a odsouzen k pěti hodinám "jízdy na oslu", jelikož nechtěl tisknout pamflet proti císařskému plukovníku svobodném pánu von Vetterovi. 

Velitel Paikul nařídil 4. srpna 1644 odstranit všechny střechy z domů u hradeb, zakázal kostelní zvonění, jakož i odbíjení hodin. Bylo vyhlášeno stanné právo a zesílila perzekuce měšťanů, zvýšily se kontribuce i odvod potravin. Z města byli vypuzeni další práceneschopní lidé a ti, kteří se nebyli schopni postarat sami o sebe. Velitel přikázal, aby bylo denně postaveno dvanáct osob z měšťanstva k hasičské pohotovosti. Protože tento příkaz nebyl dostatečně rychle vyplněn, byl purkmistr Pavel Rupprecht kvůli tomuto opomenutí v noci ozbrojenci pod ranami vzat ze svého domu (čp. 57 – Dolní náměstí 32) a přiveden na hlavní strážnici. Když byl starý vylekaný muž důstojníky zhurta tázán, proč nesplnil příkaz a nepostavil 12 osob, odpověděl: “Protože by to mohlo být proti císařskému Majestátu”. Velitel Paikul tím byl tak uražen, že nařídil městského písaře a jiné členy městské rady (také Jiřího Řehoře z domu čp. 192 – Dolní náměstí 10) vyvést z jejich domů ranami a střelbou. Všichni byli shromážděni na radnici a tam drženi ve vězení. Za tři měsíce po této události Pavel Rupprecht zemřel a byl čestně pohřben v kostelíku sv. Cyrila a Metoděje.

Dne 20. září 1644 byl císařskými vyhlášen útok. Ten byl spojen se zradou představeného bernardinského kláštera kněze Michaela (Petra Pommera). Kolem půlnoci vpustil tajným vchodem na děkanství 600 císařských vojáků, kteří měli za úkol obsadit biskupovo sídlo, dobýt a otevřít Hradskou bránu, s posilou zajistit Novou bránu a poté i celé Předhradí. Jelikož ale císařští nepodnikli včas útok, nečinně a nesmyslně vyčkávali, promarnili tím svou jedinečnou příležitost. Švédové se o jejich vpádu dozvěděli, zaútočili na biskupský palác a děkanství a s pomocí Valachů se jim za dlouhého šturmování podařilo Předhradí od císařských vyčistit. Dómské děkanství bylo do základů vypáleno, ještě předtím však bylo Švédy, stejně jako katedrála vedle, vyrabováno. Kněz Michael, ale také radní Zirckendorfer z biskupské rezidence utekli stejným tajným vchodem, kterým vedli útok. Císařským velitem útoku na Předhradí byl protestantský francouz Jean-Luis Raduit de Souches, který ještě v roce 1642 sloužil ve švédské armádě, ale po neshodách s nadřízenými se přidal na stranu Habsburků. Při útoku císařských vzala Sabina Plesslová tři císařské vojáky do svého domu na Předhradí (čp. P49 – ul. 1. máje 22), ukryla je v komůrce a umožnila jim tajně uprchnout z města. Mnohé ztráty na životech byly na obou stranách, padli dva švédští kapitáni a dva místokapitáni. Císařských padlo 76, ti byli se souhlasem velitele pohřbeni na hřbitově u kostela sv. Petra. Řeholníci museli za tuto konspiraci platit obrovské kontribuce, mnozí z nich ale žádných prostředků neměli, a to bylo dobrou záminkou pro jejich vypuzení z města. Magistrát i zbylí měšťané byli také do krajnosti vysáti a značně se zadlužili. Mnoho nově opuštěných domů bylo pobořeno.

Podle rozkazu nadporučíka Wintera musela městská rada zajistit raněným císařským vojákům péči ranhojiče a opatřit je jídlem, aby mohli být vyměněni či použiti k práci. Byl povolán ranhojič Gottfried Schiller a poněvadž byla městská pokladna vyčerpána, každý z městské rady podle svého skrovného jmění a křesťanského milosrdenství jim posílal jídlo. To se však muselo dít jen tajně prostřednictvím biřiců. Když Jakub Stammer tajně poslal raněným něco vařené zeleniny a kousek chleba, neboť v té době nebylo nic lepšího, bylo toto jídlo jeho člověku před radnicí odebráno, hozeno na zem a on sám byl zbit a byl mu sebrán plášť. Po výslechu byl Stammer odveden do vězení na strážnici a velitelem urážen slovy “zrádcovská šelmo, pse” a podobně, což ze strany Švédů bylo pro radu i pro měšťany nejobvyklejší pojmenování. Stammer byl zavřen od 12 hodin do 9 hodin večer a navíc musel zaplatit 2 rýnské tolary pokuty. Týž den pan Aurelius Reger a Jan Köppel prosili švédského velitele a jednoho poddůstojníka o povolení mluvit se svým zajatým krajanem nadporučíkem Güntherem či aspoň mu poslat košili, pár šátků a podobně. Dostali odpověď, že velitel jim radí, aby s tím dali pokoj, že to nedovolí a že ho čert bere, když slyší, že nějaký purkmistr či měšťan chce mluvit či jednat s nějakým císařským zajatcem – že jim bez váhání či ohledů a bez rozdílu dá hned položit hlavu (s prominutím) k řiti.

Hrubou císařskou dělostřelbou byla hradba mezi Blažejskou bránou a Katovskou věží téměř zbourána. Mnoho císařských granátů padlo i na město a způsobilo velké škody. Dne 20. září 1644 ráno o čtvrté hodině jeden z granátů způsobil, že v domě Buchbinderové u Rohelské brány bylo úlomkem cihly zabito malé dítě. Zasažen byl Dietrichštejnský palác, dům radního Jakuba Stammera, také dům Řehoře Vrbatského v České ulici nazývaný "U Tří lip" (čp. 518 – ul. 8. května 13). V domě pana Bischofa u Nové věže (čp. 287 – Denisova ul. 41, zbořený) zničil granát zadní světnici. Jeden z granátů dopadl také na dům Pavla Straupeho (čp. 451 – ul. 8. května 10), úplně ho rozbořil, jednu děvečku zabil, další ženě byly rozdrceny obě nohy a druhé ženě ruka. Dům se poté nazýval "U Železného granátu". Dne 22. srpna 1644 bylo na město opět vrženo několik císařských bomb, jedna z nich padla do domu hraběte Athana, srazila kus štítové zdi a zabila jednu ženu. Dne 29. srpna 1644 za svítání na město opět padlo čtyři nebo pět bomb, jedna dopadla do domu Petra Wolfa ve Ztracené ulici a způsobila značné škody.

V jednu chvíli se zdálo, že se císařským podaří město dobýt zpět, občané se začali radovat a nejrůzněji kolaborovat. Byla vyvěšena mariánská vlajka, kterou ale musel purkmistr za dohledu Švédů znovu sundat. Spolu s kováři na Romhofu dostal kovář Jan Müller (čp. 438 – Pavelčákova ul. 8) příkaz od velitele Paikula převzít dodávku prací ze železa, čemuž se však bránil a uprchl z města. Paikul dal okamžitě jeho ženu a děti odvést do vězení. Radní a lékárník Václav Meixner dal obraz P. Marie, který visel na jeho domě (čp. 19 – Dolní náměstí 48), a který po příchodu Švédů dal sejmout, v noci zavěsit znovu na své místo, aby – až císařští přijdou – nemohli ho podezřívat, že je jako větrná korouhvička ve své mysli.

Za tuhých bojů a velkých ztrát u císařských bylo město Švédy uhájeno. Blažejská brána byla po dělostřelbě zle poničena a následně musela být zaslepena. Pro brzké mrazy dal švédský podplukovník Winter strhnout požárem zničený špitál sv. Ducha a dřevo nechal převézt ke strážím u Střední brány. Dne 3. prosince 1644 proběhlo sčítání v pevnosti, které zjistilo 210 civilních obyvatel a 759 můžů švédské posádky.

Léta páně 1645

Císařští se rozhodli blokádou pevnost vyhladovět. Pro všechny nastalo kruté období. V ulicích nebylo živého psa nebo kočky. Chudí lidé jedli otruby, plevel a mláto, také odpadky, které jindy dostávali psi a dobytek. Každý, kdo se snažil obstarat si potravu mimo město, musel Švédům zaplatit poplatek. Švédská jednotka obratným útokem vyrabovali zásobárny císařských ve Šternberku a za velkých ztrát dostali do pevnosti několik vozů zásob. Olomoučané přeživší vojáky od radosti na rukou nosili v ulicích města. Potravin a střeliva se ale nedostávalo také císařským vojákům a ti rabovali v širokém okolí ještě hůř než Švédové.

Dne 9. března 1645 ale muselo obléhání předčasně skončit, maršál Torstenson se se svou armádou vrátil na Moravu. Opět ovládl celou českou i moravskou zemi, také část Rakouska až po Dunaj. Vítězstvím u Jankova se mu otevřela cesta k Vídni, rozhodl se ale napřed dobýt Brno. Tomuto městu ale velel odvážný Jean-Luis Raduit de Souches, kterému se podařilo s malou posádkou čítající 1500 mužů, proti obrovské přesile 28 000 švédských vojáků, Brno ubránit. Po 16 týdnech, 18. srpna 1645 byl Torstenson nucen obléhání ukončit a tím byla zachráněna i Vídeň. Luis de Souches byl populární po celém mocnářství, které se mu náležitě odměnilo.

V prosinci 1645 byl maršál Lennart Torstenson nucen vzdát se  kvůli své těžké pakostnici velení hlavní švédské armády ve prospěch generála Carla Gustava Wrangela.

Léta páně 1646 až 1647

Švédskou posádku v Olomouci už nemělo do konce války co vytrhnout z klidu, k žádnému dalšímu obléhání nedošlo. Město získalo nového velitele Valentina Wintera z Pomořan, který v Olomouci působil až do konce okupace. Ve městě ale rozhodně nepanovala idyla. Dále se rabovalo, do výčtu hmotných ztrát je také nutno zahrnout asi 10 000 knih z klášterních a řádových knihoven a další naloupené drahocenosti, které byly roku 1647 odvezené do Švédska.

V okolí stále řádil mor, země byla zpustošena a měštané byli nadále sužováni vysokými daněmi posádce. Bohatší museli kromě jiných služeb, platit jídlem a pitím, Byli tací, kteří platili Švédům každý den po celé roky zlatku,  tímto vydíráním přišli o všechno a nakonec úplně zchudlí museli opustit město. Vojáci opět vše, co po nich zbylo, sebrali a rozprodali. Pokud určité části budovy hrozilo zříceni, dělali vše proto, aby skutečně spadla, a oni tak měli dřevo na zátop.

Léta páně 1648

Z partyzánských zkušeností Valachů těžila rovněž císařská armáda. Císařští Valaši číhali na švédské jednotky podnikající výpady do okolí a zajímali je. Mezi zajímači vynikal jistý urozený student filozofie, který velel stovce Valachů, říkalo se mu proto Setník. Ten způsobil Švédům mnoho škod a rozené Švédy bez milosti na místě zabíjel. Lehkomyslně však chodil do Olomouce na trh, byl tu spoznán, polapen a předveden švédskému veliteli. Při výslechu Setník přiznal, co mu žalobci prokazovali, načež velitel prohlásil: "Odsoudil ses vlastními slovy; protože jsi žádnému ze Švédů nedal milost, nebude dána ani tobě". 1. června 1648 Setníka narazili na kůl, byl však naživu ještě po třech dnech. Stále hovořil s kolemjdoucími a vzbuzoval jejich útrpnost. Nakonec velitel nařídil katovi, aby do Setnika střílel. Ten sice uposlechl, ale po Setníkově popravě, na protest proti exekuci odporující regulím katovského řemesla, z Olomouce i se svou ženou odešel a víc se do města nevrátil. Od té doby to měli Švédové zlé, protože jiný kat v Olomouci nebyl.

Jednoho podzimního večera roku 1648 měšťané a švédští vojáci pozorovali, jak nad městem letí ohromné hejno čápů. Zakroužili nad pevností, pomalu se snesli a usedli na střechu radnice a na všechny vysoké budovy kolem. Velcí ptáci takto tiše seděli v dlouhých řadách po celou noc, až za svítání se zvedli a jako mračno silných bílých křídel odletěli. Všichni věděli, co to znamená, válka právě skončila.

24. listopadu 1648 do pevnosti dorazila zpráva o Vestfálském míru uzavřeném v německých městech Münsteru a Osnabrücku, a ten byl vzápětí oznámen výstřely z děl, také z kazatelen všech městských kostelů, jejich zvony vyzváněly po dobu dvou hodin a byly slyšet do veliké dáli. Byl vyhlášen klid zbraní. Švédů i měšťanů se zmocnilo ohromné veselí, ve městě mohutně slavili protestanti společně s katolíky. Do chodu byl uveden za dlouhá léta zpustlý orloj, což bylo ohromné překvapení. Ukázalo se, že orloj byl jen vypnutý a ne porouchaný, jak tvrdil jeho poslední hodinář Jiří Müller. Ten zemřel roku 1643 a tajemství orloje si vzal sebou do hrobu. Jen Müllerův tovaryš uměl orloj zpustit a celou dobu to tajil. Orloj ale pro svoji sešlost fungoval jen chvíli, brzy se znovu zastavil, opraven a renovován byl až v roce 1661, z tohoto roku se taky dochovala první známá podoba orloje. Oproti tomu věžní hodiny na radnici, ale i na Nové a Střední bráně, fungovaly během celé okupace. Hodiny na Dolní bráně byly z její věže sneseny na začátku švédského obléhání města v roce 1642.

Léta páně 1649 až 1650

Odchod švédských vojáků nebyl ani zdaleka okamžitou věcí. Posádka čekala až dostane válečnou reparaci ve výši 70 tisíc říšských tolarů, ve městě se proto zdržovala ještě další dva roky a byla placena z vydržovacích příspěvků od rakouského císaře. Švédský velitel Winter pořádal nákladné hostiny za císařské peníze, za účasti radních i zajatých císařských důstojníků, konaly se také různé slavnosti, komedie a hudební produkce. Vztah Švédů k Olomoučanůn se poněkud zlepšil. Vojenská posádka se postupně snižovala, v roce 1650 se ve městě nacházelo již jen 500 příslušníků švédské armády. Byly obnoveny městské týdenní trhy, které se ale konaly jen mimo město, před Střední bránou. Kupcům byla poskytnuta bezpečnost na cestách buď švédskými ochrannými oddíly nebo jen průvodními listy.

6. července 1650 do města dorazila císařská komise, která měla za úkol vyplatit slíbenou reparaci, zajistit pro Švédy na venkově potřebné povozy a vyprovodit je z města. O dva dny později se konal veliký banket na rozloučenou, kterého se zúčastnili zástupci města, také švédský generál Wüttenberg, členové císařské komise polní maršállajtnant hrabě Ront, slavný polní maršállajtnant Jean-Luis Raduit de Souches, polní komisař generál Buchhaimb a zemský hejtman hrabě z Rottalu. Večer nato bylo při přípitku odpáleno ze 16 děl a mušket, konal se slavnostní ohňostroj a město bylo předáno zástupcům moravské vlády.

Švédové byli slavnostně vyprovozeni z Olomouce. K městu se mezitím soustředily všechny švédské posádky z Moravy a o velké síle 10 000 pěšáků a jezdců si to odsud namířili k domovu, ať už byl kdekoliv. Do pevnosti ihned napochodovalo 300 císařských vojáků, kteří ji obsadili. Olomouc znovu patřila katolické habsburské monarchii. Asi stovka Švédů si ale Olomouc oblíbila natolik, že se zde usadila natrvalo a splynula s nově příchozími olomouckými Němci. Někteří ze švédských vojáků zde uzavřeli sňatek už během okupace.

Ferdinand Julius Zirckendorfer se dne 26. října 1650 stal císařským rychtářem ve městě Olomouci a byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem “z Zirckendorfu”.

Slavný vojevůdce polní maršál Lennart Torstenson zemřel v roce 1651 ve švédském Stockholmu ve věku pouhých 47 let.

Epilog

Nepoznal Olomouc ten, kdo přišel do města po odchodu Švédů. Ze 700 městských, šlechtických a duchovenských domů, jenom 168 bylo schopno k obývání, ostatní byly téměř zničené nebo úplně zřícené, zůstal stát jen každý čtvrtý dům. V předměstích, podléhajících městu, bylo 656 domů, ze kterých nezůstal stát ani jeden. Obyvatel města bylo ještě roku 1640 přes 30 000, po odchodu Švédů jich bylo ne více než 1675.

Obnova země trvala dlouho. Čechy a Morava ztratily v důsledku války bezmála jednu třetinu obyvatel, v Čechách to byl asi jeden milion a na Moravě asi půl milionu. Zbylí lidé se během války stáhli do méně úrodných a odlehlých oblastí, mnoho půdy leželo ladem, vesnice i města se vylidnila. Epidemie a hladomory se rozšířily, hořely hranice čarodějnic, v zemi panovalo bezvládí. V lesích se skrývali lidé, kteří pomalu zapomněli lidský jazyk a krajem táhli loupežníci, zbojníci a marodéři, kteří loupili a vraždili.

Z hlediska vojenské potřebnosti zhodnotil daný stav vojevůdce Raimund Montecucoli, když navrhoval Olomouc zdemolovat a již více neobnovovat. Uničov se mu zdál vhodnější k pevnostní funkci než bývalé hlavní město Moravy. Švédové ale zanechali zdokonalené městské opevnění, založené již na bastionovém systému. Proto pět let po jejich odchodu z Olomouce rozhodl císař Ferdinand III. zřídit na Moravě čtyři pevnosti, které by zajišťovaly obranu země a jejichž výstavba by byla financována z ústředních, místních a městských zdrojů. Mezi nimi je jmenována i Olomouc, která měla za úkol znemožnit průchod nepřátelských vojsk Moravskou branou. Z rozhodnutí císařovny Marie Terezie  byla v roce 1757 dostavěna bastionová barokní pevnost.

Z císařské milosti Olomouci ponechaný titul "hlavní město" se směl používat až do roku 1960.

Přes sto tisíc lidí v těch dobách odešlo pro svou víru za hranice. Čeští exulanti se nedožili vytouženého návratu domů. Zemřeli rozptýleni v zemích, o nichž jejich otcové ani neslýchali. Nejznámější z nich, Jan Amos Komenský, napsal po Vestfálském míru Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, s dodnes živými slovy: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide Český!“

Použitá literatura:

Schweden in Böhmen und Mähren 1640-1650 od Bedy Dudíka (vydáno vlastním nákladem ve Vídni, 1879)

Chronik des Minoriten-Quardians über die Schwedenherrschaft in Olmütz 1642-1650 (vydáno u Bedy Dudíka ve Vídni, 1881)
Tagebuch des feindlichen Einfalls der Schweden in das Markgrafthum Mähren während ihres Aufenthaltes in der Stadt Olmütz 1642-1650 od Friedricha Fladeho (vydáno u Bedy Dudíka ve Vídni, 1884)

Dějiny města Olomouce od Václava Nešpora (vydáno v Olomouci, 1936)

Popis královského hlavního města Olomouce od Floriana Josefa Louckého roku 1746 (v překladu PhDr. Vladimíra Spáčila vydala Vlastivědná společnost muzejní v Olomouci, 1991)
Švédové v Olomouci od Jiřího Fialy (publikováno v Kdy Kde Co, 1993)

Švédové v Olomouci (1642-1650) od Miroslava Koudely a Zdeňka Kašpara (vydalo nakladatelství DANAL, 1993)

Olomoucký pitaval od Jířího Fialy (vydalo nakladatelství DANAL v Praze, 1994)

Pevnost Olomouc od Pavla Michny (vydalo Vlastivědné muzeum v Olomouci, 1996)

Nepokojná léta od Petera Englunda (vydalo nakladatelství NLN v Praze, 2001)

Kronika olomouckých domů od Wilhelma Nathera (v překladu PhDr. Vladimíra Spáčila vydala Univerzita Palackého v Olomouci, 2007)

Olomoucké baroko 1 – kapitola "Zchudlé město bohatých měšťanů?" od Jaroslava Millera (vydalo Muzeum umění v Olomouci, 2010)

http://www.hrdelnipravo.cz/  

Fotogalerie: 
Autor: 
(CS)