Komunistům šlo nejlépe bourání. Za socialismu se centrum Olomouce rozpadalo

Pátek, 5.10.2018

Oprýskané, šedivé a málem rozpadlé bylo historické centrum Olomouce před třiceti lety. Mnoha ulicím hrozilo rozsáhlé bourání a takzvaná asanace. Čím to bylo způsobeno?

Kombinací více faktorů. Po roce 1960 byla Olomouc degradována z krajského na okresní město. Jednoznačně největší část finančních prostředků pak samozřejmě zůstávala v oblíbeném hornickém krajském městě Ostrava, zatímco do Olomouce šly jen drobty. Navíc komunisté obecně vzato neměli k památkám dobrý vztah, pokud tedy nešlo zrovna o vyložené vlastenecké ikony nebo o památníky dělnického hnutí. Tím vším olomoucké historické centrum silně trpělo.

Není to veselé čtení, když se dostanete ke vzpomínkám kompetentních osob na 70. a 80. léta v Olomouci. „Funkcionáři Okresního národního výboru Olomouc se snažili městu ublížit, jak jen se dalo,“ vzpomíná Josef Votoček, poslední komunistický předseda Městského národního výboru v Olomouci. Obyvatelé města byli naštvaní a do funkcí na MěNV se už nikomu ani nechtělo. "Jako místopředseda ONV a předseda různých pracovních komisí jsem viděl, jaký bordel v tom městě je, jak se to všechno rozkládá, rozbitý kde co všecko..." Votočkovy vzpomínky najdete v publikaci „Skleník. Kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kultury 1969-1989“. A není přitom nutné jen hledat vzpomínky bývalého stranického funkcionáře - stačí se podívat na dobové fotografie ze 70. a 80. let. Jediné, co na oprýskaných fasádách kdysi nádherných měšťanských domů a paláců září, jsou komunistická hesla o šťastném zítřku a o spolupráci se Sovětským svazem.

O bytový fond se v komunistickém systému staraly podniky bytového hospodářství (PBH).  Ty měly na starosti nejen rozdělování bytů, ale i jejich údržbu. Realita byla taková, že zatímco se na kraji Olomouce bourala stará zástavba (to poznamenalo silně například Novou Ulici či třeba Povel) a stavěla se sídliště, na centrum města nezbývaly peníze a čas. V domech v historickém jádru tak postupem času byly jen byty nižších kategorií, které obývaly sociálně nejslabší skupiny obyvatel. Bydlet v centru bylo skoro za trest.

Neopravuješ - zbouráš

Nedostatek péče samozřejmě u mnoha budov vedl k chátrání, které tehdejší správci řešili po svém – pokud bylo některé objekty těžké renovovat, bylo jednodušší je zbourat. To je konec konců i příběh známé proluky v Denisově ulici, kde se rozhodli zbourat místo původních dvou posléze tři a nakonec hned čtyři historické domy, aby se jim na staveniště vešel jeřáb Pozemních staveb. V Pekařské ulici zbourali krásný secesní hotel Přerov, jiný hotel ze stejného období byl demolován před hlavním nádražím. Všeobecně známý byl případ demolice budov mezi chrámem svatého Mořice a ulicí 8. května. Když zde archeologové našli a chtěli dále zkoumat vzácné základy románské rotundy a kamenného románského dvorce, skončili studenti i vedoucí archeologů Josef Bláha na policii. Připraven byl ovšem i projekt asanace celého centra, kdy se třeba v Ostružnické, Ztracené či Purkrabské ulici měly místo starobylých domů objevit panelové novostavby.

Podle Pavla Zatloukala, historika umění, se komunistická péče o domy v centru omezovala na nesystematické drobné úpravy. „Obnova historické Olomouce… se redukovala více méně na archeologické průzkumy po stržených památkách, na demolice zchátralých vnitrobloků a nátěry fasád. A také na zimní akce zednických part, které systematicky přizpůsobovaly interiéry starých domů ideálu panelákové nivelizace,“ píše Pavel Zatloukal v knize Skleník. „Babička říkala, že k nim domů někdy kolem roku 1980 přišla parta zedníků a aniž by o to nájemníci bytu stáli, vyměnili jim všechny krásné původní vysoké dveře za malé panelákové, což se v krásných pokojích s téměř pět metrů vysokými stropy vyjímalo opravdu hrůzostrašně,“ vzpomíná Kateřina Šnoblová.

Šel na záchod, spadl pod ním dům

Zcela legendární se pak stala kuriózní příhoda z roku 1988, které si všiml už i dobový tisk. Tehdy se zřítila část historického domu na rohu třídy Svobody a Pavelčákovy ulice (dnes hotel Trinity). Pavlačové křídlo tohoto domu spadlo poté, kdy poslední obyvatel šel na toaletu, umístěnou mimo byt. Údajně ve chvíli, kdy zatáhl za splachovadlo, se začala budova řítit. Nešťastník nakonec zůstal v podvlékačkách viset na vodovodní stoupačce, než jej zachránili hasiči. Redaktor Mladého světa pak zjistil, že obyvatelé domu marně žádali o opravu chátrajícího domu už od roku 1964, tedy 22 let! Zmíněná část budovy musela být stržena. Dnešní hotel v sobě zahrnuje zachovanou a opravenou část domu a pozdější novodobou přístavbu z 90. let.

Samozřejmou součástí centra Olomouce bývala provizorní lešení, dřevěné ohrady a cedule s varováním před padající omítkou. V Olomouci tehdy rozhodně moc krásně nebylo.

Zkuste si na tedy na všechny tyto ostudné a děsivé skutečnosti vzpomenout, až vám bude zase někdo chtít vsugerovat, jak se v Olomouci nic pozitivního neděje a jak se město nerozvíjí a vypadá špatně. Ten, kdo znal Olomouc jen na konci 80. let, by ji dnes opravdu nepoznal.

Fotogalerie: 
Autor: 
(red)