Autor Kladiva na čarodějnice v Olomouci neuspěl. Jinde upálil desítky žen, tady se mu vysmáli

Neděle, 13.1.2019

Kniha, kterou spolu s Jakobem Sprengerem přivedl na svět, patří k tomu nejhoršímu v evropských intelektuálních dějinách. Knihu Malleus maleficarum čili Kladivo na čarodějnice vydal Heinrich Institoris Kramer v roce 1486. Tou dobou byl na vrcholu své temné kariéry inkvizitora.

Když pak roku 1500 přijel na popud papeže Alexandra VI. do českých zemí a usídlil se v Olomouci, čekala jej naopak nejslabší etapa jeho dráhy. Namísto finálního triumfu si odsud odnesl silné zklamání, profesní neúspěch a dokonce výsměch protivníků i souvěrců. Během jeho olomouckého působení se ukázalo, že tolerance a vzdělání jsou silnější než fanatismus a zaslepenost. Ostatně, když jiný odpudivý fanatik Boblig chtěl o dvě století později upalovat v Olomouci čarodějnice, také zde nepochodil. V tomto směru má tedy Olomouc velmi sympatickou tradici... 

Nechal upálit dvě stovky žen

Hlavní autor příručky na odhalování čarodějnic Heinrich Institoris Krammer (1430 – 1505) se celou svou profesní dráhu věnoval odhalování údajných protivníků církve. Čarodějnice kupodivu, ač se to k němu díky slavné knize logicky váže, nebyly jediným objektem jeho zájmu. Věnoval se i boji proti odlišným výkladům křesťanské věrouky, například proti valdenským, husitům, konciliaristům, bekyním a také Jednotě bratrské. Čarodějnice přesto byly jeho tématem číslo jedna, a s velkou vervou se pouštěl do sporů s těmi, kteří jeho posedlost nehodlali podporovat. Například innsbrucký biskup Georg Golser jej dokonce po vleklých sporech musel vyhnat ze své diecéze. Naproti tomu „úspěch“ slavil v kostnické diecézi, kde nechal upálit skoro padesát domnělých čarodějnic. Sám se chlubil tím, že za svůj život usvědčil a odsoudil na dvě stovky čarodějnic a za kacíře označoval všechny své církevní protivníky, kteří s ním tažení proti čarodějnicím nesdíleli.   

Do Olomouce proti pikartům, valdenským a husitům

Po tažení německými zeměmi už měl stárnoucí Institoris značné renomé a jeho pověst nelítostného inkvizitora byla hrozivá. Právě proto jej papež Alexandr VI. pověřil náročnou misí zastavit v českých zemích růst popularity Jednoty bratrské a dalších heretických hnutí. České země druhé poloviny 15. století, tedy po skončení husitských válek a hlavně po přijetí basilejských kompaktát, byly totiž evropskou anomálií a papeži i vládcům ostatních zemí musely být trnem v oku. Proč? Protože zde víceméně nerušeně a bez krveprolití společně existovalo několik konfesijních proudů. 

Heinricha Institorise nejdřív sice v Praze přijal král Vladislav Jagellonský, z husitských Čech ale inkvizitor velmi rychle zamířil na relativně konzervativnější Moravu. Sem jej pozval mladý olomoucký biskup Stanislav Thurzo. Inkvizitor se usídlil v klášteře dominikánů u kostela svatého Michala (dnešní Žerotínovo náměstí). V klášteře se sbíhala široká špionážní síť, zaměřená právě proti vzmáhající se Jednotě bratrské. Na půdě kláštera si Institoris Krammer vyslechl řadu informací i pomluv. S nadějí na ovlivnění vývoje v zemi se na něj obraceli někteří katoličtí moravští šlechtici, kteří měli strach, že je Jednota bratrsklá ohrozí na jejich panstvích. Tím ale pozitivní stránky působení v Olomouci pro Heinricha Institorise Krammera končily. V prvé řadě se musel okamžitě rozloučit s představou, že by prováděl vyšetřování a procesy stejným způsobem jako to dělal dříve v Rakousku, Švýcarsku a Německu.

Inkvizitora mimořádně rozladilo, jak neobvyklé podmínky v Čechách a na Moravě panují. Byť od husitských válek uběhlo více než půl století, díky kompaktátům panoval v českých zemích smír mezi katolíky a utrakvisty (tedy husity) a více méně poklidně vycházely obě tyto církve se třetím společenstvím, tedy Jednotou bratrskou. Katolíci ji sice vnímali jako heretickou odchylku a utrakvisté především jako konkurenci, nicméně násilí se tehdy u nás jako argument moc nepoužívalo. Zarytý inkvizitor musel vzít na vědomí, že věroučné spory se tady řeší veřejnými disputacemi, případně literárními zbraněmi, nikoliv výslechem na mučidlech. V tomto směru byly české země té doby naprostou evropskou výjimkou. Vzhledem k reálné situaci tedy inkvizitor zcela rezignoval na to, že by potlačoval utrakvisty, tedy většinovou husitskou populaci, a zaměřil se na Jednotu bratrskou, početně slabší proud.

Institoris v následujících letech v Olomouci a později i na hradě olomouckého biskupa v Kroměříži absolvoval několik takových disputací s členy Jednoty bratrské, například s Vavřincem Krasonickým a Tůmou Přeloučským. Navzdory tomu, že očekával snadný intelektuální souboj s domnělými nevzdělanými prosťáčky, velmi se pak divil, když jej v  latinsky vedených hádkách „přehádali“ kvalitně vzdělaní bratři.

Olomoucké katolíky zklamal, ti se mu vysmáli

Musel radikálně změnit svůj přístup k protivníkům. Choval se k nim vstřícně, nazýval je „nejmilejšími bratry“, hostil je a přátelsky s nimi diskutoval. Něco takového by v jiných zemích bylo tehdy zcela nepředstavitelné! Na svou obranu inkvizitor uváděl: „Stýkáme se s kacíři ne proto, abychom jejich bludy chválili, nýbrž abychom se stali bdělejšími v obraně katolického učení.“ Dodejme, že během své mise žádné „valdenské“, tedy členy Jednoty bratrské, zpět do lůna církve nepřivedl. 

V Olomouci vydal i dva spisy k obraně katolické víry, ani ty ale nesklidily žádný úspěch. Kritici jim vyčítali zastaralý styl a faktickou neúčinnost. 

Z nevalných výsledků Institorisova působení byli zklamaní i olomoučtí katolíci, kteří doufali, že jim pomůže omezit rostoucí vliv Jednoty bratrské. Roli jistě hrálo to, že české bratry podcenil, protože vycházel ze zastaralých předpokladů. Zpočátku totiž byla tato církev opravdu jen jakousi uzavřenou sektou, která odmítala jak urozené a majetné lidi, tak i akademické vzdělávání. Vsázela na prostotu a chudobu. Po určitých vnitřních reformách se ale otevřela vzdělání, a to velmi intenzivně, a přestala odmítat i majetek, takže do jejích řad posléze vstupovali i přední aristokraté. V takové situaci už německý inkvizitor neměl šanci s kvalitně vzdělanými a vnitřně přesvědčenými bratrskými intelektuály hnout.

Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Například přední olomoucký humanistický vzdělanec, biskupův přítel Augustin Kasenbrot „Olomoucký“, s posměchem kritizoval inkvizitorův zkostnatělý scholastický styl diskuze. Aby ukázal příklad účinnějšího vedení disputace, sám sepsal svižným čtivým způsobem traktát, v němž polemizoval o víře se svým přítelem, bratrským lékařem Janem Černým (ovšem ani Augustin Olomoucký Jana Černého zpět do církve nepřivedl...). Sžíravý posměch sklidil Heinrich Institoris i mezi olomouckými františkány. Ti na něj měli pifku už proto, že se k františkánskému řádu stavěl coby dominikán v minulosti značně podezíravě. Píší o něm jako o „starém a pošetilém apoštolovi, nikoliv však apoštolovi Ježíšově“, a také jako o „potulném řeholníkovi, který svůj doktorát nezískal studiem, ale bulou od papeže“.

Někdejší postrach jinak smýšlejících lidí tedy s hořkým zklamáním a vědomím neúspěchu odešel z Olomouce na biskupský hrad do Kroměříže, kde roku 1505 zemřel. Jak napsal Michael z Korutan v Kronice františkánů České provincie, zemřel zde Heinrich Krammer „mala morte“, tedy „špatnou smrtí“. Co přesně se pod tímto označením skrývalo, nevíme, ale každopádně můžeme konstatovat, že v Olomouci obávaný inkvizitor selhal. Všeobecná tolerance a vzdělání ideových protivníků byly silnější než fanatismus a posedlost autora Kladiva na čarodějnice.

Knihu Malleus Maleficarum církev ani univerzita nedoporučovala

Jak už to tak bývá, mediální pověst Kladiva na čarodějnice se značně liší od její reálné podoby a situace. Ten, kdo viděl stejnojmenný film, natočený podle románu Václava Kaplického, musel získat pocit, že Kladivo na čarodějnice bylo jakousi oficiální církevní příručkou a návodem k odhalování čarodějnic. Skutečnost byla dost odlišná.

Když knihu v 80. letech 15. století dva dominikáni Jakob Sprenger a Heinrich Kramer vydali, čarodějnice nebyly v Evropě žádný velkým tématem. Autoři se snažili získat pro svou věc zájem veřejnosti i církve, ale moc se jim nedařilo. Jejich názor byl tou dobou menšinový a neměl žádnou oporu v církevních autoritách. Když se ale autoři knihy snažili získat dobrozdání autority, konkrétně kolínské univerzity, nepochodili.

Profesoři univerzity označili démonologické pasáže knihy za nesmysl, který neodpovídá katolickému učení, návrhy na právní procedury označili za neetické a protiprávní. Nicméně Heinrich Krammer, který byl dle znalců hlavním (ne-li jediným) autorem knihy, si prostě doporučující dobrozdání ke knize padělal. Ani žádný papež nebo jiná církevní autorita knihu nikdy nedoporučila. (Ostatně, středověká církev se navzdory dnešnímu přesvědčení o čarodějnice nijak nezajímala. Daleko více ji zaměstnával boj s heretiky. Hrozivé masové procesy s čarodějnicemi ve skutečnosti patří až do osvíceného novověku, a zásadní podíl na nich mají světští vládcové i nekatolické církve.)

Díky vynálezu knihtisku se kniha dočkala mnoha vydání a stala se oblíbenou četbou mezi veřejností, jakýmsi dobovým bestsellerem. Kladivo na čarodějnice jako zdroj informací občas využívaly civilní soudy v některých evropských zemích. Návodem k justičním vraždám při šílených čarodějnických procesech se stala až více než sto let po smrti autorů. V době čarodějnických procesů na velkolosinském panství, tedy v letech 1678 – 1689, se ale inkvizitor Jindřich Boblig z Edelstadtu řídil zejména knihou Disquisitionum magicarum libri sex autora Martina Delriuse. 

Zdroje:

Petr Hlaváček, Inkvizitor Heinrich Institoris a jeho působení v českých zemích

FB - Kout historických kuriozit

 

Fotogalerie: 
Autor: 
(mb)