Město nad městem: když ještě Žerotínovo náměstí žilo svým vlastním životem

Neděle, 23.2.2020

V nejvyšším patře olomouckého historického centra se ocitneme, když absolvujeme některý z těchto možných přístupů: některou ze středověkých hradebních věží, z nichž jedna nese jméno Katovská, nebo nejstrmější uličkou v centru, kterou známe jako Michalskou, či ulicí Panskou, pojmenovanou dle urozených moravských pánů, nebo okolo kaple a někdejší olomoucké mučírny. Ano, přístupy jsou to věru zvláštní.

Žerotínovo náměstí a přilehlé uličky Purkrabská, Michalská, Školní, Panská, Kozí, Univerzitní, Kapucínská či Hrnčířská, to je totiž svět sám pro sebe; takové olomoucké město nad městem. I když se nacházíme jen pár desítek metrů od Horního a Dolního náměstí, panuje zde docela jiná atmosféra. Zajímavé také je, že zde po komunistickém převratu v roce 1948 asi nejdéle vydržely vzpomínky na starou Olomouc.

Obchůdky jako z dob rady Vacátka

Kdo zažil olomoucké Žerotínovo náměstí v 50. či 60. letech minulého století, zažil i některé ze zdejších malých krámků. Ty navzdory znárodňování a bolševickým reorganizacím obchodní sítě poměrně dlouho vzdorovaly všem proměnám ve městě. Dlouho příipomínaly staré, zašlé časy. Dnes už zde žádné obchůdky nejsou, přímo na Žerotínově náměstí je už jen malá kavárna s cukrárnou, ovšem kdysi zde bývalo k dostání všechno potřebné. Jakoby se zdejším usedlíkům ani nechtělo scházet odsud dolů na dvě hlavní náměstí, plné větších obchodů.

Bývala zde mlékárna, pekařství, trafika, prodejna vína i krámy s uhlím, koloniál Bedřicha Pospíšila, hokynářství paní Machové a později Bohumila Sůvy, oblíbená restaurace u Ženožičků, uživilo se tady i holičství mistra holiče Lisického. Marie Nedomová o kousek dál vyráběla a prodávala kostelní potřeby, v Hrnčířské ulici neboli Na Cartách vznikla jedna z prvních olomouckých „továren“, strojírna Raimunda Nietscheho. Jistá paní Valášková zde provozovala dokonce obchůdek s andulkami, kanárky a snad i dalšími drobnými domácími mazlíčky. Podle pamětníků tady fungovaly i malé dílny klempířů, písmomalířů, zámečníků či brusičů. Leckteré z těchto krámků a provozoven jsou zachycené i na archivních snímcích.  

Poté, kdy moc nad Olomoucí i celou zemí převzali komunisté, začaly pochopitelně tyto malé soukromé prodejny mizet, stejně jako občas mizeli i sami živnostníci. V okolí kostela svatého Michala a kněžského semináře ale poměrně dlouho přežívaly. Už v roce 1953 se ale uskutečnil první pokus o jednotnou rekonstrukci domů v této části města, při které několik obchůdků zaniklo. Existují i dvojice archivních snímků, které ukazují dům s prodejnou a prvorepublikovou výkladní skříní a o pár let později stejný dům už jen s běžným domovním vchodem a oknem.

Bosé děti v mlékárně a tajemní Vontové

Přesto tu pár obchodů, už tedy nikoliv v soukromých rukou, přežívalo až do dalšího desetiletí. Pan Vladimír, který v Olomouci studoval na přelomu 60. a 70. let a jakožto student bydlel na kolejích pedagogické fakulty, zřízených po zabrání části někdejšího kněžského semináře, si na poslední malé prodejny pamatuje. „Bývala tam ještě například prodejna mléka a potravin. Na ni mám takovou zajímavou vzpomínku. Na Žerotínově náměstí a v okolních uličkách už tou dobou bydlelo dost romských rodin, které tam bytový podnik nastěhoval, a já si velmi živě vybavuji, jak do téhle prodejny vždycky hned brzo ráno běhávaly bosé děti z těchto rodin pro sklenici mléka nebo pro čerstvé rohlíky,“ vzpomíná někdejší student Vladimír. Ani tenhle obchůdek s potravinami zde už nezůstal. Ze Žerotínova náměstí a okolí je dnes tichý, romanticky zasněný kousek „města nad městem“.

Mimochodem, tajemná a zasněná atmosféra se této části Olomouce udržela vlastně v kterékoliv době. I v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy bylo pro většinovou společnost z panelových sídlišť typické nakupování v Prioru, poslech hitů jako "Holky z naší školky" či sledování seriálů Žena za pultem, se uprostřed Olomouce ukrýval kousek světa z jiné dimenze. Oprýskané starobylé domy, zatlučené vchody, tajemná Lennonova ulička a křídou nakreslené symboly ježka v kleci s nápisy Vontové na olupujících se omítkách... jako by se tady čtenář Foglarových knih ocitl přímo uprostřed legendárních Stídnadel.   

Návrší s kouzelnou atmosférou

Michalské návrší, kterému dal jméno kostel, pocházející už z první poloviny 13. století, a roku 1239 darovaný králem řádu dominikánů, je nejvyšším místem historické Olomouce. Návrší má nadmořskou výšku 233 metrů, a je tudíž o zhruba 14 metrů výše než sousední Horní náměstí. Zdejší obytná zástavba vznikala zřejmě v první polovině 13. století. Domy mají vesměs gotické základy a sklepení, přestavěny byly v renesanci a pak po velkém požáru města v roce 1709. Mnoho zdejších domů má viditelné dochované renesanční prvky.

Nepřehlédnutelná výška kopce také inspirovala naše předky k přesvědčení, že právě zde nechal slavný Julius Caesar vybudovat římskou pevnost, což kopci dalo jeho další jméno, Juliusberg či české pojmenování Na Hradě. Základy římské pevnosti zde sice doposud nikdo nenašel, zato tu před dvěma lety archeologové našli základy věží hradu, který si tady pro sebe nechal postavit „český král a olomoucký kníže Přemysl Otakar“. V něm posléze sídlil fojt, tedy zástupce krále pro nově vysazené královské město. Tento fakt, spolu s funkcí dominikánského kláštera jako zázemí pro pravidelná zasedání moravského zemského sněmu, plus pochmurná tradice katovská a záhrobní, dává jasnou odpověď, proč je toto horní patro olomouckého historického jádra tak specifické a současně i významné.

Zdroj:

Gračka Vladimír, Zámečníček Karel: Olomoucké panoptikum, Olomouc 2017

Tichák Milan: Olomoucké vycházky, Olomouc 2014

Zdroj archivních fotografií: Památkový katalog Národního památkového ústavu

Fotogalerie: 
Autor: 
(mb)