Historie

Láska, touha, kouzla a čarovné bylinky, a k tomu i přinejmenším jedno málo známé tajemství. Olomoucký dům U Černého koně (či koníčka) v sobě skrývá krásnou starobylou pověst i množství stavebních a historických zajímavostí. Neméně poutavá je totiž ta část domu, kterou lidé z Dolního náměstí obvykle nevnímají.

Dům s číslem popisným 21/44 dnes vstupuje do veřejného prostoru mezi blokem domů „pod svatou Markétou“ světlounce šedou fasádou v neoklasicistním slohu. V parteru jsou dlouhá léta prodejny textilu, Olomoučany a občas i všímavější návštěvníky města ale zaujme především krásný černý hřebec, či spíše jeho polovina, která je umístěna ve druhém patře mezi okny. Tam někde měl totiž vyvrcholit dramatický děj pověsti, která patří mezi všemi olomouckými nejen k těm nejmilejším a nejhezčím, ale i nejoriginálnějším.

Zmizet v propadlišti dějin mohou nejen domy, pomníky či jiné lidské výtvory. Zmizet může i něco zdánlivě tak samozřejmého, jako je říční rameno. V Olomouci o tom víme své...

Po celá staletí olomoucké městské hradby obtékalo jedno z ramen Mlýnského potoka, označované i jako Mlýnský náhon nebo Malá Morava (Kleine March), na některých starých mapách i jako Náhon Kamenného mlýna (Steinmühl Graben). Pohled na libovolnou historickou mapu Olomouce ukazuje charakteristický a prakticky neměnný tvar městského jádra, z východní i západní strany sevřený jednotlivými rameny řeky. Zatímco na východní straně tato přirozená vodní hranice zůstala i dnes, což vidíme třeba v ulicích Nábřeží Přemyslovců či Dobrovského, na západní straně zůstal vodní tok už jen v názvu ulice Mlýnská, charakteru třídy Svobody a ve vzpomínkách Olomoučanů.

Hotel U Goliáše nebo také Hotel Goliath - to býval kdysi v Olomouci pojem. Konec konců, vždyť v něm přespal i ruský car Alexandr I., když jel přes Olomouc doku 1814 do Vídně. Přesto bychom dnes v Olomouci hledali marně nejenom tento hotel, ale i celou historickou budovu, v níž se nacházel. 

Hotel sídlil na Horním náměstí v domě číslo 27. Budova na zřetelně středověkých základech se zajímavou fasádou a interiérem a s řadou dochovaných gotických prvků patřila k bohatým měšťanským domům palácového typu. Hlavní rysy fasády dům získal v dopbě renesanční přestavby, mírné úpravy prodělal v době baroka. Každopádně ale stylově a tvarově zapadal do celkové zásatvby této strany Horního náměstí.

V Olomouci a blízkém okolí bývala celá řada mlýnů. Jeden z vodních toků, rameno řeky Moravy, se konec konců také jmenuje Mlýnský potok. Jeden takový mlýn stával v dnešních Bezručových sadech, nebo chcete-li, ve Výpadu. Se svolením autora Čendy Šopka jsme si vypůjčili úžasné povídání o tomto mlýně, známém jako Jakubský, a především jednu strašidelnou historku. Zkuste si na ni vzpomenout, až půjdete Výpadem kolem Mlýnského potoka... 

Ohňostroje, ohňostroje, ohňostroje… Na Silvestra, na Nový rok, na státní svátek, nebo třeba k výročí panovníka. V Olomouci vypukne za chvíli, v 18 hodin na Horním náměstí. Spousta lidí se těší, někteří mají naopak vztek.

Někdo ohňostroje miluje, někdo se o ně nezajímá a někdo je nesnáší. Jsou i tací, kteří kupříkladu pořádání ohňostrojů v Olomouci označují za projev křupanství a buranství. Říkat se dá ledacos, současně by si ale člověk měl být vědom souvislostí. Jsou-li křupany Olomoučané, kterým se ohňostroje líbí, pak se řadí do stejné skupiny i čínští císařové, francouzští králové, náš oblíbený císař a král Rudolf I. Habsburský či špičkový výtvarník právě z Rudolfinské éry Giuseppe Arcimboldo. Být křupanem v této společnosti není zas tak špatné.

Zlatá horečka kousek od Olomouce? Kdysi dávno ano, k Olomouci se opravdu sjížděli hledači zlata, stříbra a dalších cenných kovů. Jenže to bylo před mnoha staletími. Dnes už to je pouze mlhavá vzpomínka, nějaké stopy v terénu včetně staré štoly a název lesa u městské části Lošov.

Zlatý důl či Zlaté doly, Zlatová, to jsou přeci krásné názvy, které se už samy o sobě žlutě třpytí a slibují, že legendy o dávných zlatokopech mají pravdivé jádro. Však se také o mnoho staletí později potomci dávných hledačů zlata opakovaně pokoušeli slávu Lošova oživit a znovu probudit zlatou horečku. Pohořeli. Náklady na těžbu byly mnohonásobně vyšší než jakýkoliv výnos.

Životní dráha chovance polepšovny, vojáka a loupežníka Martina Leciána nebyla kdovíjak prosluněná a pozitivní. To Leopold Wohlschlager žil poměrně všedním způsobem života, pracoval jako zlatník a do historie by se nejspíš nikdy nevepsal, kdyby kromě zlatnického řemesla nevykonával i funcki státního kata. Za Rakouska Uherska i za Československé republiky. Ač Lecián ani Wohlschlager nebyli Olomoučané a s naším městem je celkem nic nespojovalo, jejich životní dráhy se protnuly právě uprostřed Moravy, v Olomouci. Pro Wohlschlagera to byl konec dlouhé profesní kariéry, pro Leciána to byl konec úplný. 

Železná, bronzová, stříbrná a zlatá. Čtyři adventní neděle zná každý, i ten, kdo v životě do kostela nevkročil. Pokud vám ale není fuk, jaké kořeny mají zvyky, které dodržujete třeba i vy a které naplňují v těchto dnech skoro veškerý veřejný prostor kolem nás, pak si přečtěte následující řádky.

Advent je dobou očekávání příchodu Ježíše Krista, sám tento latinský termín znamená příchod, přeneseně jde tedy o dobu čekání na příchod. Vzhledem k tomu, že pro křesťany je narození Ježíše zcela klíčovou událostí, není divu, že samotná první adventní neděle, tedy začátek očekávání Božího příchodu, je současně i začátkem církevního roku. Teď si ovšem zkusme vysvětlit, proč jsou vlastně adventní neděle čtyři a zda má tato tradice nějakou oporu v Nové Zákonu?  

Biskup, který byl obviněn ze dvou vražd a ze smilstva s jeptiškami, biskup, který odporoval papeži a stranil svému králi, biskup jako originální spisovatel. Olomoucký biskup Robert, který řídil diecézi v první polovině 13. století, se nyní dostává do středu zájmu historiků.

Ve středověkých dějinách olomouckého biskupství je několik veledůležitých postav. Především jde o biskupa Jindřicha Zdíka (1083 - 1150), reformátora, zakladatele skriptoria, tedy písařské dílny, i budovatele katedrály svatého Václava a biskupského paláce. Významný a historikům dobře známý je i biskup Bruno ze Schauenburku (1205 - 1281), rádce a pravá ruka králů Václava I. a Přemysla Otakara II., diplomat a velký zvelebitel olomouckého biskupství. Poněkud v pozadí zůstával dosud biskup Robert, zvaný Angličan. Historici se o něj nyní zajímají nejen jako o církevního hodnostáře a politika, ale i jako o spisovatele. 

Hrdinové, bojovníci, politici, slavní vědci i tragické postavy literárních a národních dějin. Generál Gilbert Lafayette, poslanec Jean Baptiste Drouet, ministr Pierre Riel de Beurnonville, osvícenský reformátor a politik Hugo Stumberg Kołłątaj, bojovník generálporučík Józef Zajaczek, novinář, spisovatel a "národní zrádce" Karel Sabina, revolucinoář a ideolog anarchismu Michail Bakunin, věhlasný filozof Ludwig Wittgenstein a geniální matematik János Bolyai. Ti všichni trávili docela dost času v Olomouci více či méně nedobrovolně. Většina z nich jako vězni, poslední dva jmenovaní zde kroutili svou vojenskou službu. Tedy rovněž nic moc veselého.