Historie

Která ze slavných olomouckých kašen je "želví"? Věděli jste, že je to ta nejstarší, Neptunova, kterou v roce 1683 dokončil a městským radním předal gdaňský sochař Michael Mandík? A právě Neptunova neboli Želví kašna se teď dočkala vlastního krátkého filmu. Rozpráví v ní olomoucký kameník a tvůrce její nádrže, Václav Schüller se svým tovaryšem.     

PamátkyDnes.cz a produkční společnost cine4net, s.r.o. uvedli novou epizodu internetového dokumentárního projektu věnovaného popularizaci kulturních památek a vzdělávání. Epizoda je věnována barokní Neptunově kašně na Dolním náměstí. Historií kašny diváky provede kamenický mistr Václav Schüller a bezejmený tovaryš. Do postav se vtělili olomoučtí herci Petr Kubes a Roman Vencl. V krátkém dokumentárním filmu se diváci dozví mimo jiné také to, proč se v minulosti kašně říkalo „Želví kašna“.

Věhlasný německý barokní rytec a tiskař Martin Engelbrecht (1684 - 1756) věnoval část svého plodného díla, po němž je mimochodem na trhu s uměním dodnes velká poptávka, i Olomouci. V polovině 18. století vydal Engelbrecht v Augsburgu soubor celkové veduty a dílčích pohledů na město Olomouc; tento celek existuje pod neuvěřitelně dlouhým názvem Accuratum Ectypum et Represantatio Elegantissimornm Prospectuum tam celeberrimorum et magnificentissimorum Fororum, quam Templorum et aliorum publicorum Aedisiciorum Percolebris urbis Olmutii in Marchionatu Moraviae, tedy velmi zkráceně Přesné pohledy na náměstí, chrámy a jiná veřejná místa města Olomouce v Markrabství Moravském. Každý jeho jednotlivý grafický list nabízí zajímavý výlet do dějin města Olomouce. Podívejme se třeba na list, věnovaný Biskupskému (od roku 1777 Arcibiskupskému) paláci. 

Kováři z Olomouce patřívali ke špičce ve svém oboru. I když Olomouc nebyla vzhledem k tomu, jak dlouho ji svíral krunýř hradeb, rozvinutým průmyslovým městem, mezi zdejšími řemeslníky nebyla nouze o opravdu špičkové profesionály.

Svou roli v tom hrála i přítomnost arcibiskupského dvora a metropolitní katedrály, která potřebovala řemeslně perfektní i esteticky dokonalé výrobky; třeba takový kovář a umělecký zámečník Johann Lefenda, jehož podpisy ještě dnes můžete na mnoha místech Olomouce najít, pracoval pro metropolitní kapitulu velice často. Dalším takovým mimořádně zručným a podnikavým řemeslníkem, jehož dílo lze dnes obdivovat jen kousek od Olomouce, byl Ignác Žárský. Tento kovář se ovšem soustředil na specifickou oblast, a totiž na výrobu kočárů. Už názvy jeho podniků - Vozovka, První olomoucká továrna na kočáry, a podobně, jsou dostatečně výmluvné.

Jaká dramatická historie se odehrála před staletími v Olomouci? Co vedlo mladou dívku k poněkud romantickému a hlavně hodně tragickému činu? A jak to je s tou bránou - odkdy a proč mají v Olomouci cikáni svou vlastní městskou bránu? A proč je ta brána (či spíše branka) zrovna pod dómskými hradbami, na tak exkluzivním místě, nad nímž se tyčí areál nejpřednějšího moravského hradu, dávného sídla knížat a biskupů? Otázek je dost, zkusíme najít odpovědi. Jak to u pověstí obvykle bývá, najdeme v nich ledacos pravdivého, ale možná také spoustu nedorozumění.

Katedrála k Olomouci patří už mnoho staletí. O tom, že v Olomouci taková stavba je, ostatně ví skoro každý. Málokdo ale ví, že katedrála svatého Václava není jediná; v Olomouci jsou totiž katedrály hned tři! 

Druhou katedrálou je fakticky Husův sbor, sídelní chrám olomouckého biskupa Československé církve husitské, který stojí v Legionářské ulici od roku 1926. A konečně třetí olomouckou katedrálou je pravoslavný katedrální kostel svatého Gorazda na Gorazdově náměstí. Ani ten k Olomouci, na rozdíl od svatého Václava nepatří po staletí, ale od roku 1939.

Katedrální chrám ve stylu byzantinizující architektury ruské provenience nejen že působí v tradičně katolické Olomouci poněkud neobvykle; on má také velice zajímavý původ. Nepostavil jej totiž vůbec žádný z olomouckých ani moravských či českých architektů. Jméno stavitele chrámu totiž zní Vsevolod Andrej Kolomackij.

Láska, touha, kouzla a čarovné bylinky, a k tomu i přinejmenším jedno málo známé tajemství. Olomoucký dům U Černého koně (či koníčka) v sobě skrývá krásnou starobylou pověst i množství stavebních a historických zajímavostí. Neméně poutavá je totiž ta část domu, kterou lidé z Dolního náměstí obvykle nevnímají.

Dům s číslem popisným 21/44 dnes vstupuje do veřejného prostoru mezi blokem domů „pod svatou Markétou“ světlounce šedou fasádou v neoklasicistním slohu. V parteru jsou dlouhá léta prodejny textilu, Olomoučany a občas i všímavější návštěvníky města ale zaujme především krásný černý hřebec, či spíše jeho polovina, která je umístěna ve druhém patře mezi okny. Tam někde měl totiž vyvrcholit dramatický děj pověsti, která patří mezi všemi olomouckými nejen k těm nejmilejším a nejhezčím, ale i nejoriginálnějším.

Zmizet v propadlišti dějin mohou nejen domy, pomníky či jiné lidské výtvory. Zmizet může i něco zdánlivě tak samozřejmého, jako je říční rameno. V Olomouci o tom víme své...

Po celá staletí olomoucké městské hradby obtékalo jedno z ramen Mlýnského potoka, označované i jako Mlýnský náhon nebo Malá Morava (Kleine March), na některých starých mapách i jako Náhon Kamenného mlýna (Steinmühl Graben). Pohled na libovolnou historickou mapu Olomouce ukazuje charakteristický a prakticky neměnný tvar městského jádra, z východní i západní strany sevřený jednotlivými rameny řeky. Zatímco na východní straně tato přirozená vodní hranice zůstala i dnes, což vidíme třeba v ulicích Nábřeží Přemyslovců či Dobrovského, na západní straně zůstal vodní tok už jen v názvu ulice Mlýnská, charakteru třídy Svobody a ve vzpomínkách Olomoučanů.

Hotel U Goliáše nebo také Hotel Goliath - to býval kdysi v Olomouci pojem. Konec konců, vždyť v něm přespal i ruský car Alexandr I., když jel přes Olomouc doku 1814 do Vídně. Přesto bychom dnes v Olomouci hledali marně nejenom tento hotel, ale i celou historickou budovu, v níž se nacházel. 

Hotel sídlil na Horním náměstí v domě číslo 27. Budova na zřetelně středověkých základech se zajímavou fasádou a interiérem a s řadou dochovaných gotických prvků patřila k bohatým měšťanským domům palácového typu. Hlavní rysy fasády dům získal v dopbě renesanční přestavby, mírné úpravy prodělal v době baroka. Každopádně ale stylově a tvarově zapadal do celkové zásatvby této strany Horního náměstí.

V Olomouci a blízkém okolí bývala celá řada mlýnů. Jeden z vodních toků, rameno řeky Moravy, se konec konců také jmenuje Mlýnský potok. Jeden takový mlýn stával v dnešních Bezručových sadech, nebo chcete-li, ve Výpadu. Se svolením autora Čendy Šopka jsme si vypůjčili úžasné povídání o tomto mlýně, známém jako Jakubský, a především jednu strašidelnou historku. Zkuste si na ni vzpomenout, až půjdete Výpadem kolem Mlýnského potoka... 

Ohňostroje, ohňostroje, ohňostroje… Na Silvestra, na Nový rok, na státní svátek, nebo třeba k výročí panovníka. V Olomouci vypukne za chvíli, v 18 hodin na Horním náměstí. Spousta lidí se těší, někteří mají naopak vztek.

Někdo ohňostroje miluje, někdo se o ně nezajímá a někdo je nesnáší. Jsou i tací, kteří kupříkladu pořádání ohňostrojů v Olomouci označují za projev křupanství a buranství. Říkat se dá ledacos, současně by si ale člověk měl být vědom souvislostí. Jsou-li křupany Olomoučané, kterým se ohňostroje líbí, pak se řadí do stejné skupiny i čínští císařové, francouzští králové, náš oblíbený císař a král Rudolf I. Habsburský či špičkový výtvarník právě z Rudolfinské éry Giuseppe Arcimboldo. Být křupanem v této společnosti není zas tak špatné.