Historie

Když na jaře v roce 1638 zemřel, připravili jeho přátelé a kolegové portrét s latinsky psaným nekrologem. V něm stálo kromě jiného toto: „Mne zrodili Moravané a povznesla Olomouc. Byl jsem zasvěcen do tajemství Přírody, její milující chráněnec, uměním šťastný, Georg Flegel…“ Ano, Georg Flegel, jeden z nejuznávanějších evropských tvůrců manýristických či ranně barokních zátiší, pocházel z Olomouce, a i když svou výtvarnou slávu zažil až v bohatém Frankfurtu, do konce života se k Olomouci hrdě hlásil.

Georg se narodil pravděpodobně roku 1566 v rodině obuvníka Nikla Flegela, který o rok či dva dříve zakoupil v Olomouci dům a byl přijat mezi měšťany i do zdejšího cechu ševců. Rodina s velkou pravděpodobností patřila mezi protestanty, kterých bylo tou dobou v převážně německé Olomouci stále více.

Kafee Kaiserhof, Grand Café, Ring Kaffee či kavárna Corso. Všechny tyto názvy zdobily v různých dobách stále stejné místo - oblíbenou kavárnu v domě číslo 8 na Horním náměstí. Kávu zde člověk už ale nějaký ten pátek nedostal, a lepší to nebude ani poté, kdy se z domu odstěhují zedníci. Vnitřní prostory se totiž upravují pro potřeby školy. 

Mimořádně frekventované místo, někdejší známá a oblíbená Linka A-B neboli olomoucké korzo, si tady samozřejmě dobrou kavárnu zasloužilo. Kousek odsud zastavovala od roku 1899 tramvaj, lidé si zde dávali dostaveníčka a mnozí z těch, kdo po Lince korzovali, zašli i do prvního patra na kafe. Kavárna tady ale byla už dávno předtím, než vznikla tramvajová trať i označení této strany náměstí jako Linka či Linie A-B. Úplně prvním kavárníkem zde byl údajně už od roku 1720 Ignác Bischovský. Mezi jeho pokračovateli a následnicemi známe například z 1. poloviny 18. století kavárnici Sofii Weinmannovou či ze 30. let 19. století Annu Löschingerovou.

Šedesát let dělí dnešek od chvíle, kdy byla v Olomouci založena zoologická zahrada. Když byla v roce 1956 otevřena, měla za sebou čtyři roky poněkud hektických a ne vždy šťastně promyšlených příprav i dost nejistou budoucnost. Málo se při tom ví, že v Olomouci byly tou dobou vlastně dvě zoologické zahrady. To vše a ještě mnohem více se dozvíte v nové knize Zoo Olomouc rok za rokem, kterou spolu s kolegy ze zoo připravil Milan Kořínek. 

Zní to podivně, ale je to tak. Tramvajím v Olomouci totiž nezbývalo nic jiného než se neustále na několika pevně daných místech potkávat. Jedním z nich bylo i Horní náměstí, dále pak třeba náměstí Republiky a další čtyři lokality.

Proč? Jednoduše proto, že až do 50. let byly tramvajové trati v Olomouci jednokolejné a tramvaje, jedoucí v protisměru, se vyhýbaly na takzvaných výhybištích, kterých bylo všeho všudy šest. Další takové místo pak bylo už jen na smyčce u hlavního nádraží. 

Nejprve pozinkovaný plech bez nátěru, poté zelená, pak červená, a dnes opět zelená. Tak se měnil vzhled plochou ohromné střechy bazilikální stavby Husova sboru. Střecha, na jejíž nátěr bylo zapotřebí přibližně půl tuny speciálně namíchané barvy, dnes do dálky svítí zelenou. Ještě nedávno přitom byla tmavě červená, a právě tak si ji pamatují všichni, kdo Husův sbor znají od 80. let. 

Monumentální neoklasicistní stavba s výrazným průčelím a sloupořadím tvoří dominantu pohledové osy od pomyslného bulváru třídy Sobody už od roku 1926. Podíváme-li se ale na staré obrazy, zachycující budovu ještě coby novostavbu, střecha neměla ani zelenou, ani červemou barvu. Třeba na olejomalbě olomouckého malíře Fráni Šéna (či Schöna), kde je kostel ještě nedokončený, vidíme plechovou střechu bez nátěru.

K největším vyvrhelům a nejhorším zločincům patřili v minulých staletích žháři. Soudní verdikty nad nimi mnohdy bývaly přísnější než nad vrahy a násilníky. Není divu; takový požár v dobách, kdy bylo ve budovách podstatně více dřevěných prvků a hasičská ochrana byla v plenkách či neexistovala vůbec, byl obrovským rizikem a leckdy zničil třeba polovinu města či obce. Rozsudek olomouckého soudu z roku 1938 ale ukazuje, že i v minulosti bývaly verdikty soudů někdy velkým překvapením.

Korunní pevnůstka dělá čest svému jménu. Mezi olomouckými pevnostmi, forty a hradbami je už dnes opravdovým klenotem. Dnes tak zapůsobí hned od prvního okamžiku po vstupu do areálu - nedávno totiž byla dokončena celková úprava centrální plochy neboli nádvoří pevnůstky. Velitel olomoucké pevnosti maršál Radecký by byl nepochybně takovým pohledem nadšen.  

Málokdy se do naší rubriky historie dostává žhavá novinka. Tentokrát tomu tak ale je a má to dobré opodstatnění: touto velkou novinkou a potěšením pro všechny zájemce o olomouckou historii je spuštění webové stránky, která představí nejvzácnější archiválie vztahující se k Olomouci. Stránky vznikají díky spolupráci města a dvou archivů. Návštěvník se zde dozví fakta o vzniku olomoucké radnice, o nejstarším klášteru a mnoho dalšího a současně uvidí unikátní dokumenty, dosud přístupné jen badatelům v archivech.

Zmizelé olomoucké památky a jejich příběhy. Legendy a báje, které umí na dnešního člověka dýchnout kouzlem pohádek ze starých časů, ačkoliv je v nich často nemalá část pravdy, potvrzené i historiky či archeology. K těmto příběhům z olomoucké minulosti patří i kostel či kaple Svatých schodů a s ním spojená pověst o záhadných mniších, kteří sice byli z kamene, přesto se však uměli přesunovat z místa na místo. 

Kaple Svatých schodů má v seriálu zmizelých památek poněkud specifické místo. Ačkoliv ze seznamu olomouckých svatyní zmizela, přesto ji nikdo nezboural. Z větší části dodnes stojí. Málokdo by ovšem dnes v této stavbě spatřoval barokní kostel.