Josef Vinecký - Umělec čisté pravdy tvaru a materiálu

Umělec se přátelil s řadou expresionisticky tvořících mistrů – Alexejem Jawlenským, Vasilijem Kandinským, Paulem Kleem, navrhoval funkcionalistický nábytek srovnatelný svými kvalitami s tvorbou Marcela Breuera, Marta Stama, Miese van der Rohe. Přesto se povědomí o sochaři, designérovi a výtvarném pedagogovi Josefu Vineckém téměř vytratilo. Dluh nyní splácí souborná výstava v olomouckém Muzeu moderního umění nazvaná Josef Vinecký (1882-1949) - Umělec čisté pravdy tvaru a materiálu. Potrvá od 17. června do 3. října.

„Olomoucká výstava je komplexním uměleckohistorickým zhodnocením díla Josefa Vineckého. Jeho tvůrčí aktivity se rozvíjely v letech 1902 až 1936 v Německu, například ve Weimaru, Wiesbadenu nebo Berlíně a pak v bývalém Československu, přičemž krátkou dobu působil i v Olomouci. Přestože je Vinecký významným představitelem evropské umělecké a výtvarně pedagogické avantgardy, byla dosud jeho tvorba opomíjena,“ upozornila autorka koncepce výstavy Alena Kavčáková z Katedry dějin umění Univerzity Palackého, která se dílem Josefa Vineckého dlouhodobě zabývá.

Ale pojďme po pořádku. Kdo vlastně Josef Vinecký byl? „Narodil se ve středočeském Zámostí u Rožďalovic. Vyučil se v oboru sochařství na pražské c.k. Státní průmyslové škole v Praze u Josefa Maudera. Poté byl v letech 1902 až 1908 činný na Uměleckoprůmyslovém semináři a Großherzoglich-Sächsische Kunstgewerbeschule založených architektem a návrhářem Henrym van de Veldem v německém Výmaru, na školách, které se staly přímými předchůdci legendárního Bauhausu,“ představila mládí umělce Kavčáková s tím, že Vinecký byl nejen zaměstnancem Van de Veldova ateliéru, ale současně asistentem i učitelem ve školních dílnách. „Díky tomu byl vtažen do procesu reformování uměleckých škol s cílem sblížení umění a průmyslu. Prostředí semináře přebudovaného v uměleckoprůmyslovou školu tak dalo provždy jeho umělecké i pedagogické dráze avantgardní kurs,“ upozornila historička umění.

Z rozmezí let 1909 - 1914, kdy Vinecký od Van de Veldeho odešel, aby rozvíjel vlastní uměleckou dráhu, pochází například vynikající kolekce váz zdobených stékavými a krystalickými glazurami, které vytvořil pro porcelánku Schwarzburger Werkstätten für Porzellankunst v Unterweißbachu, nebo ve vlastní dílně v hessenském Sinnu vytvořené keramické obklady a kašny pro vybavení interiérů novostavby luxusního secesního paláce lázní Kaiser-Friedrich-Bad ve Wiesbadenu. „Wiesbaden se ostatně Vineckému stal po první světové válce v letech 1919 až 1927 domovem. Spřátelil se zde se sběratelem a mecenášem umění Heinrichem Kirchhoffem a malířem Alexejem Jawlenským a jejich prostřednictvím byl v přímém kontaktu s takovými velikány moderního umění, jako byli Vasilij Kandinskij, Paul Klee a další mistři Bauhausu,“ připomněla Kavčáková. Tyto kontakty podle ní samozřejmě nezůstaly bez odezvy ve volné sochařské i užité tvorbě Vineckého.

V roce 1928 byl Vinecký povolán Oskarem Mollem k vedení stolařských dílen na avantgardní Staatliche Akademie für Kunst und Kunstgewerbe ve Vratislavi (Breslau, Wrocław). V té době se již ztotožňoval s myšlenkami funkcionalismu a výukovou dílnu změnil v experimentální laboratoř moderního designu. V ní vznikly například užitné předměty z kovu i veškerý nábytek pro interiéry vzorového věžového domu postaveného podle projektu Adolfa Radinga na výstavě německého Werkbundu WUWA (Wohnung und Werkraum) ve Vratislavi. „Jeho návrhy nábytku preferující aktuálně v konstrukci kovové trubky jsou zcela rovnocenné s návrhy například Marcela Breuera, Marta Stama, Miese van der Rohe. Design Vineckým navržené kávové soupravy je co do kvality srovnatelný s předměty tvarovanými na Bauhausu Josefem Albersem, Marianne Brandtovou, Wilhelmem Wagenfeldem,“ zdůraznila autorka koncepce výstavy. Rovněž volná sochařská tvorba Vineckého podle ní dosáhla ve Vratislavi svého vrcholu a lze ji považovat za cenný příspěvek k evropskému modernímu sochařství.

Po zrušení vratislavské Akademie (1932) a po násilném ukončení krátkého působení na Staatliche Kunstschule v Berlíně (1933) se Vinecký ve zhoršujícím nacionálním klimatu zaměřil na tvorbu předmětů pro potřeby liturgie. „Vynikají ušlechtilou formou respektující jejich obřadní funkci i tradiční ikonografii, vykazují jedinečný soulad funkcionalistické úcty k čistému tvaru s důrazem na výjimečnost, efekt a lesk, odkazujících ke stylu art deco,“ zhodnotila Kavčáková.

Pod tlakem nacistických útoků se Vinecký v roce 1937 vrátil do vlasti a své umělecké a pedagogické zkušeností zužitkoval na Škole umeleckých remesiel v Bratislavě (1937 – 1939), za války jako zaměstnanec Chrámového družstva v Pelhřimově i v letech 1946 – 1948 během pedagogického působení na Ústavu výtvarné výchovy založeném Josefem Vydrou při obnovené Univerzitě Palackého v Olomouci. Do Olomouce tehdy dojížděl z Prahy, kde měl od roku 1941 trvalé bydliště i ateliér. V něm se ve své závěrečné tvůrčí etapě soustředil na keramickou tvorbu, nadále se však věnoval i modernímu tvarování liturgických předmětů. „Olomoucké působení Vineckého ukončily únorové události roku 1948. Byl jednou z prvních obětí nové personální politiky. Propuštění ze služeb Univerzity Palackého dlouho nepřežil. Zemřel v roce 1949 v Praze a povědomí o vynikajícím avantgardním umělci se téměř vytratilo,“ konstatovala historička umění.

Výstava v Muzeu moderního umění je podle ní jednou z pomyslných splátek dluhu, který vůči umělci historie umění má. „V expozici představíme všechny jeho tvůrčí periody, které budou doloženy kolekcí užitných předmětů a sochařských děl vzácně dochovaných ve veřejných a soukromých sbírkách u nás i v zahraničí. Představu o nepřenosných autorových dílech vytváří soubor velkoformátových fotografií,“ doplnila historička umění. Ještě výraznějšího zhodnocení významu se přitom Vineckému dostává díky více než třísetstránkové publikaci Aleny Kavčákové Josef Vinecký (1882 – 1949). Osobnost sochaře v kontextu evropské avantgardy 20. století, kterou vydala Univerzita Palackého v Olomouci.

Mnohaleté bádání o životě a díle Josefa Vineckého, jež vrcholí vydáním publikace a uspořádáním retrospektivní výstavy by nebylo myslitelné bez podpory grantových prostředků. „Mou povinností,“ zdůraznila Alena Kavčáková, „je poděkovat za poskytnutí finančních prostředků na badatelskou práci v zahraničí nadaci The J. Paul Getty Trust (The Getty Grant Program), Santa Monica, USA. Tím moje díky zdaleka nekončí. Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky finanční podpoře udělené roku 2008 Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v rámci Rozvojového programu č. 6 projektu FF UP v Olomouci „Podpora excelence vědeckých a pedagogických publikačních výstupů pracovníků Filozofické fakulty Univerzity Palackého,“ rovněž tak díky přípěvku z prostředků výzkumného záměru „Morava a svět. Umění v otevřeném multikulturním prostoru/ Moravia &World. Art in the open multicultural space“ (MSM 6198959225). Moje poděkování v neposlední řadě patří těm pracovníkům Muzea umění v Olomouci, kteří se podíleli na přípravě výstavy a byli autorce nápomocni při řešení dílčích aspektů publikace. Stejně tak je na tomto místě třeba vyslovit můj dík za spolupráci pracovníkům desítek galerií, archivů, knihoven a různých institucí, majitelům privátních sbírek, jakož i mnohým soukromým osobám v Čechách i zahraničí, bez jejichž pomoci by nebyl myslitelný vznik publikace a nebylo by možné ani uspořádání výstavy.“


Program výstavy naleznete zde>>

Doprovodný program

Komentovaná prohlídka

Soubornou výstavou, která je komplexním uměleckohistorickým zhodnocením díla dosud neprávem opomíjeného představitele evropské umělecké a výtvarně pedagogické avantgardy, Vás provede její autorka Alena Kavčáková.