Kuky hledá cestu domů

Ve filmu jednoho z našich nejvýraznějších režisérů tentokrát hlavní role obsadily loutky. Z živých herců se zde objevuje především Ondřej Svěrák (syn Jana Svěráka), v jehož fantazii se příběh Kukyho odehrává, jeho rodiče (Kristýna Fuitová-Nováková a Filip Čapka) a nepřehlédnutelná postava bezdomovce (Oldřich Kaiser). Ale i mezi herci, kteří postavičkám propůjčili svůj hlas, nalezneme samá velká jména: Zdeněk Svěrák, Jiří Macháček, Petr Čtvrtníček, Jiří Lábus nebo třeba Pavel Liška.

Kuky je oblíbenou plyšovou hračkou šestiletého Ondřeje, který ale bohužel trpí astmatem, a tak se musí s „nepratelným“ a rozpadajícím se Kukym rozloučit. Kuky skončí v popelnici a v Ondrově fantazii se začne odvíjet jeho dobrodružství živené steskem po hračce a Kukyho touhou vrátit se domů k Ondrovi. Ve filmu je vylíčen především Kukyho střet s tvrdou realitou světa mimo poličku a postel dětského pokoje, střet s lesním světem plným živočichů, kteří si na nějaké mazlení nepotrpí. Kuky je sám, bojí se, ale nevzdává se.

Film přináší jedinečnou kombinaci opravdového lesního prostředí, ručně voděných loutek, vtipných dialogů a poznámek, díky čemuž má co nabídnout nejen dětem. Kamera nízko u země zabírá detailně kořeny stromů, drobný hmyz, prostě svět z pohledu těch malých, prostý, jednoduchý a dětsky naivní. Jan Svěrák příběh tvořil především za přispění svého syna, inspirací mu bylo výtvarné dílo Františka Skály, který ovšem odmítl spolupráci na filmu, a tak se výtvarníkem Kukyho stal Jakub Dvorský, jenž má také zkušenosti s přírodními motivy, ovšem ve sféře flashových her.

A ještě v jedné věci je film Kuky se vrací jedinečný – při natáčení se sešli hned tři generace rodiny Svěráků. Zdeněk Svěrák namluvil jednu z hlavních postav, strážce lesa kapitána Hergota, při této práci se sešel ve studiu se svým vnukem Ondřejem, jenž ve filmu nejen hraje, ale jeho jazykem promlouvá i figurka Kuky, a oba dva je režíroval Jan Svěrák, jenž je i autorem scénáře. Při příležitosti uvedení filmu do kin jsme položili pár otázek právě Janu Svěrákovi a výtvarníkovi Jakubovi Dvorskému.

Svého otce jste již režíroval několikrát, ale jak se Vám pracovalo s vlastním synem?
Jan Svěrák: „U tatínka je výhoda, že je herec. Syn herec není, takže jsem mu musel leccos vysvětlit, ale když je v pohodě, tak umí být přirozený. Při režírování syna jsem zjistil, že je to vlastně úplně stejné jako režírování tatínka, protože (tak jako u toho táty) já ho znám, vím, jak to vypadá, když se zlobí nebo když je šťastný, jestli to opravdu hraje tak, jak to je ve skutečnosti.“

Musel jste syna přemlouvat, aby hrál ve Vašem filmu? Myslíte, že do toho ještě někdy s Vámi půjde?
JS: „Já doufám, že ne. Protože bych nechtěl, aby měl život zkažený tím, že bude dětská hvězda. A jeho to naštěstí vůbec nezajímá. Má svůj život, rád hraje na klavír, je to typický prvňák a je moc malý na to, aby ho zajímala takováhle kariéra. Snažím se ho taky držet stranou, třeba na premiéry ani na tiskovky ho neberu, nebudu ho ukazovat jako cvičenou opičku. Takže doufám, že se mi ho podaří alespoň částečně uchránit před tím, aby si ve čtyřiceti uvědomil, že to nejlepší, co v životě zažil, bylo to, že v devíti natočil jeden film, nic víc.“

Natáčení se neustále protahovalo (z původně plánovaných 35 dní se točilo 100 dní,  v etapách od roku 2008), neměl jste obavy z toho, jak to všechno dopadne?
JS: „Byly tu obavy. Nevadilo nám, že se to natahuje, že to bude trvat déle, my jsme si říkali, že to nakonec nějak dopadne. Ale jestli to bude srozumitelné a jestli tomu budete věřit. Báli jsme se, jestli vás to bude bavit jako diváky. A to se neví do dneška. Když jsem zkoušel hrubý sestřih, tak jsem si pozval děti kamarádů a koupil jsem jim jablka a sušenky. Až pak jsem zjistil, že ty sušenky jsou jednotlivě zabalené v nějakém celofánu, ale dal jsem to tam tak, jak to bylo, pustil jsem jim film a vykrájel jsem jim jablka. A zjistil jsem, že to bylo dobře, že ty sušenky byly zabalené, protože vždycky, když se ty děti nudily, tak začaly šustit s těmi sušenkami. Tak jsem si poznačil, ve které scéně to bylo, abych se na ni podíval a ještě ji dopiloval. Ale ty děti byly spokojené a zjistil jsem, že nemají vždy rádi jen toho Kukyho, ale že oblíbená postava je i Dubánek, figurka v podstatě jen ze dvou žaludů s lístkem na hlavě – oni se s ním asi ztotožňují, protože je tam nejmenší z party. A taky některé děti měli rádi zápornou postavu Anušky, protože záporné postavy jsou výrazné.“

Jakým způsobem probíhal výběr postaviček?
Jakub Dvorský: „Tak samozřejmě některé postavičky byly dané už ve scénáři, hlavně tedy ty hlavní, a pak spousta komparsu, ty vedlejší. Ty byly popsané tak nějak abstraktně, takže jsem je musel vymyslet, samozřejmě po domluvě s Honzou. Některé šly úplně snadno, kdy jsem udělal pár návrhů a Honza řekl: „Jasně, tohohle beru.“ A jiný prošly nějakým delším vývojem.“

A jak se vám líbí hlasy dodané panem režisérem?
JD: „Tak ty jsem slyšel poprvé před pár dny a mně k tomu tedy velmi sedí. Zdeněk Svěrák je bezvadnej Hergot, tak nějak jsem si ten hlas celou dobu představoval.“

Jak vznikl Kuky? Proč je to zrovna medvídek?
JS: „To vám řekne asi spíš Jakub. Já jsem do scénáře napsal, že to je plyšová hračka, která má velké oči a pořád se usmívá. Ty oči byly důležité proto, aby dobře viděl, protože on se vlastně dívá za nás za diváky. No, a Jakub z toho vytvořil tohle zvířátko - ani jsme nevěděli, jestli to je medvídek nebo pes, nakonec jsme to otočili a zjistili, že nemá ocásek, takže to je medvídek.“
JD: „Já jsem hlavně chtěl, aby ta hračka byla jednoduchá, aby nebyla přezdobená, aby se s ní dobře hrálo, aby mohla fungovat v lese. Tak jsem prostě zkoušel kreslit jednoduchý oči, čumák, uši a pak z toho vylezly takový různý pejsko-medvídko-něco, až nakonec je z toho tenhle medvídek.“

Při sledování filmu nemůže nikomu uniknout nápadná podoba „záporňáka“ Anušky a Jirky Macháčka, jehož hlasem Anuška promlouvá. Byl pan Macháček předobrazem pro tuto figurku?
JD: „Ne, nebyl. Vůbec jsem netušil a myslím, že nikdo neměl tušení, že Jiří Macháček bude mluvit Anušku do chvíle, než to bylo natočený, takže to je docela náhoda, že se to takhle propojilo a že jsou si podobní, i tím úsměvem.“

Odkud pochází tak krásné přírodní záběry? Kde se natáčelo?
JS: „My jsme nejdřív mysleli, že to budeme natáčet jednoduše. Že vezmeme kameru a šest lidí štábu a pojedeme k někomu na chalupu. Že vždycky za tou chalupou, kde je nějaký pěkný kout lesa, budeme týden natáčet, pak se přesuneme na chatu k někomu jinému a takhle strávíme měsíc. Když jsme tam přišli s kameramanem, ukázalo se, že to je málo. Když to má být pohádka, tak to musí být všechno báječné a romantické. Takže jsme hledali. Např. zima je v Čechách různá… takže jsme hledali stromy ojíněné sněhem. Nejblíže od Prahy a dostatečně vysoko byl Ještěd. Kde se dá na Ještědu pohybovat se štábem? Na sjezdovce, tam je to udusané. A jak jsme přišli na tu sjezdovku, tak jsme viděli, že u sněžných děl jsou ty stromy zasněžené úplnými bambulemi sněhu. Takže většina zimních záběrů je natáčená na sjezdovce na Ještědu, pohádkové kořeny jsme našli u Bechyně, zajímavou červenou zem jsme našli až u Nových Pak a Hergotův domeček ve stromě se natáčel u Vyškova u Brna. Řekli jsme si, že když to má být pohádka, tak ať to každý pozná, ať je to prostředí výrazné.“
 

Který ze záběrů byl nejnáročnější?
JS: „Vlastně všechny akce, kde má Kuky dělat něco speciálního, jako třeba se ždímat. Tam bylo potřeba vymyslet, kam zastrčit tu trubičku, jak ho vodit, kterým směrem se ždímat... My jsme se totiž snažili, aby se toho v počítači muselo dělat co nejmíň. Potom jak se třeba roztrhne…Bylo to takové hračičkování. Pak byly nejtěžší záběry, kde bylo hodně postaviček. No, a taky se mi podařilo vymyslet nenatočitelnou scénu, ve které si Kuky má ručičkama zakrývat oči. Na place jsme zjistili, že ty jeho ruce prostě na oči nedosáhnou. Takže se musel rychle vyrobit jeden speciální kus s rukama až po kolena.“

A jak se cítíte v roli scénáristy?
JS: „Velice nejistě. Když jsem to napsal, věděl jsem, že to je polotovar, že na tom bude ještě spousta práce. Čekal jsem, že mi táta napíše dialogy. Ale pak, když jsem mu to dal přečíst, tak řekl, že se mu do toho nechce, že by tomu příběhu mohl ublížit, protože já, jak žiju s malým dítětem v domácnosti, ho mám naposlouchaného. A on by si to musel vymýšlet. Takže do toho nezasahoval, ale napsal tam ty Anuškovy básničky.“

Nebojíte se, že děti budou mít k filmu odpor? Vzhledem k určité „ošklivosti“ postaviček, se kterými pracujete? Jsou to přece jen takové lesní příšerky…
JS: „Dospělí mají tendenci si o dětech myslet, co mají rády, ale často se pletou. Všichni dětem cpou všechno strašně roztomilé, barevné, zářící a veselé, přitom děti mají rády, když je něco občas temné a trochu zlé, ale musí to být jasně definované, aby se v tom zorientovaly. To je stejné, jako když si myslíme, že děti potřebují jen laskavé a milé příběhy. Přitom když si vezmete staré pohádky, to je horor vedle hororu. Tam se řežou hlavy a draci žerou princezny.“

A na závěr, co o filmu říká Zdeněk Svěrák: „Jestli je nějaký film pro malé i velké, pak tenhle určitě. I v jeho malém vysněném světě je velké Zlo a velké Dobro. Je tu láska k hračce, tomu kamarádovi, který dítěti zůstává věrný, když ho dospělí večer opustí a zavřou dveře jeho pokoje. Pro velké diváky je v něm namíchána nostalgie po dětství, s kterým se malý Ondra loučí. A ještě jiné pocity a třpyty dospělá duše v kině zaznamená, pokud v ní ovšem něco z dítěte zůstalo.“