O vystavění památníku osvoboditelům Olomouce se rozhodlo ve městě mimořádně rychle – už 25. května 1945, tedy necelé tři týdny po konci války, píše jak lidovecký Osvobozený Našinec, tak komunistická Stráž lidu o rozhodnutí postavit pomník na památku osvobození města Rudou armádou. V obou periodicích se píše, že památník vznikne pravděpodobně v městských sadech. Jak víme, stalo se tak, památník stojí na kraji Havlíčkovy ulice, vklíněn do prostoru Čechových sadů. Ta nejistota při určení místa výstavby je ale důležitá. Variant, kam pomník umístit, totiž bylo neoficiálně víc. A tady je to protnutí s bývalým německým evangelickým kostelem. Připusťme ale, že v dobovém tisku žádná výslovná zmínka o jiných variantách uvedena není.
Kostel sloužil od otevření v roce 1902 do roku 1945 německým evangelíkům. Těm byl po válce odebrán a předán českým evangelíkům. Ještě než se tak stalo, objevila se ale divoká myšlenka – červená cihlová stavba ve stylu neogotiky, připomínající severoněmecké gotické stavby, měla být stržena. Prý jako odveta za nacistické zničení olomoucké synagogy. V zahradě mezi kostelem a farou bylo také těsně po bojích provizorně pohřbeno několik padlých vojáků Rudé armády. „Monument měl původně vyrůst na místě německého evangelického "červeného" kostela, který měl být stržen, prý jako odplata za zničení synagogy. Dokonce byli mezi kostelem a přilehlou farou v zahrádce pohřbeni čtyři rudoarmějci, kteří při osvobozování padli. K demolici však nakonec nedošlo a památník byl vystavěn při dnešní Havlíčkově ulici na okraji Čechových sadů,“ píše blogger Moravský turista v článku z roku 2015.
Památník osvobození byl tehdy z rozhodnutí Národního výboru hlavního města Olomouce nakonec umístěn do dnešní lokality. Vše se odehrálo s neuvěřitelnou rychlostí. Během prvních týdnů po válce vybrali Olomoučané mezi sebou tehdy vysokou částku přes sto tisíc korun. Do architektonické soutěže poslal svůj návrh i olomoucký funkcionalistický architekt Jaroslav Kovář mladší. Jeho návrh byl podle mnohokrát vypravovaného příběhu inspirován tvarovou koncepcí sloupu Nejsvětější Trojice. Památník byl ve srovnání s barokním sloupem samozřejmě výrazně jednodušší, v jednotlivých patrech byly místo soch světců kovové „zednářské“ symboly a na špici dříku místo Nejsvětější Trojice rudá hvězda, podsvícená navíc neónem. Na památníku bylo umístěno šest bronzových desek se jmény padlých vojáků, oslavnými nápisy a vyznamenáními. Stavba proběhla rovněž velikou rychlostí; začala 1. června 1945 a ve dnech 14. a 15. července už byla při dvoudenních oslavách za účasti údajně až padesáti tisíc lidí a mnoha významných politiků slavnostně odhalena. Pro zajímavost dodejme, že tehdy vypadalo místo jinak než dnes. Hroby padlých vojáků byly v popředí, za nimi stál vysoký dřevěný pravoslavný kříž a teprve pak samotný památník. Kříž nechali později soudruzi odstranit a celá kompozice se trochu změnila.
A co bylo dál s Červeným kostelem, který naštěstí přežil původní nápad na demolici? Poté, kdy byli jeho původní uživatelé internováni v nechvalně proslulém internačním táboře v Nových Hodolanech, převzali ho olomoučtí čeští evangelíci. Ani jim ale nevydržel dlouho – po roce 1959 byla stavba architekta Maxe Löwa z Brunšviku a stavitele Franze Böhma věřícím odebrána. Osud kostela se v tu chvíli spojil s Univerzitní (dnes Vědeckou) knihovnou, která v roce 1947 znovu získala právo povinného výtisku a současně zpracovávala značný objem knih pocházejících z konfiskací německého majetku a později ze zrušených klášterních knihoven. Fond se začal rozrůstat do té míry, že v polovině 50. let byly již skladové prostory na Bezručově ulici přeplněny a bylo potřeba hledat nové. Snahy ředitele knihovny Miroslava Nádvorníka přivést zřizovatele, ministerstvo školství, k výstavbě nové budovy nevyšly a knihovna tak využila „provizorně“ prostory bývalého německého kostela. Oficiální žádost o dočasné uvolnění kostela pro uložení vzácných tisků úřady obdržely v září roku 1959, nová vlastnická práva pak nabyla platnost s účinností od 1. 2. 1961. Kostel byl odsvěcen a vyklizen pro stavbu regálů, z původního vybavení zůstala pouze kazatelna.
Netřeba zdůrazňovat, že prostory kostela byly pro uskladnění knih zcela nevhodné - v zimě v kostele mrzlo, v létě na podlaze kondenzovala voda, objevovaly se problémy s vlhkostí a plísňovým napadením fondů. To vše vyřešila až nedávná výstavba moderního archivu a rekonstrukce kostela pro kulturní a společenské účely.
Zdroj: VKOL
Knihy v kostele | Foto: VKOL
Knihy v kostele | Foto: VKOL
Knihy v kostele | Foto: VKOL
Památník i s křížem na pohlednici z roku 1950 | Zdroj: Státní okresní archiv Olomouc
Památník i s křížem na pohlednici z roku 1950, detail | Zdroj: Státní okresní archiv Olomouc
