Setkání v letním sídle prezidenta uspořádala první dáma při příležitosti Dne ozbrojených sil České republiky a 80. výročí prvního bojového zapojení žen v našich novodobých dějinách, k němuž došlo v bitvě u Sokolova. „Bylo to velice příjemné, milé, přátelské, neformální. Paní Pavlová je skutečná dáma. Věnovala se nám po celou dobu, procházela mezi námi a se všemi si popovídala. Ona sama je bývalá profesionální vojačka s hodností podplukovnice, takže jsme si skvěle rozuměly,“ neskrývá nadšení Lenka Járová.
Většina pozvaných žen přitom pracovala v polních nemocnicích. „Jedním z kritérií byla účast na minimálně pěti zahraničních misích a vzhledem k tomu, že polní nemocnice vyjížděly na mise nejčastěji, nasbíraly jsme účastí víc než holky od běžných útvarů,“ vysvětluje. Mohla se tak po letech setkat například s kolegyněmi, s nimiž byla v roce 2005 na misi po zemětřesení v Pákistánu. „Oprášily jsme vzpomínky, jak jsme létaly do hor vrtulníkem pomáhat lidem, jak nám velká voda vyplavila stany, jak jsme spolu ležely na lehátkách a povídaly si, jak jsme měly jet na Vánoce domů, ale odjet jsme mohly až v lednu, jak nás zasypaly obrovské sněhové megavločky… Je toho hodně, na co můžeme vzpomínat,“ zmiňuje několik útržků z bohaté zásobárny zážitků absolventka Střední zdravotnické školy ve Znojmě.
Právě ve Znojmě se v roce 1996 rozhodla pro armádní kariéru. „Vojenská správa tehdy dělala nábor žen do vojenských nemocnic a mně to přišlo zajímavé. Vojenské nemocnice tehdy byly v Plzni, Praze, Olomouci a v Brně. A mě to velmi zaujalo. Netušila jsem tehdy, co mě čeká. Dostala jsem se do Hradce Králové, kde jsem studovala rok vojenskou školu. A potom nás různě rozmístili po republice k útvarům na posádkové ošetřovny, kde jsem dělala zdravotníka. A po čase jsem si sama vybrala cestu a jela jsem na první zahraniční misi. To byla v roce 2000 mise SFOR v Bosně a Hercegovině,“ vzpomíná Lenka Járová.
Na zahraniční misi nakonec vyjela celkem sedmkrát. Po Bosně následoval Kuvajt. „Tam jsem strávila devět měsíců s libereckou chemickou jednotkou a bylo to skutečně hraniční. V Kuvajtu jsme třeba strávili půl noci v krytech, bylo to extrémně nebezpečné a museli nás i stěhovat,“ vzpomíná. Po návratu si pobyla doma jen čtyři měsíce a vydala se na sedm měsíců do Kosova. Poté vyrazila na pomoc do zmíněného Pákistánu. „To byla hrozně zajímavá mise. Byla poměrně krátká, dvouměsíční, ale velice intenzivní a v ne úplně dobrých podmínkách. Nicméně ji hodnotím jako krásnou, potřebnou a zajímavou,“ podotýká. V jejím „portfoliu“ nechybí ani Afghánistán. Tam byla poprvé v roce 2007.
Pak měla delší pauzu, neboť se jí narodily dvě děti. A právě rodina byla nakonec důvod, proč v roce 2017 další cestou do Afghánistánu uzavřela svou kariéru profesionální vojákyně. „Syn měl v té době čtyři roky, takže to bylo velmi náročné. Ani se mi tehdy na misi nechtělo a uvědomila jsem si, že už to stačilo. A říkala jsem si, že po třiadvaceti letech u armády je třeba se posunout. Nicméně vzpomínky mám silné a nádherné,“ hodnotí nynější vrchní sestra Oddělení rehabilitace, která se s armádou definitivně rozloučila v roce 2019 v hodnosti nadporučice.
Její přechod z armádního do civilního zdravotnictví a konkrétně do Fakultní nemocnice Olomouc přitom nebyl nijak složitý. Formálně sice byla zaměstnána v armádě, ale od roku 2004 působila ve FN Olomouc jako stážistka. „Je velice dobré, že sestřičky – vojákyně nikdy nejsou jen čistými vojáky, neseděly jsme nikdy jen v kancelářích v kasárnách. Chodila jsem tady normálně do směn a v případě potřeby jsem vyjížděla do Hradce Králové, kde jsem si plnila vojenské povinnosti, například klasické střelby, přezkoušení z tělocviku nebo různé administrativní úkoly. Vyjížděli jsme na dvoutýdenní cvičení a v případě, že jsme byli povoláni na misi, tak si nás armáda z nemocnic stahovala,“ popisuje Lenka Járová, která v armádě po většinu času zastávala pozici staniční sestry a v případě poslední mise byla vrchní sestrou.
Jako staniční sestra začínala i na Oddělení rehabilitace a 1. července tomu bude rok, co se stala vrchní sestrou. Naplnila se její očekávání, například v menší míře stresové zátěže? „Musím říct, že to je taky adrenalin, sice jiný, ale rozhodně to není žádná dovolená. Není to jednoduché, je to jiná forma stresu. Myslím ale, že zkušenosti z misí a míra nadhledu mi pomáhají se s tím lépe vypořádat,“ uzavírá Lenka Járová.
Udělování medailí za misi v Afghánistánu, Praha 2017. S velitelem 19. Polního chirurgického týmu mjr. MUDr. Luďkem Hánou. Foto: Archiv Lenky Járové
Sbírka vyznamenání Lenky Járové
Lenka Járová s Evou Pavlovou, manželkou prezidenta ČR
