Sedmidenní válka o Těšínsko byla vyústěním velmi napjaté provizorní situace na hranici mezi dvěma nově vzniklými státy, Polskem a Československem. Území ve Slezsku si nárokovaly oba státy, argumentovaly jak historickými souvislostmi, tak i národnostním složením obyvatel dané oblasti. Poláci ale nečekali na domluvu a větší část Těšínska vojensky obsadili hned na konci první světové války: Snažili se oblast trvale připojit k Polsku. To byl pro československou republiku problém, zvláště když zabrali i strategicky důležitou železnici Bohumín – Jablunkov, která byla jedinou přímou železniční spojnicí Čech s východem Slovenska.
V lednu 1919 se v Polsku konaly volby a měly proběhnout i na sporném území. Poláci zde prováděli i odvody branců do armády. Československo proto vyhodnotilo situaci jako neúnosnou a zkušený legionářský velitel Josef Šnejdárek (tehdy v hodnosti podplukovníka) dostal rozkaz vojensky zajistit tuto oblast. Poláci na výzvy k odchodu pochopitelně nereagovali a tak vypukly boje. Těch se mimo jiné účastnila i část 54. pěšího pluku z Olomouce. Během několika dní československá armáda úspěšně postupovala a s pomocí legionářů (viz obrázek vlevo) obsadila značnou část Těšínska až po město Skočov (mimochodem rodiště svatého Jana Sarkandera, dnes polsky Skoczów). Před útokem na Skočov ale velení z Prahy na nátlak zejména Francie přikázalo Šnejdárkovi zastavit boje. Francie považovala Československo i Polsko za své spojence (a částečně i vazaly) a nehodlala sledovat, jak válčí mezi sebou. V únoru byla stanovena mezinárodní komisí nová demarkační linie, na níž se československá vojska 26. února stáhla.
Plány bojů v Sedmidenní česko-polské válce ukazují, kam až na dnešním polském území naše vojska došla.
Masarykova pochvala a polský pokus o atentát
Jen tak mimochodem, v této souvislosti se dokonce zásadně neshodli prezident T. G. Masaryk se svým ministrem zahraničí Edvardem Benešem, jinak vždy spojenci. Masaryk byl pro ozbrojený postup a pro boj do poslední chvíle, Beneš pod vlivem dohodových mocností boje odmítal, na vojenské velitele měl zlost a chtěl vše řešit diplomaticky. Prezident Masaryk naopak osobně přijal podplukovníka Josefa Šnejdárka, aby mu vyjádřil za úspěšnou ofenzivu velké osobní poděkování a pochvalu.
Mimochodem, polským nacionalistům musel asi Šnejdárek ležet hodně v žaludku. V květnu následujícho roku se ho totiž pokusili zavraždit dva členové polské vojenské organizace Polska Organizacja Wojskowa. Josef Šnejdárek v té době bydlel v Orlové na Ostravsku v bytě svého přítele, ředitele spořitelny Mezery. Atentát se tehdy nezdařil - dne 15. května sice bomba vybuchla (údajně byla umístěna přímo pod Šnejdárkovou postelí, podle dobového tisku ale byla vhozena do domu oknem), ale poškozen byl jen dům a vážně zraněn jeho majitel pan Mezera.
"Senegalci" z Vršovic proti Maďarům
Šnejdárek, který se v témže roce vyznamenal také v bojích na Slovensku proti bolševické Maďarské republice rad, v bitvě u Zvolena odrazil maďarský útok a přešel do protiútoku.
Na Slovensku tehdy použil i unikátní a vlastně docela vtipnou lest, kdy část českých mladíků (údajně z Vršovic) nechal obléknout do plátěných uniforem, načernit tváře a vytvořit jim turbany. Tyto "mouřeníny" pak poslal na východ do Košic s pokynem, aby se cestou producírovali na všech nádražích a hovořili spolu "senegalsky".
Díky všudypřítomným špionům se pak do maďarské armády dostaly zarušené informace o tom, že francouzští spojenci poslali Čechoslovákům na pomoc silné koloniální senegalské sbory... To poněkud snížilo nadšení maďarských vojínů pro další boje, protože nikdo nechtěl padnout do zajetí divokých Senegalců.
Následně už úspěšně stoupal vzhůru ve vojenské hierarchii. Když přebíral na jaře roku 1923 velení 7. pěší divize v Olomouci, byl už brigádním generálem a do Olomouce přicházel už jako veřejně známá osobnost. Předcházela ho pověst profesionálního vojáka, vlastence a inteligentního člověka. V Olomouci pak velel divizi necelé dva roky, když byl v prosinci 1924 odsud poslán na východ Slovenska do Košic velet 11. pěší divizi.
Autogram generála Šnejdárka v pamětní knize Olomouce. Generál se podepsal při přijetí u starosty Karla Mareše.
Do Olomouce dorazil nový velitel Josef Šnejdárek 2. dubna 1923. Hned 5. dubna byl přijat na radnici starostou města Karlem Marešem. Z této návštěvy se dochoval Šnejdárkův autogram v pamětní městské knize i s uvedeným datem. Během následující olomoucké části své dráhy se stihl zapsat do povědomí vojáků i civilního obyvatelstva jako velmi osvícený člověk se slušným sociálním cítěním. Známý byl například tím, že se zajímal o rodinné poměry svých podřízených profesionálních vojáků a pokud někdo ženatý a s dětmi bydlel v neodpovídajících nuzných poměrech, dokázal mu vždy zařídit slušné bydlení. Stejně tak se jevil jako velmi vstřícný a pozorný i v případě jednání s civilisty.
Po letech se v Olomouci opět objevil voják, jehož si vážilo vojsko i ostatní obyvatelé města. Generál Josef Šnejdárek tak nepochybně patří mezi významné vojenské osobnosti z olomoucké historie. Obdobně jako například velitel města při pruském obléhání v roce 1758 Ernest Dietrich baron von Marschall nebo další velitel olomoucké pevnosti, slavný rakouský vojevůdce maršálek Radecký. Když Šnejdárek z města po necelých dvou letech odcházel, psal o smutném loučení i regionální tisk, což u vojenských představitelů nebylo právě zvykem.
A pro úplnost dodejme, že 7. pěší divize se sídlem v Olomouci obývala kasárna T. G. Masaryka. Před Šnejdárkem jí velel divizní generál Josef Kroupa a po něm brigádní generál Čeněk Weiss. A úplně poslední náčelník štábu 7. pěší divize v Olomouci před rozpuštěním divize Josef Ejem se po demobilizaci v nešťastném roce 1939 zapojil do odboje a od roku 1940 byl zavřen v nacistických koncentračních táborech. Stejně tak se do odboje zapojila i řada dalších vojáků bývalé sedmé pěší divize...
