Obyčejný příběh Denisy z Rumunska

Denisa má sedm let a je velmi hezká a šikovná. I v přítomnosti cizích lidí je klidná a zvědavě pozoruje, co se kolem ní děje. Ovšem jen do té chvíle, než přiběhne mladší bratr a vyprovokuje rvačku. To jde vše stranou a na zdánlivě klidnou hladinu rychle vyplave romský prudký, někdy až nemilosrdný charakter, který dovede zklidnit jen jeden z rodičů dobře mířenou fackou oběma účastníkům vřavy.

Denisa je jedním z osmi dětí Georghe a Soni. Na jaře roku 2009 celá rodina opustila Rumunsko, tak jako hodně romských rodin kvůli nepříznivé existenční situaci způsobené diskriminací ze strany společnosti. Dorazili až do Francie, kde se chtějí usadit a začít nově žít. To se ale moc nedaří. Ocitli se v nekonečném kruhu administrativních kroků. Ubytování, zavedení pitné vody, zařízení školy pro děti, povolení k pobytu a k práci…A pak přijde vyhoštění radnicí a vše se vrací na začátek. Není divu, že tento vyčerpávající a nekončící kolotoč řeší rodiče někdy i alkoholem, což jim ovšem situaci určitě zlepšit nepomůže...

Denisa je ještě příliš malá, aby pochopila vše, co se kolem ní děje, a tak z ní čiší i přes nesnáze rodiny dětská bezstarostnost a radost. I ji však nepříznivá situace přímo zasahuje. Ve škole, do které už tři měsíce dochází, se jí líbí. Učení ji baví a školu navštěvuje ráda hlavně kvůli kamarádům, které tam potkala. Bude však mít štěstí, pokud se jí podaří tento půlrok vůbec dokončit. Radnice začíná opět hrozit vystěhováním a to znamená nové bydlení, nové zařizování, nová škola a odloučení od kamarádů, které už zná…

Denisu jsem si vybral asi kvůli jejím jiskřivým očím, pro něž jsem se do squatu rád vracel. Příběh však není ničím výjimečný. Naopak. Napsal jsem jej proto, že je až moc obyčejný a tady ve Francii, stejně tak jako na mnoha jiných místech ve světě, až moc častý.

Miroslav HODEČEK (květen 2010)