JAK NÁM CHUTNÁ - Pizzerie U Marušky

Začněme pěkně po pořádku. Interiérem. První část je celkem zdařilá a odpovídá restauračnímu zařízení. Zadní trakt už není tak hezký. Je úplně bez oken, takže je celkem ponurý, dřevěnému obložení dominují fotbalové dresy a na druhé straně velké zrcadlo. Ale na večerní popíjení s přáteli je to dostačující, a když si zajdete jen na pivo, nepotřebujete žádný luxus. Když budete ale slavit s Vaší přítelkyní či manželkou výročí, nejspíš ji pozvete někam jinam. Velkým problémem zadního traktu je i velká koncentrace cigaretového kouře. Kouř totiž nemá kam odcházet, a tak Vás budou po pár minutách nepříjemně štípat oči. Samozřejmě, že když je tam jen pár lidí, tak to není tak strašné. Ale jakmile se hospoda začne plnit, máte problém. U Marušky si také můžete zahrát kulečník, šipky nebo stolní fotbálek. Kvalita fotbálku byla tragická. Drhl a fakt bylo obtížné a otravné na něm hrát. Bylo to způsobeno tím, že se tyče čistily rostlinným olejem, který po pár minutách ztuhl. Teď je fotbálek opravený a hraje se na něm jedna báseň, tak doufejme, že to vydrží.

 A jak tedy tady chutná? Tak točené pivko je tady nic moc a já si vždy raději dávám lahvové. A už začínají i mí kamarádi, kteří sem chodí častěji. Točené pivko má totiž železitou chuť nebo bývá úplně plané. A jaký je tady výběr jídel? Typicky český. Smažený sýr, řízky, kuřecí s broskví a pizza. Na pizzu se dávají bohužel ty nejlevnější suroviny, včetně eidamu místo mozzarelly. Jen na jednu pizzu se dává mozarella - a to na italskou. A buďme za to rádi, že to není jak v restauraci Kamenný Mlýn, kde na italské špagety dávají eidam a kečup. U Marušky se pizza jmenuje italská - a alespoň na ni dávají italský sýr. Jinak těsto na pizzu bývá moc moučné a mouku máte většinou jak na prstech, tak i na talíři. I estetický vzhled jídel má svoje výkyvy. U Marušky se střídají dvě kuchařky. Jedna z nich dělá vzhledově pěknou pizzu, vše je pěkně nakrájené a úhledně poskládané. Ale když vaří druhá kuchařka, pizza tedy moc reprezentativně nevypadá. Cena za jednu pizzu se pohybuje zhruba kolem stokoruny.

A ještě jedna perlička. V jídelním lístku mají sardinku za 18 korun s citrónem a chlebem. To jsem tedy ještě nikde neviděl. Naschvál jsem si ji objednal, abych to viděl na vlastní oči. A viděl. Rozmašírovanou chudinku rybičku na malém talířku.

A jaký je tedy závěr? Když mám možnost si uvařit sám nebo si zajet do Olomouce na jídlo, vždy volím jednu z těchto možností. Ale pokud nemáte ani jednu z předcházejících možností, dát si pizzu ve vesnici, která má něco málo přes tisíc obyvatel, není na škodu. Nesmíte ale očekávat žádnou vysokou gastronomii, ale jen funkční účel jídla. A to je ten, že Vás to zasytí. Pořád lepší než jíst bagety z benzinky nebo brambůrky.