Výstava představí tvorbu architektů

Zásadní význam Sialu pro domácí stavební umění 20. století komplexně připomene od 3. června do 19. září výstava v Muzeu umění Olomouc, která se koná pod záštitou Václava Havla. Doprovází ji reprezentativní publikace, kterou vydává nakladatelství Arbor vitae ve spolupráci s olomouckým muzeem.

Podle kurátora výstavy Jakuba Potůčka je zrod Sialu úzce spjat se společenským klimatem v 50. a 60. letech. „Nástup stalinismu v Československu v roce 1948 vedl v architektuře ke zrušení soukromých ateliérů, architekti museli přijmout zaměstnání ve státních projektových ústavech, Stavoprojektech. A v libereckém Stavoprojektu se zformovala skupina architektů a konstruktérů zapálených pro svou práci. Využila liberální poměry před sovětskou invazí v srpnu 1968, odešla ze Stavoprojektu a v letech 1968-1971 existovala pod názvem Sial – Sdružení architektů a inženýrů Liberec. Vůdčími osobnostmi sdružení, hledajícího východiska architektonické tvorby v technických inovacích, byli architekti Karel Hubáček a Miroslav Masák a statici Zdeněk Patrman a Václav Voda,“ přiblížil vznik ateliéru Potůček.

A v čem spočívá zásadní přínos Sialu pro českou architekturu 20. století? „Netkví jen ve zprostředkování tendencí, které se neslučovaly či přímo byly v rozporu s oficiální doktrínou, nýbrž i ve vytvoření invenčního a svobodomyslného prostředí, zaštiťovaného osobností Karla Hubáčka,“ odpověděl autor koncepce výstavy, renomovaný odborník Rostislav Švácha. Právě v tomto prostředí se pak podle něj mohlo zrodit klíčové dílo české architektury druhé poloviny 20. století - Hubáčkův a Patrmanův televizní vysílač s hotelem na Ještědu. „Stavět se začalo v roce 1966, přičemž první návštěvník přišel až za sedm let, v roce 1973. Ještě před dokončením, v roce 1969, vysílač získal prestižní Perretovu cenu Mezinárodní unie architektů. Tu si však autoři z politických důvodů nemohli v Buenos Aires převzít,“ řekl Švácha, podle nějž lze věž na Ještědu považovat za nejpopulárnější českou stavbu 20. století.

Stavba, která podle porotců Perretovy ceny „zasluhuje uznání pro zapojení do krajiny svou jasností a souladem“, vzbudila zaslouženou pozornost i mezi domácími mladými architekty. „To vedlo v roce 1969 k založení Školky Sial. Účelem tohoto nezvykle organizovaného ateliéru, vedeného Miroslavem Masákem, bylo hledat pro mladé talenty vhodné úkoly tříbící jejich profesionalitu. Členové Školky pracovali v přátelském a kolektivním prostředí, jejich ´komuna´ připomene rakouské a italské neoavantgardní skupiny šedesátých let,“ vzpomněl Potůček a dodal, že Sial měl v 60. – 80. letech až 60 členů a mimo jiné jím prošli tak významní architekti - jako jsou Mirko Baum, John Eisler, Martin Rajniš, Emil Přikryl, Zdeněk Zavřel, Helena Jiskrová nebo Václav Králíček.

Slibný rozvoj aktivit Sialu však narušil nástup normalizace. Politický režim házel Sialu klacky pod nohy, jeho členy donutil vrátit se do Stavoprojektu a zakázal jeho publicitu v domácím tisku. „Liberečtí architekti se ale nevzdali. Podařilo se jim probít k zakázkám v zahraničí, od roku 1980 se úspěšně zúčastňovali velkých architektonických soutěží na Západě. Díky tomu Liberec předčil Prahu a stal se v těch letech nejvýznamnějším centrem české architektonické tvorby,“ konstatoval Potůček. O kvalitě projektů Sialu svědčí i řada cen a čestných uznání, které v 70. a 80. letech posbíraly, například Grand prix bienále Interarch v Sofii (1988) pro koncertní síň a kolonádu v Teplicích.

Podle Šváchy přitom zájem české veřejnosti o tvorbu libereckých architektů neutuchá ani v současnosti. „Dokládají to i dvě aféry z posledních let, bohatě komentované v domácích médiích. Jednak prohraný zápas libereckých občanských aktivit za záchranu obchodního střediska Ještěd v centru Liberce a naopak úspěšný boj o zachování obchodního domu Máj/My v centru Prahy,“ připomněl historik architektury.

Výstava v olomouckém muzeu, nad níž převzal záštitu exprezident Václav Havel, představí podle Potůčka tvorbu Sialu komplexně. „Z hlediska instalace lze hovořit o multimediální prezentaci. Návštěvníci totiž uvidí čtyřicet originálních plánů a dvacet dobových i nových modelů staveb - mezi nimi například vysílače na Ještědu, obchodního domu Máj nebo České boudy na Sněžce. Pětadvacet klíčových projektů dokumentujeme na 33 velkoformátových bannerech,“ vyjmenoval Potůček s tím, že výstava bude reprízovaná v Oblastní galerii v Liberci, pražské Galerii Jaroslava Frágnera Praha nebo Západočeské galerii v Plzni. „Jednáme rovněž o zahraničních reprízách,“ doplnil.

Podstatnou součástí projektu je čtyřsetstránková publikace z nakladatelství Arbor vitae, kterou připravil autorský tým vedený renomovaným historikem architektury Rostislavem Šváchou. „Práci Sialu jsme v ní rozdělili do tří kapitol, které se zhruba kryjí s šedesátými, sedmdesátými a osmdesátými léty 20. století. K výkladu o těchto etapách se vždy pojí medailony projektů a staveb, o nichž si myslíme, že to či ono období dobře reprezentují. Takových děl jsme do naší publikace vybrali dvacet pět. Závěrečná čtvrtá kapitola se zamýšlí nad významem Sialu pro naši současnost a pro mladou architektonickou generaci. Po ní konečně následují portréty patnácti nejvýznamnějších architektů libereckého sdružení,“ přiblížil obsah knihy Švácha. „V řadě publikací o architektonickém ateliéru Sial představuje tato kniha zatím nejrozsáhlejší pokus o systematické podchycení této bezpochyby nejpozoruhodnější kapitoly historie české architektury druhé poloviny minulého století,“ doplnil ředitel Muzea umění Olomouc Pavel Zatloukal. Kniha vychází rovněž ve zkrácené anglické verzi.


Doprovodný program:
 

Komentovaná prohlídka
S významnými realizacemi i několika neuskutečněnými návrhy Sdružení architektů a inženýrů Liberec seznámí návštěvníky spoluautoři výstavy, architekt Miroslav Masák a historici architektury Rostislav Švácha a Jakub Potůček

 

Nové vize modernosti (1985–1995)
Přednáška historika architektury Rostislava Šváchy. Ve své přednášce sleduje tvorbu několika předních českých architektů, kteří v 70. a 80. letech 20. století projevovali jistý zájem o západní postmodernismus, ale v druhé polovině 80. let začali hledat jinou cestu. Byli jimi například Alena Šrámková, Emil Přikryl, Václav Králíček, Josef Pleskot, Ladislav Lábus, Petr Malinský, Martin Němec nebo Ján Stempel. Záhadnou roli v jejich přechodu od postmodernismu k nové modernosti sehrály odkazy k tradici funkcionalismu, které lze vyložit různými způsoby. Jasný příklad nové modernosti jim naproti tomu ukazovala švýcarská minimalistická architektura.

Historik architektury prof. Rostislav Švácha působí v Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky, přednáší na Akademii výtvarných umění v Praze a na katedře dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Specializuje se na architekturu 17.–21. století. Publikoval řadu článků a knih doma i v zahraničí. Mimo jiné je autorem kultovní knihy Od moderny k funkcionalismu (1985 a 1995) o pražské architektuře první poloviny 20. století, monografie Le Corbusiera (1989), knihy The architecture of new Prague 1895–1945 (MIT Press, 1995) nebo publikace Česká architektura a její přísnost. Padesát staveb 1989–2004 (2004), v níž vyslovil svou teorii o přísnosti české architektury. Spolueditoval V. a VI. díl Dějin českého výtvarného umění (2005 a 2007, s Marií Platovskou) nebo knihu Karel Teige/1900-1950: l’enfant terrible of the Czech modernist avant-garde (MIT Press 1999, s Ericem Dluhoschem) a v neposlední řadě doprovodnou publikaci k výstavě Sial.