O okupaci Československa v srpnu 1968 toho bylo napsáno a řečeno už víc než dost. Známe stanoviska odborníků na gojenství, politologů i historicků. Podívejme se na srpen 1968 krátkou vzpomínkou mladých Olomoučanů. Začněme vyprávěním dvacetileté Evy, která tehdy žila u rodičů svého manžela v činžovním domě vedle nádraží Olomouc - Město.
"Probudilo nás tchýnino bouchání na zeď. "Obsadili nás Rusové!" Nechápala jsem to. Vlastně nikdo z nás tomu moc nerozuměl. Připadalo nám to jako nějaké nedorozumění, jako nějaký nesmysl, který snad ani nemůže být pravda a který nikdo nemůže myslet vážně. Můj první dotaz zněl, jestli nás okupují Němci...
První starostí starších žen v domě byly nákupy. Pokud opravdu začíná válka, musí se sehnat zásoby mouky, cukru a všeho, co se dá skladovat. Ty z nich, které pamatovaly skutečnou válku, v tom měly jasno. My mladší jsme to brali pořád jako nějaký nesmysl. Zažila jsem tehdy krátce před srpnovou invazí setkání s ruskými vojáky během dovolené u České Třebové. Tehdy, myslím že to bylo v červnu, ještě byli v Československu na cvičení vojsk Varšavské smlouvy, i když později jsem si říkala, že si to tady byli spíš obhlédnout, aby pak šli najisto. Když se nás tenkrát u Třebové jakýsi voják ptal na cestu, z legrace jsme ho poslali na opačnou stranu, a cítili jsme se jako frajeři. Ty Rusáky jsme prostě už tehdy vnímali jako něco nižšího, jednoduššího a komičtějšího než jsme my. Zdálo se nám, že jsou opravdu spíš k smíchu. Když pak ale v srpnu okupovali naši zem, bylo to samozřejmě už poněkud méně k smíchu. Stejně jsme si ale pořád mysleli, že se to musí nějak vysvětlit a že odsud musí odejít."
Zmatek a nepochopení situace bylo ostatně pro velkou většinu naší země tehdy typické. Na rozdíl od dnešní Ukrajiny se totiž ještě v předvečer okupace ČSR zdálo něco takového jako nemožné. Hrozby ze strany tehdejšího moskevského Brežněvova režimu nebyly ani zdaleka tak očividné a hlasité jako nedávné Putinovy výkřiky směrem k Ukrajině a západu.
Poláky Olomoučané do města nepustili
Rusové nebyli v Olomouci v srpnu 1968 jako první. Před nimi přijela jednotka polské armády. Ti se ale do města vůbec neodvážili, protože je u hvězdárny nedaleko staré prostějovské silnice (dnes u dálnice) zastavili studenti a další lidé z Olomouce.
„Obyvatelé Olomouce byli o invazi armád Varšavské smlouvy do ČSSR informováni v časných ranních hodinách z celostátního rozhlasového vysílání, první okupanti se v Olomouci objevili až kolem 13. hodiny, kdy k restauraci Rozkvět (nyní Drápal) dorazily dva polské obrněné transportéry. Když jejich osádky byly nuceny čelit rozhořčení shluknuvších se Olomoučanů, obrátily se a zamířily směrem na Prostějov,“ popisuje situaci historik Jiří Fiala. Zde bylo v prostoru kolem někdejší hvězdárny rozmístěno 28 polských obrněných transportérů, 16 tanků, dvě děla, sedm nákladních automobilů, tři polní kuchyně a jeden terénní automobil sovětské výroby GAZ. Silnici mezi obcemi Topolany a Křelov obsadil polský motostřelecký prapor, postupně byly během 22. srpna zablokovány i další přístupové cesty k Olomouci.
„Skupina mladých lidí ale zorganizovala na silnici k Prostějovu demonstraci vsedě a podařilo se jim přesvědčit polské vojáky, že do Olomouce bez výslovného rozkazu nevstoupí. Obdobně jednali s polským vojenským velením představitelé místních stranických a státních orgánů, takže vstup okupačních vojsk do Olomouce se uskutečnil až po 17. hodině,“ dodává historik Jiří Fiala.
V Olomouci rostlo napětí, někteří lidé podléhali panice a ve snaze zásobovat se potravinami blokovali obchody velkým náporem kupujících. Kolabovala železniční doprava. 21. srpna nejezdí vlaky na Ostravu ani Prahu, chybí i další spoje. Následující den, tedy ve čtvrtek 22. srpna, obsadili sovětští vojáci hlavní nádraží, státní banku, hlavní poštu i mosty ve městě. Odpoledne jezdí obrněné transortéry Riegrovou ulicí k Hornímu náměstí a zpět, vojáci střílí z ulometu varovné dávky do vzduchu. Večer začíná z utajeného místa vysílat improvizované studiu Českého rozhasu Olomouc s názvem Dubček - Císař ABX. V roli moderátora se pravidelně hlásil Bohuslav Matyáš. V olomouckém rozhlasovém studiu na Horním náměstí se mezitím usadili sovětští vojáci, byť Olomoučané hned ve středu z domu sundali tabule, označující sídlo rozhlasu.
Působili dost žalostně
Ruská armáda tedy převzala velení nad Olomoucí, zakázala veřejná shromáždění a noční vyházení. Velitelem města byl plukovník Kuprijenko, který vyhlásil výjimečný stav.
Rusové si pro sebe rovněž zabrali budovu vojenského velitelství, kterou domácí armáda musela vyklidit. Vraťme se ale ke vzpomínkám paní Evy:
"Kdy jsem pak ruské okupanty viděla v Olomouci poprvé? Bylo to kousek od Hotelového domu. Tehdy tam ještě nebyla výpadovka na Brno a ani nestálo dnešní panelové sídliště, bylo tam jen pár domů. Oni se utábořili na takové planině a vypadali docela bezradně. Nikdo z Olomoučanů se neměl k tomu, aby těm okupantům dal jídlo nebo vodu. Ruští vojáci se tak museli živit zelím, cibulí a kdoví čím dalším, co našli na vedlejším poli. Na hrdinskou armádu osvoboditelů od kontrarevoluce tedy skutečně nevypadali, působili spíš žalostným dojmem..."
A doplnění od pana Karla K., kterému byl v té době osmadvacet let.
"Den předtím jsme se s manželkou vraceli z dovolené v Polsku. Byli jsme po dlouhé cestě z dovolené samozřejmě dost utahaní, ale přesto nás trochu znervózňovalo, když nás naši polští přátelé varovali, že se prý něco chystá a že se na našich hranicích soustřeďuje podstatná část vojsk. Neuměli jsme si ale představit, co se to doopravdy chystá. Den poté, 21. srpna, jsme bez vědomí toho, co se děje, brzy ráno vstali a šli do práce... Ráno jsme si rádio nepustili, takže jsme nic nevěděli. Já jsem doprovázel manželku na tehdejší náměstí Míru, kde pracovala na ČSD-KPT (pozn.redakce - dnešní budova pošty na Horním náměstí). Cestou do práce jsme zaregistrovali, že se něco děje, ale pořád ještě nebylo úplně jasné, co. Kdo neposlouchal rádio, brzo ráno ještě nevěděl, co se děje. Až teprve pak na náměstí - byli jsme z toho naprosto v šoku! U ústí Riegrovy ulice stál ruský tank a mířil na radnici. Přesto se pak normálně nastupovalo do zaměstnání. Teprve až během dne se pak začalo centrum města plnit jak protestujícími lidmi, tak i různými letáky a nápisy proti okupantům."
Tolik z vyprávění olomouckých pamětníků. V první den byli lidé spíše šokováni a nemohli pochopit, jak se něco takového vůbec mohlo stát. Většina mladých lidí to vnímala jako absurdní omyl, který se musí rychle vysvětlit. V dalších dnech pak přibývalo odporu. Domy pokrývala hesla proti okupantům, směrovky na silnicích byly otáčeny opačným směrem nebo zatírány barvami. V nedalekém Prostějově došlo o pár dní později k vraždě tří Čechů, a to právě při palbě z nervózní vojenské kolony, která do města dorazila z Olomouce.
Rusům a dalším národům Sovětského svazu se u nás nakonec tolik zalíbilo, že si z Olomouce vytvořili jednu ze svých hlavních posádkových základen, velitelství tzv. střední skupiny vojsk. Zatímco v prvních dnech okupace se museli spokojit s kradeným zelím, později v Olomouci měli základní školu, kulturní středisko, sídliště, dva vlastní obchody, vojenskou nemocnici a několik kasáren. Srpen 1968 pak připomínaly jen na několika místech Olomouce vybledlé nápisy, oslavující Svobodu a další představitele planých nadějí toho roku (například v ulici I.P.Pavlova jsou tyto nápisy dones viditelné!!!). Trvalo to dlouhých dvaadvacet let...
Fotografie: Státní okresní arhiv v Olomouci a osobní archiv historika Miroslava Čermáka
Olomouc 1968
Olomouc 1968
Olomouc 1968
