Kostel svatého Blažeje je poprvé písemně doložen na konci 13. století v souvislosti s připojením dosud samostatné kupecké osady ke královskému městu Olomouc. Nikdo ale ani v minulosti, ani dnes nepochybuje o tom, že se jednalo o stavbu podstatně starší. Staré olomoucké legendy připisovaly kostelíku pamětihodnou historii, započatou už v časech svatého Metoděje. Podle některých modernějších dohadů mohl být blažejský kostel původně kamenným sídlem zdejšího lokálního předáka. Další variantou, kterou odborníci připouštěli, je domněnka, že mohlo jít o kupecký dům nebo dokonce nějaký druh celnice. Blažejská osada na úpatí Michalského kopce totiž podle letitého přesvědčení historiků ležela na dálkové obchodní trase, tudíž by se zde určitě zastavovaly i kupecké karavany.
Co stavba naopak připomínala ze všeho nejméně, byl křesťanský chrám. Na křesťanskou sakrální stavbu měl blažejský kostel opravdu velmi neobvyklý půdorys. Nepravidelný sedmiúhelník nikdy nebýval klasickým základem pro církevní stavbu. Stavba stála na hrubě otesaných balvanech, střešní konstrukci s gotickými klenbami drželo šest nepravidelně rozmístěných masivních sloupů, hlavní oltář v presbytáři byl otočen k průčelnímu oknu, takže lid během bohoslužby vůbec neviděl celebrujícího kněze. Nejen mezi olomouckými kostely a chrámy byla tato stavba dost unikátní.
Zajímavé byly také osudy kostelíka během staletí. V převážně německé Olomouci v tomto kostele kázal po staletí kněz česky. Od 15. století zde bývaly slouženy bohoslužby pro příslušníky cechu rybářů a cechu koželuhů. V 16. století, kdy se v Olomouci začala prosazovat z Německa proudící luteránská reformace, se kostel stal centrem zdejších protestantů. Možná právě to vedlo v roce 1642 luteránské Švédy, kteří od toho roku na osm let okupovali Olomouc, aby si v blažejském kostele zřídili svůj hlavní svatostánek. Když se roku 1644 na podzim pokoušelo císařské vojsko pod velením Ladislava Buriana z Valdštejna zpět dobýt Olomouc a vyhnat Švédy, získal na významu zdejší starý hřbitůvek. Jakkoliv císařské obléhání a útoky k úspěchu nevedly, mezi švédskými obránci bylo mnoho padlých - řadových vojáků i důstojníků. A právě důstojníky a jiné významnější vojáky pak švédští okupanti pohřbívali kolem kostela svatého Blažeje. Prý jich zde pochovali na sto šedesát!
Během josefinských reforem byl zrušen, poté sloužil jako skladiště a chátral. Nejprve přišel o věž se zvonem, který byl převezen do kostela na Nových Sadech (foto vlevo), a nakonec byl v letech 1839 a 1840 zbourán a rozebrán. Dnes ho připomíná jen název malého náměstí mezi Kateřinskou ulicí a Výpadem a trávník neobvykle nepravidelného půdorysu uprostřed tohoto prostoru.
Archeolog Pavel Šlézar z Národního památkového ústavu, který systematicky doplňuje neznámá bílá místa na mapě raně středověkých olomouckých dějin, nyní přišel s úplně novou tezí. Ta je na jednu stranu fascinující a překvapivá, na stranu druhou ale podložená logickými argumenty. Podle Pavla Šlézara mohl zdejší kostel původně raně středověkou synagogou olomouckých židů. Jejich usídlení sice na okraji knížecího centra, ale na významné obchodní trase, by dávalo smysl.
„Výběžkem Michalského návrší je oblast kolem Blažejského náměstí. I zde je prokázáno kontinuální osídlení od 10. století. V tomto prostoru se rozkládal burgus sv. Blažeje (sub burgo ecclesie sancti blasij) doložený v mladší konfirmační listině krále Václava II. z roku 1299, která je falzem z poloviny 14. století a v listině z roku 1329.81 Tyto prameny jsou zjevně reminiscencí na starší předlokační stav, ale zároveň poukazují na tradiční existenci areálu se specifickým právem trvajícím zřejmě hlouběji do vrcholného středověku. Blažejský burgus sahal ve 12. století až do prostoru dnešního Dolního náměstí přibližně k Jupiterově kašně, doložena zde byla i kovodělná výroba. S raně středověkým kostelem sv. Blažeje neznámé polohy lze spojovat nález románské keramická dlaždice s reliéfní výzdobou u zmiňované kašny. Nezvyklé zasvěcení kostela lze spojit s dlouhodobým nuceným azylem Oty III. v Rusku, jehož manželka Durancie byla ruského původu. Jednoho z potomků pojmenovali po jejich příbuzném ruském knížeti Vladimíru Monomachovi. Pravděpodobně jako vótum za svůj návrat do Olomouce nechal Ota III. zbudovat kostel sv. Blažeje.“
Podle Pavla Šlézara je tedy možné, že na území blažejské osady stával jiný románský kostelík, zasvěcený východnímu světci, svatému Blažeji. Osada byla větší, než dnešní náměstíčko napovídá – sahala až k Jupiterově kašně, tedy asi do čtvrtiny Dolního náměstí, které vzniklo teprve společně s Horním náměstím při lokaci královského města ve 40. letech 13. století. Pavel Šlézar pokračuje ve fascinujícím výkladu dále:
„Neobvyklý půdorys nám známého, ale dnes již zbořeného kostela sv. Blažeje, patřil dlouho k nevyřešeným otázkám olomouckých středověkých církevních staveb. Nesrozumitelným se jeho polygonální půdorys jevil kromě dalších badatelů i jinak vynikajícímu uměnovědci Václavu Richterovi. Informace, že byl kostel sv. Blažeje přeměněn z „původně pohanského chrámu na křesťanský svatostánek“, odpovídá závěrům kritické revize Karla Nováčka. Ten vyhodnotil, že stavba nemá znaky typického prostorového uspořádání kostela, ale polygonální vysoká halová stavba se vstupem od severu, bez věže i presbytáře, nejlépe vyhovuje interpretaci budovy jako středověké židovské synagogy (!). Přímou analogii nejen půdorysem lze nalézt v případě středověké židovské synagogy v Chebu, která byla po odchodu židů z města roku 1468 záhy přeměněna na kostel zasvěcený Navštívení Panny Marie. Zpráva Izáka ben Dorbela z let 1140–1150 již tehdy bezpečně uvádí existenci židovské obce, která přišla do Olomouce ze západních zemí, což vyplývá ze specifických zvyklostí při pohřebním ritu. Významnou židovskou komunitu ve městě zmiňuje i potvrzení privilegií městu Olomouci roku 1278. Teprve na počátku 15. století byli židé usazeni v Židovské, dnešní Univerzitní ulici.“
Po kostelu se záhadnou minulostí zbyl jen trávník a jméno náměstí.
Právě fakt, že židovské osídlení bylo v Olomouci vždy spojováno s Univerzitní ulicí a synagoga s místem, kde je dnes kaple Božího těla a areál barokního jezuitského konviktu, působí na první pohled protikladně k myšlence archeologa Šlézara. Jenže jím zmíněné přestěhování židovské populace je zcela představitelné v době, kdy rozhodování o takových věcech bylo plně v kompetenci zeměpána nebo jeho zástupce.
„Židovské osídlení koncentrované do okrajové části předlokační aglomerace odpovídalo běžným dobovým zvyklostem. Neodporuje tomu ani současná existence křesťanského kostela sv. Blažeje v rámci burgu. Po přesunu židů z Blažejského burgu v rozmezí druhé poloviny 14. století až počátku 15. století a po jejich usazení v prostoru dnešní Univerzitní ulice byla jejich synagoga, obdobně jako v Chebu, proměněna na křesťanský svatostánek, který přejal jméno staršího kostela sv. Blažeje, jenž zanikl.“
K dosavadním teoriím o tom, co předcházelo záhadnému kostelu svatého Blažeje v pradávné blažejské osadě, tak letos přibyl další možný výklad. Olomoucké dějiny nepřestávají fascinovat a nabízet stále nová překvapení.
Proč zrovna svatý Blažej? Byl tu dřív pohanský kult Velese?
Pavel Šlézar se domnívá, že zasvěcení původního kostela svatému Blažeji může souviset s vynuceným pobytem olomouckého knížecího páru (Ota III. a Durancia) na ruském dvoře. O tom, proč dostal olomoucký kostel takové u nás neobvyklé patrocinium, se ovšem zamýšlel už historik umění Václav Richter v 50. letech minulého století:
„Patrocinium tohoto kostela v trhové vsi cizích hostů je dosti nečekané, dokonce i tehdy, kdyby se předpokládalo, což je pravděpodobné, že nejprve to byla svatyně v knížecím kupeckém dvoře. Sv. Blažej, Blasius, je světec východního původu; pocházel z kappadocké Caesarey. V našich zemích bylo toto zasvěcení za románského údobí vzácné.“
O pár řádků dále nastiňuje zajímavou souvislost se starými pohanskými slovanskými kulty. „Je známo, že orthodoxní církev substituovala u ruských pohanských Slovanů úmyslně ctění sv. Blažeje za kult pohanského božstva Velese — Volose, neboť jméno Blasius ve slavizované formě Vlas se podobalo Velesovi. Podobně Sašové zaměňovali úctu k sv. Vítu u polabských Slovanů za víru ve Svantovita. V literatuře se nevylučuje, že kult Velesa jakožto všeslovanský u českomoravských Slovanů existoval, jelikož jeho jméno se objevuje v tradici XV.—XVI. věku jako pohanský přežitek ve významu čerta — ďábla, obecně démona.“ (Na obrázku vlevo je pravoslavná ikona svatého Vlase - Blažeje - zdroj: wikipedie))
Zdroje:
ŠLÉZAR Pavel: Od knížecího hradu k právnímu městu, in: Rudolfovo číslo, Rudolfu Procházkovi k 65. narozeninám kolegové a přátelé, Praha, 2021
RICHTER Václav: Raněstředověká Olomouc, Praha-Brno, 1959
Engelbrechtova rytina zachycuje vedutu Olomouce v 18. století. Pod číslem čtyři najdeme kostel svatého Blažeje i s původní věží.
Schodiště, které původně vedlo Blažejskou bránou na náměstí, kde stával kostel svatého Blažeje. Byla to kdysi dávno židovská synagoga?
Rekonstrukce osídlení Olomouckého kopce v polovině 12. století podle historika Pavla Michny. Zcela vpravo vidíme Blažejskou osadu s kostelíkem (nebo synagogou?) v centru. Osada leží na úpatí Michalského návrší, kterému dominuje kostel svatého Michala na vrcholu. V levém horním rohu katedrála sv. Václava a knížecí hrad.
Detail rekonstrukce Olomouce podle Pavla Michny. Osada svatého Blažeje vpravo.
