Netopýří pavilon už bude brzy jako nový. Zabydlí se v něm kaloni, kusu liščí a klokánci králíkovití

Pavilon netopýrů v Zoo Olomouc prochází už několik měsíců rekonstrukcí. Brzy bude hotovo a opět se otevře pro veřejnost. Návštěvníci tu uvidí nové druhy zvířat, zatímco dosavadní nájemníci fenci se přestěhují jinam.

Pavilon byl postaven v roce 1999 a v těchto dnech vrcholí poslední práce. „Vyměnili jsme střešní krytinu, podhledy, parkosy, skla, světla a nově vymalovali. Prozatím se do něj navrátil klokánek králíkovitý, kaloně rodriguezské čeká přesun příští týden," říká zooložka Jitka Vokurková. Pro návštěvníky se dveře otevřou již od března a nově se uvnitř setkají s kdysi původními obyvateli kusu liščími. Chybět budou naopak fenci.

"Fenci najdou nový domov na vrstevnicové cestě a budou k vidění tedy i ve venkovním výběhu. To pro ty návštěvníky, kterým se do společnosti kaloňů příliš nechtělo a mrzelo je, že fenky nevidí,“ dodává zooložka Vokurková.

V pavilonu panuje obrácený světelný režim, jelikož kaloni patří ke zvířatům s noční aktivitou, přes den se jim tedy simuluje tma, aby je návštěvníci spatřili aktivní. Večer se v pavilonu rozsvítí a kaloni se uchýlí k odpočinku.

Prapředek klokanů z Austrálie

Olomoucká zoo chová klokánky králikovité od roku 1999. Doposud se zde podařilo úspěšně odchovat celkem 20 mláďat.

Klokánek je řazen do samostatné skupiny takzvaných krysích klokánků, žije v lesnatých oblastech Austrálie. Má chápavý ocas, ten však oproti klokanům nepoužívá jako pátou končetinu, ani jím neuchovává rovnováhu. Pomocí ocasu sbírá a nosí např. trávu a kůru coby stavební materiál svého hnízda. Je to striktně samotářský noční živočich, přes den pobývá v hnízdě. Kolonizace a rozvoj zemědělství s sebou přinesla vykácení lesů a křovin, ve kterých klokánci žili, nové potravní konkurenty, králíky, a nové predátory, hlavně lišku. To ve svém důsledku vedlo k rychlému úbytku klokánků a již na začátku 20. století z většiny svého bývalého území zmizeli.

Jediným místem, kde se klokánkům podařilo přežít, byly lokality na jihozápadě Austrálie. Programy na jejich záchranu v 80. letech 20. století vyústily v jejich převoz na ostrovy při pobřeží jižní Austrálie, kam se králíci, hlodavci, lišky, kočky ani zdivočelí psi nedostali. V roce 1999 proběhla poslední vlna reintrodukce klokánka na další vhodné lokality. Na Mezinárodním červeném seznamu IUCN je zařazen mezi kriticky ohrožené druhy, v přírodě se jeho populace odhaduje na pouhých 15 tisíc jedinců.

Spolu s dalšími devíti druhy se považuje za předky pravých klokanů. V přírodě pije vodu jen minimálně, vystačí si s vodou obsaženou v jeho nejoblíbenější potravě - houbách. Živí se převážně podzemními plodnicemi hub. Potravu doplňuje cibulemi, hlízami, semeny a pryskyřicí.