Krev, válka a nebe nad Ukrajinou. Chceme se vrátit a znovu postavit naše města, říká uprchlice Anna

Z Charkova do Lvova, pak do Přemyšlu, Olomouce a nakonec do Tovačova. Tři dny. Taková byla trasa paní Anny Heťman, která po dvou týdnech války nevydržela tlak a s malou dcerou Milanou odjela z ostřelovaného a bombardovaného Charkova s dcerou Milanou pryč. Od 18. března bydlely spolu v Olomouci v Holečkově ulici v Domově pro ženy a matky s dětmi. Po deseti dnech se mohly přestěhovat do podnájmu v malém bytě v Tovačově. Anna je Ruska, respektive ruskojazyčná Ukrajinka, a tak je její svědectví z Charkova o to zajímavější.

Anna s dcerou Milanou.

Rozhovor s paní Annou Heťman probíhal 23. března. Za dobu, která od něj uplynula, se mohly některé reálie na bojišti změnit. Paní Anna se mezitím s dcerou přestěhovala z Olomouce do Tovačova.  

Charkov byl od začátku války jedním z hlavních cílů ruské armády. Jak jste tam vydržela s dcerou ty dva týdny, než jste se vydaly na cestu?

Nechtěla jsem odjet. Mám vzdálenou tetu v Roudnici nad Labem, ta nás zvala hned na začátku války, ať k ní přijedeme. Já jsem ale nechtěla utíkat. Naučili jsme se schovávat, jakmile byl ohlášen nálet, vzali jsme připravené teplé oblečení a utíkali do sklepa. Po čase si na to člověk zvykne, dokonce poznáte, když je střelba ve větší vzdálenosti a vaší čtvrti se netýká. Když se výbuchy ozývaly ve větší dálce, zůstávali jsme už jenom na chodbě v místech, kde má dům pevnější nosnou konstrukci. Člověk si zvykne i na ostřelování

Co tedy váš postoj změnilo?

Když začal Putin mluvit o tom, že u nás vyvíjíme chemické zbraně a že je chceme použít, dostali jsme velký strach, že je naopak hodlá použít Rusko. U nás v Charkově je velká chemická továrna, tak jsme se báli, že na ni zaútočí. Před chemickými zbraněmi vás obyčejný sklep neochrání, takže mě manžel sbalil a i s dcerou honem posadil na vlak. On sám tam zůstal, i další naši příbuzní.

Můžete popsat cestu z Charkova do Olomouce?

Cesta do Lvova byla rychlá, vlak byl plný lidí, kteří odjížděli i se zvířaty, s kočkami, psy a dalšími mazlíčky. Ve Lvově jsme ale uvízly na nádraží na více než devět hodin. V té době totiž bombardovali Rusové Lvov, bylo tam devět mrtvých, a my se s dcerou schovávaly v krytu pod nádražím. Nakonec se podařilo odjet pozdějším vlakem a dojely jsme do polského Přemyšlu. Tam mě ale čekala špatná zpráva. Dozvěděla jsem se, že ta teta, která nám na začátku války nabízela ubytování, už mezitím ubytovala jiné lidi a nemá pro nás místo.

Vaše reakce?

Rozplakala jsem se a zhroutila se. Nevěděla jsem, co mám prostě dál dělat. V cizím městě, s malou dcerou a s taškami. Naštěstí mi v té těžké chvíli pomohli polští dobrovolníci, kteří nás hezky přivítali, byli na nás hodní a nasměrovali nás do vlaku na Prahu. Ve vlaku nám ale průvodčí řekl, že do Prahy vůbec jezdit nemáme, protože tam už je plno, a doporučil nám, ať si vybereme, jestli chceme vystoupit v Ostravě nebo v Olomouci. Tak jsme po třech dnech od rozloučení s mužem dorazily do Olomouce.

Váš dům v Charkově nebyl zničen? (Rozhovor proběhl před týdnem, odpověď se tedy vztahuje ke stavu v té době. Pozn. redakce)

V Charkově žijeme v bytovém domě nedaleko nádraží. To zůstalo více méně ušetřeno bombardování, ruská armáda si ho asi šetřila na slavnostní příjezd do dobytého města. Ruské rakety a granáty mířily většinou na jiné části města. Charkov je veliké město.

O Charkovu je známo, že v něm žije velký počet rusky mluvících obyvatel. Jaká je nálada mezi těmito lidmi?

Já také mluvím jen ruky, ukrajinsky nemluvím. Několik generací mých předků žilo v Charkově a mluvilo rusky. Jsem ale Ukrajinka, rusky hovořící občanka Ukrajiny! Nikdy jsem ni v nejmenším nestála o to, aby nás Putin „osvobozoval“. Já ani mí ruskojazyční přátelé rozhodně nechceme být součástí Ruska! Možná že oni s tím počítali, mysleli si, že je budeme vítat. To ani náhodou! Mluvíme rusky, ale vůbec nestojíme o takzvaný ruský mír.

Mluvilo se o útlaku ruskojazyčného obyvatelstva…

To je propaganda z Kremlu! Ano, parlament zavedl ukrajinštinu jako státní jazyk, takže když jsem přihlašovala dceru do školky, musela jsem vyplnit formulář v ukrajinštině. Jak jsem řekla, ukrajinsky nemluvím, respektive neumím dobře vyslovovat, ale dobře jí rozumím, takže i takový formulář dokážu vyplnit. To je celý ten útlak, o kterém oni mluví. Každý si může mluvit, jak chce, s ruštinou žádný problém nebyl. Mluvím rusky, ráda se učím mluvit ukrajinsky a nic z toho není problém. Mám přátele ruskojazyčné i ukrajinsky hovořící.

Napětí mezi nimi nebylo a není?

Víte co, já mám takovou teorii, že bylo všechno úplně v klidu až do kampaně před prezidentskými volbami v roce 2010. Tehdy ten promoskevský prezident Viktor Janukovyč začal záměrně vyvolávat v ruskojazyčném obyvatelstvu východní části Ukrajiny pocity, že jsou utlačováni a že si zaslouží větší práva. Chtěl prostě získat hodně voličů a hrál na tuto nacionální a jazykovou strunu. Tím se podle mě tohle téma teprve uměle vytvořilo. Já o žádném útlaku nevím, je to směšné, umělé téma. Celá naše pokolení žijí v Charkovu, mluvíme, jak mluvíme, a nikdo nás neutlačuje. Pak tuhle směšnou věc uchopila propaganda Kremlu a staví na ní všechno včetně okupace Donbasu a války proti naší zemi. Totéž s tím údajným nacionalismem a fašismem. U nás je užívání těchto termínů hodně citlivé. Fašismus má v bývalém Sovětském svazu strašně špatnou pověst, a vlastenectví se zaměňuje za nacionalismus a ten zase za neonacismus. My prostě chceme mít svou svobodnou zemi. To je celé. Fašisti ani neonacisti nejsme! Ale Putim to schválně říká, aby zdůvodnil svou agresi.

Máte nějaké přání ohledně budoucnosti?

V současnosti chci poprosit západní země, aby nám pomohly a uzavřeli nebe nad Ukrajinou. My si s okupanty na zemi poradíme, potřebujeme jenom uzavřít oblohu, aby nás nemohli bombardovat. Chci, aby Putina svrhli nebo aby jednoduše zemřel, a válka co nejdřív skončila a Rusové od nás odešli. Nechceme zůstat tady, nechceme být na obtíž. Chci se opravdu rychle vrátit k nám domů, musíme znovu vybudovat naše město, které okupanti zničili. Když jsme z Charkova odjížděly, byla už půlka města zničená. Napište prosím hlavně to, že děkuju všem dobrým lidem v Polsku i v České republice a napište prosím taky, že Ukrajina je „země hrdina“. My občas používáme pojem město – hrdina, ale teď určitě platí, že Ukrajina je země – hrdina. Tak to je, svobodu si zasloužíme. Zatímco občané v Rusku se podle mého názoru 24. února ráno probudili v nacistickém státě. 

Anna s dcerou Milanou a  tlumočníkem Vasilem. 




INZERCE

Názory k článku

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
Chata Kouty