Badatel Otomar Dvořák: Olomouc vzrušuje fantazii, patří k nejzáhadnějším městům v naší republice

Jméno Otomar Dvořák zná každý milovník záhad, netradičního přístupu k historii a odhalování dávných tajemství. Spisovatel, badatel a scénárista v rozhovoru pro Olomoucký Rej vysvětluje, co všechno se dá dozvědět z dávných mýtů a legend i v čem je specifická Morava a Olomouc.

Otomar Dvořák na portrétu od akademického malíře Jiřího Housky

Pane Dvořáku, jste zkušeným spisovatelem, scénáristou a také badatelem, který se pohybuje v oblasti etnografie či folkloristiky a historie. Jak byste vy sám charakterizoval svou profesi?

Ani nevím, jestli je to profese, nikdy mě to neuživilo, vždycky jsem si musel na živobytí i svou zálibu vydělávat jinde. Spíš mě poháněla zvědavost, napětí z dobrodružného odhalování tajemství, a touha, podělit se o to, na co jsem přišel, s ostatními.

Velikonoce jsou za dveřmi. Patří tyto svátky k vašim oblíbeným?

Jako dítě jsem velmi miloval všechny svátky, vždycky to byly dny naplněné mimořádností a vzrušením. Teď už se na vše dívám s odstupem svého věku, se zasněným úsměvem. Velikonoce mám spojené s kouzlem jara, Ladovými a Alšovými obrázky, potůčky zurčícími v zelené trávě pod rašícím vrbovým proutím. Malované kraslice, housátka, rozkvetlé pampelišky… Kupodivu se mi s představou Velikonoc nespojuje zajíček! Tahle tradice se u nás objevila hodně pozdě pod německým vlivem, ale stal se z něj symbol obchodních domů, stejně jako o Vánocích Santa Klaus. V původní české tradici nosil vajíčka dětem skřivánek, volali na něj v polích a nalézali od něj v brázdě malované kraslice. To množství různobarevných vajec a jejich lahodná chuť, když jsem je jídal, to se mi dodnes vybavuje, když někdo řekne „Velikonoce“.

Z vašich publikací je zcela zřejmé, že máte velmi blízko k místům, kde jste prožíval dětství, tedy Žebráku a okolí. Zrodila se tam i vaše záliba v odkrývání záhad?

Okolí Žebráku je velmi romantické, se zříceninami dvojice hradů Žebráku a Točníku, které jsem vídal z okna našeho bytu, hned jak jsem se ráno probudil. Na hrady jsme s partou kluků pořádali výpravy, hledali jsme tam poklad krále Václava IV. nebo měřili hloubku údajně bezedného Černého jezírka. To ve mně vyvolalo zájem o historii, vášnivě jsem četl kroniky i historické romány.

Velká část mýtů a příběhů, které popisujete a analyzujete, se týká středních Čech, Nacházíte v různých regionech nějaká pojítka a společné kořeny starodávných příběhů a mýtů?

Je jasné, že nejlépe se píše o místech, která člověk dobře zná. Další mojí oblastí jsou Jižní Čechy, zejména Táborsko, kde jsem u prarodičů prožíval každé prázdniny. Staré příběhy a pohádky bývaly „putovní“, stěhovaly se spolu s lidmi, vyprávěli je pocestní v krčmách či na trhu, každý k nim něco přidal, nebo je nějak pozměnil, přizpůsobil místním okolnostem, ale pořád tam vidíte to základní schéma původního příběhu. Za stěžejní dílo považuji svoji souhrnnou práci o Démonech a prokletých místech nebo knihu Démoničtí vládci českých a moravských hor, do níž jsem se pokusil shromáždit pověsti o mocných horských bytostech jako jsou Rýbrcoul, Praděd, Fabián, Swiza, Mařebyla a jiní.

Zabýval jste se někdy těmito tématy také v kontextu Moravy? Zaujaly vás nějaké mýty, legendy či pohádky z této části České republiky?

Samozřejmě, moravské báje, pověsti a pohádky jsou úžasně bohaté, například mě zaujala zcela originální pověst o věčném králi Ječmínkovi, nepolapitelném a všudypřítomném. Nádherný je příběh o boji Hanáků s rarachy, což jsou vlastně pekelní ptáci s železnými pařáty, chrlící ze zobáků plameny. Nepřítele zdolá až král Ječmínek, jenž se vojsku Hanáků postaví do čela a útočníky kosí obrovským kosířem. Ten tam zkamenělý dodnes leží a říká se mu také žertem Hanácký Mont Blanc, protože ač nevysoký, dominuje celé rovině. Stejně jako český Říp to byla posvátná hora a kolem se nachází četná pradávná pohřebiště. Stejně tak mě fascinuje legendární Hostýn nebo Radhošť, plný tajemných, nebezpečných a dodnes neprozkoumaných chodeb, či mýtická Jízda králů, která skrývá bezpočet symbolických významů.

Sledujete při své práci i nová zjištění historiků či archeologů?

To je nezbytnost, i když občas mi něco unikne, naštěstí přátelé mě upozorní. S mnoha historiky či archeology se osobně znám, nebo jsme přátelé. V soukromých hovorech si mohou dovolit více spekulovat než třeba ve vydaných odborných pracích, v nichž se musí držet zpátky a opatrně formulovat, aby nepoškodili svou vědeckou reputaci.

Současní historici a archeologové nacházejí paralely mezi raně středověkou Olomoucí, respektive Olomouckým kopcem, a Pražským hradem. Nejde jen o stavební a mocenské atributy, ale třeba i o přítomnost klíčových prvků jako je skála, prameny vody a místa posvátných ohňů, v Praze Žiži, v Olomouci Žárowie. Těší vás, že se akademičtí vědci dnes nebojí zmiňovat i takové méně objektivní atributy?

Odvažují se, i když velmi opatrně, na tenký led. Ale opět se tady ukazuje, že na pověstech je vždy „zrnko pravdy“. Třeba dlouho vysmívaná pověst o tom, že Olomouc založil sám římský vojevůdce Julius César, který sem došel se svými legiemi a nechal postavit na návrší vojenský tábor, který nazval Juliův vrch, latinsky Julimontium. Zkomolením prý z něj vzniklo jméno Holomúc. Nečekaný objev dal pověsti za pravdu: v roce 2001 byly v Neředíně objeveny zbytky římského vojenského tábora. Nebyl tam sice osobně César, ale legionáři mohli stanici nazvat na jeho počest. Je škoda, že starý Olomoucký hrad ztratil své typické obrysy a z dnešní zástavby vlastně nepoznáme, kde začíná. Ale když se podíváte ze severní strany, kde zdi vystupují ze skály, tak představu hradu získáte. Zato z Nového hradu krále Přemysla Otakara I. na Michalském návrší nezbylo vůbec nic a teprve nedávno objevili archeologové jeho základy. Ostatně Olomouc patří k nejzáhadnějším městům v naší republice, a nejasností skrytých v hlubinách pod novou zástavbou je tady tolik, že ještě dlouho nepřestane vzrušovat moji fantazii. V Olomouci se odehrává i několik kapitol mého románu „Dábel na řetězu“, jenž uvádí čtenáře do doby, kdy se sídlil kníže Břetislav I. Ostatně samo založení Olomouce na kopci se třemi vrcholy je velmi mystické, zřejmě se tu navazovalo na tradici pohanské svatyně (Triglav, bůh se třemi hlavami).

Na nejvyšším ze tří olomouckých vršků, Michalském, je ve sklepení chrámu sv. Michala ve skále vytesaná studna s pramenem. O pár desítek metrů dál, u kaple svatého Jana Sarkandra, využil sochař Otmar Oliva další pramen k vytvoření specifické kašny s názvem Pramen živé vody. Čím to je, že nás voda a prameny takto přitahují?

Voda je prostě dárcem života, bez vody se umírá a vzniká poušť. To věděli lidé odjakživa, a proto si vody, zejména čisté pramenité, velmi vážili. Každé místo, kde z matky země sám od sebe tryskal pramen bylo považováno za posvátné. Ovšem pokud voda vytryskla na kopci, a nikoliv na jeho úpatí, jak by napovídala logika, bylo to považováno za projev božských sil.

Věříte, že jsme schopni postupně odkrývat další vrstvy dávných archetypů, které skrytě určují podobu naší společnosti?

Odkrývat je dokážeme, navíc v mýtech a pověstech je vše zachyceno. Náročnější je tyto symboly pochopit jako zosobnění mezilidských vztahů. A vůbec nejtěžší je vzít si z nich poučení pro svůj život, natož pro vývoj společnosti. Přitom víme, že události se opakují, mění se jen dobové kulisy, a že každý náš čin má následky, které mohou ovlivnit životy mnoha lidí. V lidových tradicích, obřadech a rituálech se skrývají odkazy dávno mrtvých předků, kterým my už ani nerozumíme, ale naštěstí je pořád uchováváme.

Je nějaká záhada, kterou byste velmi rád rozluštil, ale zatím se to nedaří?

Hodně jsem se před časem zabýval problémem bludiček, napsal jsem o nich obšírnou kapitolu v knize „Démonické pasti“, kde jsem shromáždil nejen pověsti o bludičkách, ale i autentická svědectví z 19. a 20. století. Leccos jsem se při svém výzkumu o chování bludiček a jejich výskytu dozvěděl, ale jejich podstata a podmínky vzniku zůstávají stále záhadou, i když tu může být nějaké spojení s plasmou a kulovými blesky.


Otomar Dvořák | Foto: Matěj Baťha

OTOMAR DVOŘÁK (14.1.1951) je český spisovatel, scénárista, badatel a publicista. Na kontě má desítky knih z oboru literatury faktu na téma nejrůznějších záhad, je autorem mnoha beletristických děl a také scénářů. K jeho nejznámějším dílům patří dnes již kultovní kniha Utajené dějiny Čech (spolu s Vladimírem Mátlem a Alešem Česalem), Největší české záhady – Vládci démonů, Démonické pasti či Vládci českých a moravských hor.  Od roku 1998 byl členem redakční rady slavného časopisu Fantastická fakta. Je spoluautorem řady televizních pořadů, zabývajících se záhadami (Stopy, fakta, tajemství, Záhady Toma Wizzarda a další). 



INZERCE

Názory k článku

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
Chata Kouty