Listina, zvaná odborně armáles, je sama o sobě nádherným renesančním artefaktem. Rozměrný pergamen zdobí bohatá figurální a rostlinná výzdoba, zlacení a uprostřed pečlivě provedený barevný erb. Dole zůstala zachována také přivěšená pečeť. Listina tak nebyla jen úředním dokumentem, ale zároveň reprezentativním symbolem nového společenského postavení svého majitele.
Zajímavé je jak uložení listiny ve Spišském archívu v Levoči, tak i samotný text, podepsaný císařem Rudolfem II.
Armales olomouckého šlechtice je uložen ve Spišském archívu v Levoči | Zdroj: Ministerstvo vnitra SR, https://www.minv.sk
Císařská kancelář psala Parscht
V novější české literatuře se obvykle setkáváme se jménem Valentin Parsch z Parschendorfu. Přímo v císařské listině z roku 1588 je však čitelná podoba „Honorabilis Valentinus Parscht“, tedy přibližně „ctihodný Valentin Parscht“.
Varianta s písmenem „t“ na konci tedy není až pozdější uherský či slovenský přepis, jak by se mohlo zdát z toho, že ve slovenském archivu uchovávají dokument pod jménem Valentin Parscht či maďarským Parscht Bálint. Variantu s „t“ na konci používala už kancelář Rudolfa II. Maďarské prameny pak stejného muže označují jako Parscht Bálint, přičemž Bálint je maďarskou podobou jména Valentin.
Armáles navíc výslovně zmiňuje Olomouc a Parschovo působení ve městě. V textu se objevuje formulace odkazující na „slavné město Olomouc v Markrabství moravském“ a také informace, že Parscht byl kooptován do městské rady.
Latinský výraz „in Senatorium ordinem cooptatus“ lze v tehdejších poměrech chápat tak, že byl kooptován mezi členy městské rady, tedy mezi olomoucké konšely. Listina zároveň vyzdvihuje jeho věrné služby, které prokazoval panovníkovi i samotnému městu.
Máme tak přímo z roku 1588 potvrzeno, že Valentin Parscht nebyl pouze bohatým majitelem domu, ale také příslušníkem olomoucké městské elity.
Erb jako doklad společenského vzestupu
Rodina Parschů vlastnila dům na dnešním Horním náměstí č. 13 nejpozději od roku 1583. Právě za jejího držení pravděpodobně vznikl také bohatě zdobený renesanční portál, v jehož nástavci se rodový erb nachází.
Udělení erbu a predikátu z Parschendorfu znamenalo výrazný společenský vzestup. Parsch patřil k takzvaným erbovním měšťanům – lidem, kteří vyšli z městského prostředí, ale díky majetku, úřadu či službám panovníkovi pronikli mezi nobilitu.
Takový vzestup nebyl v tehdejší Olomouci ojedinělý.
Jen několik desítek metrů od Parschova domu stojí na Horním náměstí další mimořádná renesanční památka – Edelmannův palác. Ten vznikl v letech 1572 až 1586 spojením dvou starších gotických domů pro významného olomouckého měšťana a konšela Václava Edelmanna z Brosdorfu. Jeho palác dodnes patří k nejvýraznějším renesančním stavbám ve městě a na portálu nese rodinný znak i symbolizované portréty Edelmanna a jeho syna. Druhou památkou je rovněž renesanční hrobka rodu Edelmannů u chrámu svatého Mořice.
Dalším podobně úspěšným mužem té doby byl Šebestián Hauenschild. Ten rovněž docílil povýšení do šlechtického stavu a přebudoval dům na rohu Dolního náměstí a Lafayettovy ulice do podoby reprezentativního renesančního paláce. Právě Šebestiánův úspěch i majetek dopomohly jeho rodu k získání šlechtického titulu s přídomkem z Fürstenfeldu.
Paralela je nápadná. Všichni tito muži patřili k úspěšné městské vrstvě renesanční Olomouce, vypracovali se mezi elitu a zanechali své nové společenské postavení doslova vytesané do kamene.
Kolik takový armáles stál?
Dochovaná Parschova listina zároveň vybízí k další otázce: kolik vůbec muselo stát její zhotovení?
Takto slavnostně provedené erbovní a nobilitační listiny byly spojeny s úředními poplatky a také s náklady na vlastní vyhotovení. Bohatá iluminace, zlacení, figurální výzdoba i detailní malba erbu znamenaly práci specializovaných písařů a iluminátorů.
U Valentina Parschta zatím neznáme účet ani jiný doklad, který by umožnil určit konkrétní částku. Je ale pravděpodobné, že přinejmenším část nákladů na takto reprezentativní provedení hradil sám žadatel. A kolik to Valentina Parsche stálo? Nevíme přesně, ale můžeme srovnávat. Máme k dispozici konkrétní dobový doklad z počátku 17. století: zákonná úprava z roku 1609 stanovovala za vydání nobilitační listiny bez udělení statku poplatek 25 zlatých. Samotné sepsání listiny stálo 2 zlaté, zatímco zdobené provedení se zlatem 4 zlaté. To je jen o dvě desetiletí později než Parschův armáles z roku 1588, takže je to dobré srovnání pro dobu jeho vzniku.
Výsledek vynaloženým nákladům odpovídá. Armáles působí i po více než čtyřech stoletích jako luxusní předmět a vizuální manifest Parschova společenského vzestupu.
Z Prahy přes Olomouc až na Spiš
Zvláštní je i pozdější osud dokumentu. Přestože byl vydán v Praze pro olomouckého měšťana, dnes je uložen ve Spišském archívu v Levoči. Tam jej považují za nejkrásnější listinu v jejich držení. "Nejkrásněji zdobeným dokumentem je armáles císaře Rudolfa II. z roku 1588 vydaný v Praze pro Valentýna Parschta, kterým ho povýšil do šlechtického stavu a udělil mu erb," píše se na stránkách Ministerstva vnitra Slovenské republiky.
Přesnou cestu listiny zatím neznáme. Už starší uherská heraldická literatura ji ale evidovala v archivu Spišské župy. Je tedy možné, že se na Spiš dostala prostřednictvím potomků nebo pozdějších držitelů rodového archivu, například v souvislosti s dědictvím či dokazováním šlechtického původu. Přímou genealogickou návaznost se zatím doložit nepodařilo, je ale zřejmé, že některá větev rodu musela později mít statky také v tehdejších Uhrách. Konkrétní cesta je zatím zahalena tajemstvím.
O to cennější je, že se listina zachovala.
Díky ní dnes nejen víme, jaké barvy měl Parschův erb, ale můžeme z ní číst i něco o samotném majiteli: o jeho působení v Olomouci, členství v městské radě a službách městu i panovníkovi.
A po více než čtyřech stoletích se tak znovu propojují dvě věci, které k sobě původně patřily – barevný erb na pergamenu a kamenný znak na domě na Horním náměstí.
