Jak jste se k vyšívání vůbec dostala?
Vyšívání jsem obdivovala už u maminky. Takže jsem k tomu tíhla od dětství. Moc mě bavilo, jak se pod rukama z ničeho tvoří krásné dílo.
Takže jste samouk?
To ne, v Praze jsem se vyučila uměleckému řemeslu. Ale tam byla jen teorie, na praxi jsem jezdila k řádovým sestrám do Javorníku. Od těch jsem se naučila spoustu věcí, které doteď při práci využívám.
Co je při vyšívání nejdůležitější?
Musí vás to hlavně bavit. To je první podmínka. A druhá podmínka je, že musíte mít trpělivost, protože výroba praporu může trvat týdny. Kdo trpělivost nemá, nemůže vyšívat. Moje dvě dcery, kterým teď řemeslo předávám, naštěstí trpělivost mají (smích).
Jak dlouho se vyšívání a výrobě praporů věnujete?
Je to už přes 40 let.
Vstáváte po čtyřiceti letech ještě ráda do práce?
Ano, mě práce baví. Nejsem vyhořelá, ale opotřebovaná. Když pracujete celý život, tělo se unaví, takže občas bolí od vyšívání záda, oči…
Asi taky prsty od jehel. Nebo ne?
To by se ještě dalo, ale horší je pravá kyčel.
Proč kyčel?
Protože stroj na vyšívání praporů má kromě pedálu na rychlost také kolenní páku, do které se tlačí kolenem pro různou šířku stehu. Vše se ovládá jen pravou nohou. Teď řemeslo předávám svým šikovným dcerám a na konci roku jdu do důchodu. Holky budou v práci pokračovat.
Opravdu si myslíte, že za sebou zavřete dveře dílny a už vás tam nikdo neuvidí?
(Smích). Samozřejmě budu holkám pomáhat. Ale už tady nemůžu být od rána do večera. Děvčata jsou moc šikovná a řemeslo ovládají skvěle.
Takže talent mají po vás?
Ano, určitě, holky ho zdědily. Pro vyšívání musíte mít taky vášeň. Třeba když vyšívám Floriánka, tak chci, než půjdu spát, abych ho měla vyšitého tak, že se na mě z plátna podívá. To pak pracujete třeba dvanáct nebo osmnáct hodin v kuse.
"Praporům dáváme kus ze sebe a někdy se s nimi i těžko loučíme. Jsou to naše děti."
Jak dlouho výroba praporu trvá?
Týdny. Záleží, jak velký a komplikovaný prapor je. Práce začíná už naceněním zakázky, u které musí být člověk stejně pečlivý, jako u zbytku řemesla. Všechno musí sedět do koruny. Pak se snažíme se zákazníkem navázat vztah, zjistit jeho motivy a potřeby. Následuje samotná výroba, a nakonec předání hotového praporu s rodným listem.
Prapory mají rodný list?
Ano, my tomu tak říkáme. Je to vlastně takový soupis věcí, které jsme na praporu udělaly, jaký jsme použily materiál na vyšívání, jaké vyšívací techniky, kdy byl prapor hotový a podobně.
Pro koho nejčastěji prapory vyrábíte?
To je různé – nejčastěji jsou to prapory hasičské, sokolské nebo orelské, vlajky pro junáky nebo obce…Občas také opravujeme historické prapory nebo tvoříme jejich repliky. Ty jsou docela náročné, protože třeba barvy nebo nitě, které jsou na nich použité, se dneska už vůbec nevyrábí.
Některé firmy vyšívají prapory na strojních automatech. Nepřemýšlela jste někdy, že byste šla touto cestou?
Ne, to vůbec. Ano, automat práci udělá rychleji, ale pak ten výrobek nemá takovou hodnotu. My těm praporům dáváme kus ze sebe a někdy se s nimi i těžko loučíme (smích). Jsou to naše děti. Automat umí vyrobit větší sérii, ale postrádá umělečno. Automat je dobrý na byznys, my chceme dělat řemeslo.
Někdy se mi stane, že neprostrčím nit uchem jehly. Tenhle problém asi nemáte, že?
To víte, že ano. Ale stačí vzít ostré nůžky, nit zastřihnout a je to.
Vloni jste vyhrála titul Živnostník Olomouckého kraje. Jaký je to pocit?
Pro mě to bylo velké překvapení. A pocit mám takový, že je to zadostiučinění. Že ta práce, píle a čas, kterou do řemesla dáváte, někoho zaujala. A že teď už mohu řemeslo v klidu předat svým pokračovatelkám.
Celou nabídku uměleckého vyšívání můžete prozkoumat na stránkách www.strachotovy.cz.
Kromě rekonstrukcí historických praporů se v Postřelmově vyrábějí i zcela nová díla. Foto: Rejdakce
