Nejvyšší správná soud dnes zveřejnil následující tiskovou zprávu: "Nejvyšší správní soud rozsudkem vyhověl kasační stížnosti veřejného ochránce práv, který žalobou ve veřejném zájmu brojil proti umístění stavby výškové budovy Šantovka Tower v Olomouci. Nejvyšší správní soud již podruhé zrušil usnesení krajského soudu, který neshledal prokázání závažného veřejného zájmu. Žaloba veřejného ochránce práv se nyní vrací ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, který je zavázán žalobu věcně projednat a napadené územní rozhodnutí i zrušit.
Veřejný ochránce práv podal žalobu ve veřejném zájmu již v roce 2020. Namítal v ní mimo jiné, že v řízení rozhodovali úředníci, kteří byli systémově podjatí. Nejvyšší správní soud rozhodl v této věci poprvé v lednu 2024 (rozsudek čj. 1 As 174/2022-92), kdy zrušil usnesení krajského a zavázal jej k provedení důkazů týkajících se této námitky. Krajský soud následně dokazování doplnil a v nyní napadeném usnesení dospěl k závěru, že veřejný ochránce práv neprokázal závažný veřejný zájem na podání žaloby, což je podmínkou jeho aktivní legitimace. Krajský soud proto žalobu opětovně odmítl.
Nejvyšší správní soud v dnešním rozsudku dospěl k opačnému závěru. V územním řízení podle něj byla překročena tzv. nadkritická míra systémového rizika podjatosti, a proto měli být všichni rozhodující úředníci stavebního úřadu (Magistrátu města Olomouce) vyloučeni pro podjatost. O žádosti o umístění stavby měl rozhodovat jiný stavební úřad.
Systémová podjatost je typem podjatosti, který primárně vyplývá z nastavení institucionálních vztahů ve veřejné správě. Jejím předpokladem je tzv. systémové riziko podjatosti. To existuje v řízeních, v nichž je úředník zároveň zaměstnancem obce či kraje, a přitom rozhoduje v přenesené působnosti (tedy jménem státu) o věci, která se obce či kraje přímo či nepřímo týká. Toto riziko v řízení o umístění stavby Šantovka Tower podle Nejvyššího správního soudu existovalo, neboť zaměstnanci města Olomouce (jak ti, kteří vydávali závazná stanoviska, tak ti, kteří se podíleli na konečném rozhodnutí) rozhodovali o záměru, ohledně kterého v roce 2010 město a investor uzavřeli tzv. Smlouvu o spolupráci. Ta se vztahovala také na záměr Šantovka Tower a jejím obsahem byly (přinejmenším podle výkladu investora i města) také práva a povinnosti smluvních stran směřující k uskutečnění tohoto záměru.
Pouze existence tzv. systémového rizika podjatosti není ovšem sama o sobě důvodem k vyloučení rozhodujících úředníků, je pouze signálem k větší opatrnosti a podezřívavosti. O jejich nepodjatosti lze totiž pochybovat, až pokud přistoupí další okolnosti, které v souhrnu překročí tzv. nadkritickou míru systémového rizika podjatosti.
Před zahájením řízení o umístění stavby investor informoval město Olomouc, že podle něj již dvakrát Smlouvu o spolupráci porušilo – nejdříve přijalo územní plán, v němž stanovilo výškovou regulaci, která by vylučovala uskutečnění záměru (tu ovšem následně soud zrušil), dále pak odmítlo zmocnit investora, aby jej v územním řízení zastupoval. Investor městu sdělil, že by podle něj mohl za tato porušení žádat po městu náhradu škody. Během územního řízení pak ještě jednou vyzval město k součinnosti. Ačkoli si město nechalo zpracovat právní rozbor svých závazků ze smlouvy, z veřejných vyjádření představitelů města i ze zápisů ze zastupitelstva města plyne, že její výklad nebyl pro město jasný a existovala obava z právní odpovědnosti města či dokonce jednotlivých zástupců města, kteří o záměru rozhodují.
Podjatost se přitom posuzuje na základě zdání nepodjatosti z pohledu nezávislého vnějšího pozorovatele. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že by se takovému pozorovateli mohlo jevit, že má město obavu z odpovědnosti za závazky ze Smlouvy o spolupráci a má tak silný ekonomický zájem na výsledku územního řízení. To vyvolalo pochyby o nepodjatosti jeho zaměstnanců. Podezření pak spatřoval také v charakteru stavby – její výšce a umístění blízko historického jádra města. Stavba totiž byla již od počátku kontroverzní, veřejně a protichůdně se k ní vyjadřovali jak lokální politici, tak odborníci.
Tyto okolnosti v souhrnu podle Nejvyššího správního soudu překročily tzv. nadkritickou míru systémového rizika podjatosti Magistrátu města Olomouce a všichni jeho úředníci měli být vyloučeni z rozhodování, což se ovšem nestalo. O umístění stavby tak rozhodovali podjatí úředníci."
Zdroj: TZ Nejvyšší správní soud
Zástupci skupiny REDSTONE, kteří k projektu Šantovka Tower vykonávají služby project managementu, sdělili pouze, že dnes nebudou věc nijak blíže komentovat: „Nejprve se musíme s rozhodnutím NSS a jeho zdůvodněním seznámit, v tuto chvíli se k záležitosti nebudeme vyjadřovat“.
Co bude nyní následovat? Podle rozhodnutí NSS musí nyní Krajský soud v Olomouci přistoupit k věcnému posouzení žaloby. S ohledem na specifikum žaloby ve veřejném zájmu a na povahu systémové podjatosti krajský soud v dalším řízení napadené územní rozhodnutí zruší. Ostatní námitky, které veřejný ochránce práv v žalobě uplatnil, totiž musí nejdříve posoudit a rozhodnout o nich jiný nepodjatý správní orgán, tedy stavební úřad jiného než olomouckého magistrátu. Úředníci stavebního úřadu totiž sice při stavebním řízení zastupují stát, jsou ale přitom současně zaměstnanci magistrátu, jehož je stavební úřad součást. Pokud se olomoučtí politici obávali možného postihu, mohlo to mít vliv i na úředníky ze stejného magistrátu.
