„Mládě, sameček, dnes již s mongolským jménem Möngke, se narodilo v plné síle, ač je konstitucí drobnější. Pil od matky velice brzy sám, což je ten nejlepší možný start do života a my jsme rádi, že nemusíme hrát na strunné nástroje a zpívat písně,“ uvádí zooložka Eliška Veselá.

I jeho otci se v nové misi v Liberci dobře vede. „Sbližování s našimi samicemi proběhlo bez potíží. Zvířata jsme proto mohli okamžitě společně vypustit do venkovního výběhu,“ dodává hlavní zoolog Zoo Liberec Luboš Melichar. Zoo Olomouc se Zoo Liberec úzce spolupracuje již dlouhá léta po mnoho velbloudích generací. Ze Zoo Liberec pochází např. zakladatelé olomouckého chovu a rovněž tak jeho nejstarší samice Tereza.

PŘÍBĚH O UPLAKANÉ VELBLOUDICI

Chovatelé v Mongolsku si těchto zvířat natolik cení, že se snaží o záchranu každého mláděte. Je to dáno i tím, že samice rodí jedno jediné mládě za dva roky. Odchov v případě poporodního nepřijetí matkou podporují unikátním obřadem, jehož pomocí utěšují a “přemlouvají” samici velblouda, aby se mláděte ujala. Obřad se provádí hrou na dvoustrunný smyčcový hudební nástroj morin chuur a písněmi. Zprvu agresivní samice se písněmi a hrou údajně dojme až k pláči a velbloudě nakonec přijme. Ve velbloudích očích jsou prý slzy skutečně vidět.

Tento, pro mnohé k neuvěření, leč skutečný obřad, který se dodnes provádí v mongolských stepích, byl zapsán do seznamu světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Mapuje jej i filmový Příběh o uplakaném velbloudovi.

MÝTUS HRBŮ PLNÝCH VODY

Velbloudi vydrží bez vody až 2 týdny, tolerují více než 20% ztrátu tekutin v těle, což žádný jiný savec nedokáže. Jakmile však dorazí do oázy, mohou během 15 minut vypít až 150 litrů vody, k čemuž jim dopomáhá oválná stavba červených krvinek. Ty při nárazovém příjmu tekutin mnohonásobně zvětší svůj objem. Dobře vyvinutý čich rozpozná vodu na vzdálenost až 17 km. Hrb neobsahuje vodu, nýbrž tuk. Jeho zásoba může dosahovat až 40 kg. V případě nouze se metabolizuje na energii a vodu, hrby odvádí i tělesné teplo. Kriticky ohrožený příbuzný druh divoký velbloud se vyskytuje v poušti Gobi, která je jednou z nejsušších oblastí světa s extrémními klimatickými podmínkami. Zatímco v létě teploty dosahují 40 st. C, v zimě teplota klesá pod – 40 st. C a vodu pak velbloudi získávají z ledu.

Tato býložravá zvířata byla domestikovaná asi před 4,5 tisíci lety, chovají se v počtu okolo 1,5 milionu jedinců. V Mongolsku slouží především jako dopravní prostředek, v odlehlých končinách nezastupitelný. Jedno zvíře je schopné unést 100 až 200 kilogramů nákladu a denně ujít 30 až 40 km. Jeho tažná síla se vyrovná dvěma volům. Velbloud se chová pro vlnu, mléko a maso. Velbloudí trus se dokonce používá jako topivo.