Neveselé období druhé republiky mělo už v březnu evidentně na kahánku. Tlak okolních nedemokratických států, především nacistického Německa, byl obrovský, a rezignace domácí politické scény na původní ideály svobodného československého státu byla viditelná. V březnu se situace vyhrotila. Když 14. března odjeli prezident Emil Hácha a ministr zahraničí Chvalkovský do Berlína, očekávali čeští obyvatelé zbytkové republiky s vážnými obavami, s čím se vrátí. Dřív než se 15. března po násilně vynuceném souhlasu Háchy se zřízením Protektorátu Čechy a Morava vrátili, byli už v zemi vojáci Wehrmachtu a s nimi i bezpečnostní složky (Gestapo, Kripo a SD). Ty od prvních okamžiků na obsazovaném území zajišťovaly předem vytipované nepohodlné osoby, jako například politicky činné prvorepublikové osobnosti, významné činovníky Sokola, legionáře a další. Také v Olomouci se hned od prvních okamžiků zatýkalo. Podle historiků byli ovšem zatčení z první vlny represí obvvykle po pár hodinách či dnech propuštěni s "ponaučením" a varováním.
Naproti tomu Wehrmacht se podle svědectví choval v Olomouci na začátku okupace vcelku korektně. Vojenský velitel na radnici konstatoval, že všechny orgány správy mají pracovat dál jako doposud. V prvních hodinách okupace se opakovaly fráze o pokojném soužití Čechů a Němců.
Wehrmacht na Horním náměstí, březen 1939.
Zatímco Češi se tedy s obavami v úterý 14. března krčili u rozhlasových přijímačů a čekali na zprávy, jejich němečtí spoluobčané už slavili. V Olomouci se už v úterý 14. března konaly velké pochody od tzv. Německého domu (dnes Slovanský dům) až do Chválkovic, kde měli nacionalisté oslavu, a zpět. Večer pak pokračovaly německé oslavy v Turnhalle (dnes Fakulta tělesné kultury UP v Hynaisově ulici). Byť se v celostátním tisku psalo o poklidném průběhu německých demonstrací, ve skutečnosti rozkurážení olomoučtí Němci rozbíjeli okna českých spolkových organizací a na obchodech židovských majitelů se poprvé začínaly objevovat hanlivé nápisy. Česká správa města, která měla před sebou poslední hodiny ve funkci, vyzývala obyvatelstvo obou národností ke klidu. Česká policie sice řádění Němců sledovala, nezasahovala však.
Dlouholetý oblíbený český starosta Olomouce Richard Fischer se ve středu 15. 3. kolem čtvrté hodiny ráno dozvěděl o výsledku jednání v Berlíně. Svolal ihned na mimořádné jednání městskou radu, ta se sešla okolo půl sedmé, nic už však nemohla dělat. Jen o pár desítek minut později už totiž do města vstupovaly jednotky Wehrmachtu z nedalekého, již od října 1938 říšskoněmeckého Šternberka. Německá armáda obsazovala také neředínské vojenské letiště, doposud plné bojeschopných letadel československé armády. Zanedlouho už zabaveným letounům německý personál přemalovával výsostné znaky na křídlech a trupech.
Ještě před polednem převzal vládu nad městem velitel německého okupačního vojska plukovník Harde společně s místními nacisty. V poledne už nad radnicí vlály nacistické prapory s hákovými kříži. Na radnici se nastěhoval štáb generála VIII. armádního sboru generála Busche. Vedením města byli pověřeni dva místní němečtí nacisté, stavitel Heinrich Schmidt a učitel Raimund Olbrich. Ve čtvrtek 16. března byl Richard Fischer donucen oficiálně rezignovat na funkci starosty, byť o den dříve byl ubezpečen, že se do chodu magistrátu nebude nikterak zasahovat. Z městského zastupitelstva byli odstraněni němečtí sociální demokraté a Židé. (Městské zastupitelstvo pak bylo na začátku července 1939 definitivně rozpuštěno a správu města převzal vládní komisař Fritz Czermak.) Na Horním náměstí (zanedlouho přejmenovaném na náměstí Adolfa Hitlera) rozdával v poledne 15. března Wehrmacht guláš (v rámci propagandistické akce o údajné bídě v českých zemích), nicméně kromě skutečné spodiny a některých přesvědčených nacistů o něj nikdo nejevil zájem.
V olomouckých novinách Našinec je nástup protektorátu popisován s mrazivým klidem. Číslo ze čtvrtka 16. března se tváří, jako by bylo vše vlastně v pořádku.
V Olomouci byly hned první den protektorátu zakázány veškeré spolkové schůze, zavřena byla kina a divadla, zavřeny zůstaly dokonce i školní budovy. Do škol se mohly děti vrátit až v pátek 17. března. Vojenský velitel zakázal pohyb obyvatel venku od 21. do 6. hodiny, výjimku měli ti, kdo dostali k nočnímu pohybu venku zvláštní povolení. Na židvovských obchodech se dle olomouckého tisku objevila "výstražná označení". Začínala nejtemnější etapa v životě Olomouce. A jak olomoucký tisk s překvapením už 17. března konstatoval, ihned se přirozeně začalo na silnicích jezdit vpravo, protože tak prostě jezdil wehrmacht a pochodovala tak německá vojska. Měsíce dřívějších diskuzí o vhodnosti zavedení jízdy vpravo se vyřešily v praxi samy.
Prodejny židovských majitelů "ozdobily" antisemitské nápisy. V českém jazyce, nikoliv německy!
Od začátku okupace uběhlo jen pár hodin a nebe nad Olomoucí ozářily odlesky prvních plamenů. V noci z 15. na 16. března „neznámí pachatelé“ podpálili překrásnou olomouckou synagogu, otevřenou v roce 1897. (http://stary-olomoucky.rej.cz/clanky/historie/3884-pekelny-nastup-nacisticke-okupace-vysoke-plameny-nad-sygagogou-zarily-do-noci) Byly to první, ale zdaleka ne poslední ničivé plameny, které v následujících šesti letech vstoupily do života Olomoučanů.
Ruiny vypálené a pobořené synagogy na dnešním Palachově náměstí.
