Když se už blížila Rudá armáda, bylo zřejmé, že Němci nehodlají Olomouc jen tak vydat. Úvahy o prohlášení města za pevnost sice nebyly vyslyšeny, (naštěstí, protože to by znamenalo asi výrazně horší poničení města během těžších bojů), i tak se ale o Olomouc bojovalo tři dny. Ve městě nacisté na řadě míst vybudovali palebná postavení pro dělostřelectvo či kulomety, v Bezručových sadech byly bunkry, obránci využili dokonce i dochované části bastionové pevnosti. Ve městě byly stále ještě i tanky a další těžká technika. Bojovalo se o každou ulici od východních předměstí směrem do centra.
Když se ráno 8. května ruské jednotky pohybovaly už na úrovni hlavního nádraží, vydala se skupina odvážných Čechů z přilehlých domů rozebírat holýma rukama zátarasy u mostu, aby tak usnadnili rudoarmějcům průchod do centra. Tomu chtěli zabránit němečtí vojáci, kteří do skupiny lidí vystřelili z děla. Na místě bylo pět mrtvých, včetně paní Viktorie Vavrdové, maminky dvojčátek. Spolu s ní zde zemřeli ještě kriminální asistent Jaroslav Přibyl, Antonín Lisoněk, Stanislav Mandrholc a železniční zřízenec František Štula, těžké zranění na mostě utrpěl strojní zámečník Jan Capůrka. (Podle Internetové encyklopedie města Olomouce byl jeden ze zabitých, Jaroslav Přibyl, na troskách mostu ještě dodatečně okraden... )
Kdo vlastně byli lidé, kteří na mostě položili životy v den konce války? „Byli to obyvatelé blízko stojících domů, kteří v prvních minutách osvobození po ránu prvního dne svobody chtěli holýma rukama rozebrat německou palisádu bránící postupu bojových vozidel Rudé armády od nádraží. Německé dělo – patrně dobře zastřílené na strategicky důležité předmostí – zmařilo jediným výstřelem nejen jejich snahu, ale i pět lidských životů. Teprve potom vyletěl do povětří ocelový obloukový most přes řeku. Sousedé a přátelé zabitých spoluobčanů pod patronací organizace odbojářů jim pak ze svých skromných prostředků pořídili zhruba po deseti letech stejně skromný památník.“ Tak popisuje příběh historik Milan Tichák v knize Příběhy olomouckých pomníků.
Most tedy 8. května explodoval, roztrhl se v polovině a jeho mostovka klesla do koryta řeky. To ale nakonec nehrálo moc velkou roli, protože se díky odboji podařilo zachránit most v Komenského ulici, kudy mohla technika osvoboditelů projíždět.
Po skončení války bylo na radnici velmi rychle rozhodnuto o tom, že zbořený most musí být co nejdříve znovu vystavěn. Nejprve na tomto místě československá armáda rychle vybudovala nový, provizorní dřevěný most. Po této dřevěné stavbě dokonce jezdily i tramvaje. Následujícího roku 1946 zde byl vystavěn betonový most. Olomoučané se tehdy chlubili, že je to nejširší most na celé Moravě. Ten zde zůstal až do demolice v roce 2020.
Po výstavbě nového mostu a proměně nábřeží se na místo vrátil i malý pomník pěti statečným lidem.
Foto: Rej.cz
Původní most na konci 30. let | Foto: Josef Mikulka / Zdroj: Muzeum umění Olomouc
Rudoarmějská těžká technika nakonec využila zachovaný most u Bristolu
