Památku všech věrných zemřelých zavedl do církevního prostředí v roce 998 svatý Odilo, opat ze slavného kláštera v Cluny. Posléze se rozšířila nejdříve v sesterských benediktinských klášterech a až o staletí později také oficiálně v římské církvi. Opat Odilo si tento podzimní svátek rozhodně nevymyslel; jen reagoval na mnohem dávnější, ale stále velmi živou tradici, kterou chtěl pokřesťanštit. Ona tradice pocházela odněkud z indoevropského pravěku a pro nás je známa třeba z keltského provedení pod názvem Samhain. Odborníci dokonce říkají, že mezi všelijakými keltskými významnými dny zaujímal čelní postavení.
Keltové měli svátky rádi, a během roku jich slavili vícero. Hlavní byly ovšem čtyři, a byly spojené s pravidelným ročním cyklem. Odehrávaly se na jaře, uprostřed léta, na vrcholu podzimu a v nejtěžší fázi zimy. Šlo o Beltain (přelom dubna a května), Lugnasadh (přelom července a srpna), Samhain (přelom října a listopadu), a Imbolc, slavený 1. února.
Foto: Rej.cz
Světlo, neživí a podsvětí
Samhain jim připomínal čas, kdy se láme léto a podzim, tedy doba světla, s dobou převládající tmy a ticha, tedy zimy. Keltové věřili, že Samhain je tím momentem v roce, kdy je předěl mezi světem živých a mrtvých úplně nejslabší a dobře průchozí, a že je to tedy doba, kdy se duše zesnulých vrací domů a jejich příbuzní jim ohni a svítilnami pomáhají na cestě do podsvětí. K těmto zvykům, známým i z jiných starých evropských kulturních okruhů, se přidávala posléze různá regionální specifika. Třeba to, že si lidé na ochranu před zlými duchy malovali obličeje a převlékali se do nejrůznějších podivných kostýmů a hader. A například staří Slované dle historiků pořádali ritualizované loučení v podobě hostin přímo na nekropolích, na úpatích pohřebních mohyl, aby byli svým mrtvým předkům co nejvíce nablízku. Setkávání s mrtvými předky na přelomu října a listopadu dobře znaly ale třeba i germánské kmeny či lidé v oblasti baltských národů. Snaha o pomoc zesnulým předkům s cestou na onen svět se často mísila s nutností zabezpečit se proti nežádoucímu pronikání neživých do lidských domovů - i tuto ochranu mělo zajišťovat světlo ohně.
Foto: Rej.cz
Pomoc duším z očistce
I ve 20. století byla tradice s odkazy na pradávnou minulost velmi živá. Stále v ní měla přední místo víra o přítomných duších zemřelých a roli hrálo také světlo, respektive oheň. Ve válečném roce 1915 dovolil Benedikt XV. sloužit tři mše všem kněžím; jednu na úmysl papeže, jednu za duše v očistci, jednu za jiný úmysl. V této době se na Dušičky pořádaly průvody na hřbitovy, zdobily se hroby atd.
V českých zemích se k památce věrných zesnulých vázala i tradice pečení bochánků či rohlíků ve tvarů kostí, což mělo symbolizovat kosti světců. Z hlediska katolických věřících se v případě Dušiček jedná o duše, které ještě nedosáhly nebe a spočívají v očistci. Jejich živí blízcí jim mají v tomto období přímluvami pomoct. Podle jedné z tradic v předvečer Dušiček vystupují duše z očistce, aby si odpočinuly od útrap. Blízcí hříšníků proto měli naplnit lampu na olej máslem, aby si duše mohly potřít spáleniny. Večer příbuzní pili studené mléko, případně se jím postříkali. Cílem bylo, aby se duše jejich bližních zemřelých ochladily.
Dušičky - obraz Joži Úprky
Máte-li tedy zájem pomoci svým zemřelým předkům, nebo chcete prostě jen vzpomenout na to, co pro nás v našich životech znamenali a zač všechno generacím před námi vděčíme, vydejte se v těchto dnech na hřbitov. Nehledě na to, že žijeme v době nejasného duchovního zaměření společnosti, v době, kdy se všemožné vlivy a tradice překrývají a eklekticky míchají, to hlavní poselství se vám mezi kouzelně ozářenými „poli mrtvých“ jistě vybaví samo.
Dodejme ještě praktickou informaci, že ústřední hřbitov v Olomouci je v těchto dnech otevřen až do 20 hodin. A na pořádek a bezpečí zde až do zavírací hodiny dohlížejí strážníci…
