Vznik Československa: v Olomouci se slavilo od rána. Slavili i ti, kteří chtěli zachovat Rakousko

V roce 1918 se obyvatelé českých zemí stali svědky a aktéry velké historické změny. Jaké to vlastně bylo, když se definitivně hroutila habsburská rakousko-uherská monarchie a vznikalo nové Československo? Jak to probíhalo v Olomouci? A kteří olomoučtí muži promluvili výrazně do státního převratu 28. října?

Shromáždění před Národním domem v Olomouci 29. 10. 1918. Manifestaci Čechů vyhrává olomoucká vojenská kapela!

Byly to dny hektické a v mnoha ohledech zmatené. Lidé se během roku 1918 museli vypořádávat s nedostatkem potravin a dalšími těžkostmi, způsobenými čtyři roky trvající válkou, a navíc se mnoho rodin hořce smiřovalo i se ztrátami svých blízkých. Snad každý si přál, aby válka, později nazvaná Velkou či první světovou, už co nejdřív skončila. Během října se k tomu přidalo něco nového – lidé dostávali spoustu protichůdných informací o budoucnosti státu.

Olomouc česká nebo německá?

Stačí letmý pohled do dobových novin a je zřejmé, že člověk nemohl mít v říjnových dnech jasno v tom, jaké vlastně budou osudy monarchie a jak to vypadá s případnou českou státní samostatností.

Situace v rakousko-uherské monarchii akcelerovala poté, kdy byla po 18. říjnu zveřejněna odpověď amerického prezidenta Woodrowa Wilsona Rakousku na jeho žádosti o příměří. Spojené státy požadovaly pro případné příměří jasnou záruku, že národy monarchie mají plné právo na sebeurčení. Pro Rakousko to de facto znamenalo úplný konec. Němečtí poslanci říšského sněmu v reakci na Wilsonovy požadavky prohlásili, že habsburskému Rakousku věnovali dost sil po tři staletí a že se od nynějška hodlají starat výlučně o německé národní zájmy. Na podporu monarchie tedy rezignovali. Vyhlásili proto 21. října 1918 vznik Republiky Německé Rakousko (Republik Deutsch-Österreich).

Tento státní útvar sice nikdo v zahraničí neuznal a po necelém roce definitivně zanikl, nicméně už jeho provolání zvýšilo chaos v císařství. K Německému Rakousku se navíc začali hlásit i německy hovořící politici z českých zemí. Ti chtěli všechny německy osídlené oblasti a navíc i „exteritoriální německé enklávy“, konkrétně města Jihlava, Brno a právě Olomouc, k Deutsch-Österreich připojit. Pokud by byl tento plán naplněn, nepatřila by Olomouc k Československu, ale k Německému Rakousku. Zabránil tomu odpor českých politiků i nepřízeň mocností.

Národní výbory proti německým silám

V Čechách a na Moravě rostla aktivita nedávno ustavených národních výborů (ústřední Národní výbor československý fungoval v Praze už od července a připravoval se na nenásilné převzetí moci v zemi). Okresní národní výbor fungoval od soboty 26. října také v Olomouci, zastoupeni v něm byli čeští poslanci všech politických stran. Do jeho čela byl zvolen významný politik, poslanec Moravského zemského sněmu, advokát a pozdější dlouholetý starosta Olomouce Richard Fischer.

Zatímco oficiální hlavou státu byl pořád ještě císař a král Karel I. a jeho oficiální vláda sídlila dosud ve Vídni, tamtéž se mezitím rodila rakouská republika a v Paříži vznikla už 14. října Prozatímní československá vláda. Zahraniční mocnosti ji uznaly a za reprezentanty Čechů od té chvíle považovaly T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a M. R. Štefánika. Olomoucký tisk pak například o Benešovi psal jako o „našem ministru zahraničí“, ačkoliv to z pohledu dosud existujícího mocnářství byla vlastně stále ještě velezrada. Noviny vydávaly jednu šokující zprávu za druhou, občas i protichůdné. Psát se přitom už mohlo vše, vídeňská vláda totiž zrušila cenzuru. V těchto dnech prostě vůbec nebylo jasné, co platí a kdo je kdo.

Noviny měly ostatně vliv i na samotný vznik republiky. V neděli 27. října vydal předseda rakouské vlády Gyulla Andrássy nótu, v níž deklaroval vůli uzavřít příměří. Deník Národní politika v pondělí 28. října vyvěsil před svou redakcí nápis PŘÍMĚŘÍ (viz foto vlevo - repro z knihy Dějiny Prahy II., 1998) s dovětkem "Podrobné zprávy vyvěsíme za chvíli" a na budovu redakce vyvěsila červenobílé prapory. Veřejnost si to vyložila jako jasný signál, že mocnářství definitivně skončilo. Věci se tak nesmírně akcelerovaly. 

Český národní výbor byl také tím, kdo téhož dne, tedy 28. října pozdě odpoledne vydal základní právní akt - první zákon nového československého státu. Pod jeho originálem jsou podepsáni čtyři Češi (Antonín Švehla, František Soukup, Alois Rašín a Jiří Stříbrný) a jeden Slovák, Vavro Šrobár. Národní výbor začal od té chvíle důsledně používat označení Československý.    

Oslavy a ohromné tábory lidu

Všechny zmatky byly tedy definitivně vyřešeny na samém konci října. Národní výbor z Prahy zaslal ještě večer 28. 10. depeši do významných měst včetně Olomouce. Na vydání olomouckých novin Pozor z 29. října a Našince ze středy 30. října je proto přes celou titulní stránku napsáno tučným písmem: ČESKOSLOVENSKÝ STÁT PROHLÁŠEN!

V Olomouci se slavilo! Tedy mezi Čechy, nikoliv mezi zdejšími početnými Němci. Zpráva o vzniku republiky dorazila do Olomouce z Prahy už 28. října večer a druhého dne od rána se začalo město proměňovat. V ulicích se četlo prohlášení o samostatnosti. Na řadě budov, a to i na těch, kde by to nikdo nečekal, se objevovaly červenobílé prapory. České symboly byly vidět na Národním i Katolickém domě, Občanské besedě, sokolovně či Ústřední záložně, ale i na měšťanských domech či třeba na rezidenci arcibiskupa. Lidé sundávali vojákům z uniforem rakouské kokardy a zdobili je slovanskými trikolorami. Podle dobových svědectví tak činili i sami důstojníci, aby dali najevo, že se armáda nehodlá stavět proti vzniku nového státu. Ulice byly plné nadšení a vzrušení.

Téhož dne, v úterý 29. října, se odehrál první obří tábor lidu (foto vpravo - shromáždění před Národním domem). Příznačně začal nikoliv na radnici, po staletí německé, ale u slavnostně vyzdobeného Národního domu, který si olomoučtí Češi čtvrt století předtím svépomocí vybudovali. Z budovy, ověšené červenobílými prapory, zazněly první proslovy představitelů Okresního národního výboru a zde první tábor lidu začal.

Oč méně bylo Čechů v Olomouci (odhadem asi 7 tisíc Olomoučanů se hlásilo k české národnosti, další Češi byli mezi početnou vojenskou posádkou), o to více jich bylo v okolí, a právě ti v této dějinné chvíli do města dorazili. Díky tomu dosud převážně německou Olomoucí po dvě hodiny pochodoval průvod asi 35 tisíc nadšených a jásajících Čechů. Dav, vedený deputací hlavních představitelů národního výboru, procházel okolo významných veřejných budov. Představitelé budoucí moci navštívili okresní hejtmanství a další instituce. Celá masa lidu pak nakonec za zpěvu české hymny a písně Hej Slované dorazil k radnici. Zpívalo se jim o to lépe, že je doprovázela i posádková hudba, protože k demonstraci se připojila nemalá část olomoucké vojenské posádky. Mimochodem, dle některých názorů měla přítomnost hudby v ulicích a možnost zpěvu pozitivní vliv na poklidný průběh tehdejších demonstrací – skutečně nedocházelo k žádnému násilí ani ničení.

Z balkonu radnice pak (prý vůbec poprvé) zazněla čeština a k lidu promluvili přední politici. Jako první dostal slovo všeobecně respektovaný předseda národního výboru Richard Fischer (na snímku vlevo je Richard Fischer při setkání s TGM v roce 1921) . V proslovech kromě radosti a dojetí zaznívaly i výzvy, aby se Češi chovali důstojně a klidně, nemstili se Němcům a ukázali, že nový stát tady bude pro všechny. Klid a žádná msta, to byla hlavní hesla těchto dnů.

Oslavy nekončily

Krom radosti byla i nadále cítit nejistota a obavy. Například z téměř čistě německého Šternberka přicházely zprávy o násilí na Češích, Olomoucí se nesly zvěsti o tom, že se část armády obrací proti nové republice, a hlavně bylo nutné řešit hospodářské potíže a hrozící hlad. Nová veřejná správa se proto snažila převzít a zabezpečit především sklady potravin. Spíše úsměvné je to, že zatímco jeden den byla v inzertní rubrice novin výzva ke sbírkám na vojenské hroby, zaštítěná jménem císaře Karla I., další den pak už ve stejné rubrice místní živnostník nabízel přeměnu rakouských říšských orlů na znacích a praporech na nové symboly československé.

Navzdory mnoha nejasnostem už ale bylo na přelomu října a listopadu jasné, že s Rakouskem je konec a že Češi mají nový stát. Úřady v Olomouci respektovaly vývoj situace a přislíbily poslušnost národnéímu výboru. Ten od začátku týdne zasedal permanentně v kancelářích ulici Na Bělidle 3 (dnes Sokolská), ve městě dokonce vznikla pro udržování pořádku Národní milice pod vedením představitele Sokola Františka Smrčky. Dosavadní starosta města Karl Brandhuber vydal výzvu, aby Němci v Olomouci nedráždili Čechy nošením německých trikolor. Německý list Mährisches Tagblatt sice litoval "bolestné události" pro olomoucké Němce, sdoučasně je ale vyzval, aby se zdrželi jakýchkoliv protidemonstrací.

V neděli 3. listopadu ostatně zažila Olomouc další skutečně obří shromáždění lidu, když se v ulicích města a na Horním náměstí sešlo kolem šedesáti tisíc demonstrantů. Takto jej popsal redaktor Selských listů: „Velkolepě oslavila Haná československou samostatnost. Přes šedesát tisíc bylo těch, kdož přišli v neděli 3. listopadu do Olomouce oslavit státní samostatnost československého národa. Vlaky chrlily lid slavnostně vystrojený; od hlavního nádraží i od nádraží místní dráhy proud za proudem valil se do ulic olomouckých, ztemnělých podzimními mraky a pokropených ranním deštíkem. Pěší, jezdci na koních, bryčky, ověnčené žebřiňáky: vše bylo promíseno v pestré věnce zástupů, jež před Národním domem zastavovaly a zde se seskupovaly. Jízdní Sokol Horymír, Sokoli ve svých červených košilích, družičky v překrásných krojích národních, hlavně hanáckých, vojáci, důstojníci, invalidi, česky hovořící italští zajatci, zřízenci drah a pošt, muži, ženy, starci, děti, vše svátečně ustrojeno, vše ozdobeno trikolorami a na hlavách všech nesčetné prapory v barvách českých a slovanských a přečetné kytice na žerdích. Pořadatelství ujala se mládež, studenti a dělníci a pak Sokoli. Vzhledem na obrovské zástupy měli práci těžkou, a přece snadnou, neboť všecko dbalo jejich pokynů..."

Převzetí radnice

Samu správu Olomouce převzal 16. listopadu Richard Fischer, tehdy už ve funkci vládního komisaře. Dosavadní německý starosta Karl Brandhuber vládu nad městem předal v klidu a důstojně, i když jistě ne s potěšením.

Tato přelomová změna se odehrávala od deseti hodin dopoledne v rytířském sále, dnes obřadní síni radnice. Zněly fanfáry ze Smetanovy Libuše, z věže vlál červenobílý prapor. Doktor Fischer tehdy znovu zdůraznil, že se český národ nebude mstít za minulý útlak a chce spolupracovat i s německými Olomoučany. Nově ustavená komise pro správu města měla šestnáct českých a osm německých členů.

Následovaly pak měsíce a roky přeměny Olomouce v převážně české město (tomu velmi napomohlo připojení dosud samostatných předměstských obcí v roce 1919), mnohdy až překotné odstraňování různých vzpomínek na Rakousko a dvacet let života v samostatné první republice. Dvacet let, v němž se české obyvatelstvo učilo být pánem svých věcí a správcem svých osudů.

Olomoučtí politici a vznik Československa

 Již zmíněný Český (nebo Československý) národní výbor, který sehrál základní roli ve vyhlášení nového státu 28. října, zahrnoval i dvě olomoucké osobnosti.  A pro nás může být zajímavé, že tito mužové měli dlouhá léta zcela odlišný názor na budoucnost českého národa.

Významným činitelem českého života v převážně německé Olomouci byl právník a poslanec Mořic Hruban (narodil se 30. listopadu 1862 v Brodku u Prostějova, zemřel 16. září 1945 v Olomouci). V Olomouci vystudoval Slovanské gymnázium. Na vídeňské univerzitě vystudoval práva a praxi si pak odbyl i u olomouckého krajského soudu. V Olomouci měl advokátní kancelář. Angažoval se i politicky, a to na straně katolického českého tábora. A právě tato skutečnost vedla pozdějšího poslance zemského a říšského sněmu k tomu, že zastával k habsburskému rodu loajální postoj až téměř do konce první světové války. Ještě v roce 1918 se nechal slyšet, že katolíci vidí naši budoucnost stále v Rakouském soustátí, i když samozřejmě po významných reformách ve prospěch národní autonomie: „My, čeští katolíci, nemáme nic společného s ostatními českými stranami, které chtějí samostatnost českého státu. My představujeme konzervativní český monarchismus. Chceme, aby česká samostatnost byla řešena pod korunou habsburskou.“ Během října 1918 ale pod dojmem mimořádně překotného a chaotického vývoje navázal kontakt s Českým národním výborem, aby v revolučním období mohl hájit i pozice českých katolíků. Proto jej vidíme i na tabuli, zobrazující nejvýznamnější muže 28. října 1918. Ostatně, v letech 21918 a 1919 byl dokonce členem vlády jako ministr bez portfeje.  Spolu s Msgre. Janem Šrámkem se v roce 1919 zasloužil o spojení katolických stran do Československé strany lidové. Byl od roku 12918 poslancem Revlučního národního shromáždění, později poslancem Národního shromáždění ČSR a senátorem.      

Druhým poslancem, který ještě za Rakouska - Uherska v Moravském zemském sněmu zastupoval i olomoucké voliče, byl podstatně radikálnější Kuneš Sonntag (narodil se 19. února 1878 v Lazcích u Troubelic, zemřel 29. března 1931 v Praze). I jeho podobizna je vidět na čestné tabuli mužů 28. října. I on se po vzniku státu stal poslancem Revolučního národního shromáždění. Také on byl za první republiky poslancem, dotáhl to ale dokonce až na dlouholetého ministra několika vlád, měl v gesci zemědělství či národní výživu.

Od konzervativního Mořice Hrubana jej dělilo mnohem radikálnější politické přesvědčení. Byl nejprve členem Radikální pokrokové strany a pozdějí členem Agrární strany. Běhe první světové války se aktivně zapojil do protirakouského odboje, udržoval kontakty s Antonínem Švehlou a zprostředkovával styky se slovenskými představiteli. Také on byl členem Národního výboru československého, který 28. října 1918 vydal první zákon nového státu. Byl také prvním místopředsedou Moravského národního výboru.  

K výročí 28. října si rozhodně zaslouží připomínku i další velký olomoucký politik, a to Richard Fischer. Aktivní profesní život Richarda Fischera (1872 – 1954) se odehrával na pozadí přelomových událostí rakousko-uherské monarchie, první i druhé republiky a částečně také období okupace. Více než padesát let zasvětil prosazování českých národních snah, spravedlivému fungování komunální politiky a podpoře a obhajobě potřeb a požadavků českého národa. Jeho celoživotní postoje moderního demokraticky smýšlejícího politika, literárně činného a společensky angažujícího se člověka charakterizuje zejména odhodlanost boje za českou Olomouc.

Ačkoliv Richard Fischer usedl do starostenského křesla až v roce 1923, nelze mu upřít prvenství Čecha, který po 28. říjnu 1918 stanul v čele olomoucké radnice jako vládní komisař a převedl město od německé správy do rukou české reprezentace k prvním komunálním volbám. Fischerovi se také podařilo obnovit a především realizovat v roce 1919 někdejší myšlenku vytvoření tzv. Velkého Olomouce připojením třinácti obcí, jež doposud představovaly olomoucká předměstí.

Fischer ve funkci olomouckého starosty setrval až do osudného 15. března roku 1939, kdy pronáší svůj poslední odvážný projev a předává správu města k rukám německých okupantů. 

Muži 28. října 1918. Na třetím řádku, druhý zleva je olomoucký poslanec Mořic Hruban, na čtvrtém řádku třetí zprava je další olomoucký poslanec Kuneš Sonntag.   



INZERCE

Názory k článku

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
Radio Haná
INZERCE
TV Morava