To probouzení asi nebylo ani příliš doslovné – většina lidí se nejspíš moc nevyspala, protože noc místo v ložnicích trávili ve sklepeních, bunkrech a v dalších provizorních úkrytech. Ve stejný den odpoledne už byla většina Olomouce svobodná. Hrůzu z posledních dní vystřídala obrovská úleva.
Připomeňme si ale, jak to vypadalo pár dní před koncem války, dokud byla ještě fronta relativně daleko. Na konci dubna ještě vycházely poslední česky psané olomoucké noviny. Moravský večerník na konci dubna informuje o popravách občanů, kteří pomáhali prchajícím vězňům, popisuje boje o Berlín, současně ale slibuje zavedení penzijního fondu pro řemeslníky, zlepšení podmínek pro hanáckou mládež a dokonce zve docela normálně do kina. Program je naplánovaný až do 3. května, kdy už v Olomouci museli lidé slyšet hřmění palby blížící se Rudé armády a kdy v Přerově proběhlo a bylo brutálně potlačeno protinacistické povstání.
Skutečné boje o Olomouc začaly v neděli 6. května, tomu ale předcházely dlouhé přípravy. Němci a jimi nahnaní čeští studenti a další lidé stavěli v dubnu kolem města pásy příkopů a zátarasů, ve městě pak vznikaly barikády a další zátarasy, aby se znemožnil nebo zpomalil průchod jednotek Rudé armády. Část protitankových příkopů na východní straně města byla skutečně mohutná, šest metrů široká a tři metry hluboká. Pás zákopů a příkopů ale nebyl dokončen a tudíž padly i původní plány prohlásit Olomouc za pevnost. Rudoarmějci se zase na dobývání Olomouce připravovali opakovaným bombardováním města.
Z přicházejících Rusů měli Němci opravdu strach, nacistická propaganda je dlouhodobě připravovala na nejhorší a líčila jim, jak krutě s nimi po porážce ruští vojáci naloží. V tom ostatně nacističtí propagandisté nijak nepřeháněli. I proto už na začátku roku 1945 z Olomouce odjela značná část německých žen a dětí. Počet Němců ve městě byl ale na rozdíl od předválečných časů velmi nestálý, protože v Olomouci na nějakou dobu našli domov jiní Němci, kteří před rudoarmějci utíkali z již dobytých východních území.
Útoku na Olomouc, provedeného 4. Ukrajinským frontem pod vedením generála Andreje Ivanoviče Jeremenka, předcházelo letecké i dělostřelecké bombardování. Boj ve městě začal v neděli 6. května. Útočící jednotky přicházely od severu a východu, tedy od Dolan a od Svatého Kopečka. S tím souvisí to, že nejtěžší hmotné i lidské ztráty v Olomouci byly v předměstích Hodolany, Týneček, Chválkovice a dalších, tedy na této severovýchodní straně města. V poslední den války, tedy v úterý 8. května ráno, už byly sovětské jednotky na úrovni hlavního nádraží a za pomoci českých odbojářů a dobrovolníků hledaly cestu do středu města.
Nacisté se snažili jejich postup zpomalit již zmíněnými zátarasy, využitím barokního bastionového opevnění, malých bunkrů v ulicích a parcích a také ničením mostů. Právě ony demolice se jim ovšem povedly jen částečně. Například železniční most v Hodolanech nebo silniční most v Komenského ulici zůstaly více méně v pořádku, i díky snaze českých odbojářů. I tak ale znamenalo zničení velké části mostů spolu se zvýšenou hladinou řeky Moravy pro osvoboditele potíže. Sami Olomoučané je proto naváděli na brody a dodávali jim cenné informace o obranných postaveních německé armády. Češi také už od rána zkoušeli rozebrat zátarasy, aby Rusové mohli projet dál do centra. V oknech v Komenského, Masarykově a dalších ulicích v této části Olomouce se už objevovaly československé vlajky.
Zbytečné vraždění v poslední den války, zbořené domy a poničené kostely
Na různých místech ve městě zůstávali němečtí vojáci či příslušníci Volkssturm, tedy domobrany, aby postup nepřítele za každou brzdili. Například jen při snaze obsadit Mayovu vilu v Hejčíně zemřelo osmnáct vojáků Rudé armády. Odpor Němců byl silný, byť se jednalo spíše o solitérní hnízda odporu než o soustředěnou a centrálně řízenou obranu. Po poledni už postupovali pěší vojáci i těžká technika do centra Olomouce. I při tom nadále probíhaly boje, například dobový tisk z května 1945 popisuje detonaci u kostela Panny Marie Sněžné, včetně domněnky, že kostel byl Němci podminován a měl být vyhozen do povětší. To se později nepotvrdilo, pravděpodobně tedy šlo jen o náhodnou explozi nějakého granátu.
Poškozený pouličními boji byl také další barokní skvost, kostel svatého Michala. Olomoučanům dostatečně známé jsou i záběry na poutní baziliku na Svatém Kopečku, kterou zachvátil požár, a přišla o jednu z věží. Hořel i kostel ve Chválkovicích (na snímku vlevo). Granáty od obou bojujících stran zasáhly také různé činžovní domy.
Pamětníci popisovali, že už okolo druhé hodiny odpoledne vstoupili čeští dobrovolníci s ruskými vojáky do budovy radnice. Ihned vynesli ven bustu vůdce Adolfa Hitlera a další nenáviděnou nacistickou symboliku, a na dlažbě náměstí nechali vše přejet a rozdrtit tankem či obrněným vozem. I nadále ale osvoboditele čekaly boje. Střílelo se třeba v sousední Riegrově ulici, kde byla jedna z mnoha německých barikád, Menší uličky pročišťovali pěšáci, ve větších projížděla obrněná technika.
V některých částech Olomouce se sice střílelo ještě i v dalších hodinách, například na Nových Sadech či na Nové Ulici padaly výstřely ještě v noci 8. 5., nicméně následující 9. květen už bylo možné opravdu považovat za regulérní první den míru se vším všudy.
Pokud jde o Němce, ti se snažili v posledních dnech bojů ustupovat či prchat z Olomouce přes Holici směrem k Novým Sadům. Chtěli se dostat dál směrem k Litovli nebo k obci Kožušany, většina cest k vytoužené západní frontě už pro ně ale nebyla průchozí. Prchající německé jednotky navíc vytrvale ostřelovala Rudá armáda. To už ale obyvatelstvo Olomouce nemuselo zajímat. Měli před sebou mír a obnovu města i svých poznamenaných životů.
Mrtví na mostě: mezi poslední oběti války patřila i maminka dvojčat
Navzdory snaze a oběti pěti českých vlastenců byl most na Masarykově třídě vyhozen do povětří. / Foto: Státní okresní archiv Olomouc.
Snaha českého obyvatelstva zmenšit škody po ustupujícím wehrmachtu a usnadnit cestu osvoboditelům napsala jednu smutnou kapitolu v případě mostu přes Moravu na Masarykově třídě. Když se už ráno 8. května ruské jednotky pohybovaly na úrovni hlavního nádraží, vydala se skupina Čechů z blízkých domů rozebírat holýma rukama zátarasy u mostu, aby tak usnadnili rudoarmějcům průchod do centra. Do skupiny Čechů ale někdo vypálil z děla či tanku. Na místě bylo pět mrtvých, včetně paní Viktorie Vavrdové, maminky dvojčátek. Spolu s ní zde zemřeli ještě Jaroslav Přibyl, Antonín Lisoněk, Stanislav Mandrholc a František Štula.
„Byli to obyvatelé blízko stojících domů, kteří v prvních minutách osvobození po ránu prvního dne svobody chtěli holýma rukama rozebrat německou palisádu bránící postupu bojových vozidel Rudé armády od nádraží. Německé dělo – patrně dobře zastřílené na strategicky důležité předmostí - zmařilo jediným výstřelem nejen jejich snahu, ale i pět lidských životů. Teprve potom vyletěl do povětří ocelový obloukový most přes řeku. Sousedé a přátelé zabitých spoluobčanů pod patronací organizace odbojářů jim pak ze svých skromných prostředků pořídili zhruba po deseti letech stejně skromný památník.“ Tak popisuje příběh historik Milan Tichák v knize Příběhy olomouckých pomníků.
Most tedy 8. května navzdory obětem českých vlastenců explodoval, roztrhl se v polovině a jeho mostovka klesla do koryta řeky. Po skončení války na tomto místě československá armáda rychle vybudovala nový, provizorní dřevěný most. Po této dřevěné stavbě dokonce jezdily i tramvaje. Už v roce 1946 zde postavili nový betonový most. Olomoučané na něj byli tehdy pyšní, tvrdili, že jde o nejširší most na celé Moravě.
Rány po hrozné válce se tak postupně hojily.
Ztráty
Rudá armáda: Na území města padlo v boji nebo zemřelo na následky zranění 156 vojáků Rudé armády. Těžké boje sváděla Rudá armáda na Šternbersku, kde padlo 346 vojáků. Na ústřední hřbitov v Olomouci bylo po válce svezeno z celé střední a severozápadní Moravy 1435 padlých sovětských vojáků.
Češi: V květnu 1945 padla přibližně stovka českých obyvatel Olomouce, nejvíce obětí bylo v Týnečku, Hodolanech a Chválkovicích… V průběhu války přišlo o život ve věznicích, na následky válečných útrap nebo na frontě přibližně tisíc Olomoučanů.
Židé: Tato kapitola sice není přímou součástí dění v posledních dnech okupace, ale chybět logicky nemůže. Jednoznačně nejtěžší lidské ztráty během války totiž zaznamenala židovská populace Olomouce. Z původního počtu dvou a půl tisíce osob se osvobození dožilo jen 288 lidí.
Němci: Přesné vojenské ztráty Němců v květnu 1945 nejsou známy. Ví se ale, jak rychle se změnil počet německého obyvatelstva Olomouce. Zatímco v roce 1944 žilo v Olomouci z celkového počtu 74 tisíc obyvatel necelých 20 tisíc Němců, na konci roku 1946 jich zůstaly sotva 2 tisíce. V Olomouci hned v květnu 1945 vzniklo několik sběrných táborů pro Němce, největší byl nechvalně proslulý tábor v Nových Hodolanech. V něm zemřelo zhruba pět stovek olomouckých Němců
Nemovitosti: Podle statistik, pořízených po osvobození, bylo v Olomouci úplně zničeno asi sedmdesát pět domů, kolem pěti stovek budov utrpělo těžké a asi 1,5 tisíce domů lehčí škody.
Následky bojů v Olomouci v květnu 1945 / Zdroj: Státní okresní archiv Olomouc
Následky bojů v Olomouci v květnu 1945 / Zdroj: Státní okresní archiv Olomouc
Následky bojů v Olomouci v květnu 1945 / Zdroj: Státní okresní archiv Olomouc
Německý stíhač tanků Jagdpanzer v Komenského ulici v Olomouci v květnu 1945 / Zdroj: Státní okresní archiv Olomouc
Rudoarmějci v Olomouci v květnu 1945 / Zdroj: Státní okresní archiv Olomouc
Rudoarmějci v Olomouci v květnu 1945 / Zdroj: Státní okresní archiv Olomouc
Poničená bazilika na Svatém Kopečku, dobová pohlednice
Výzva z druhé poloviny května 1945. Německé obyvatelstvo se musí povinně přihlásit ve sběrném táboře v Olomouci - Nových Hodolanech
