Přemohl rakovinu i komunisty, ovlivnil Václava Havla. Zemřel kněz František Lízna

František Lízna byl mnohým. Knězem a jezuitou, disidentem a vězněm komunistů, poutníkem a svérázným solitérem, rebelem a buřičem, ale hlavně nesmírně přitažlivou duchovní bytostí. Tento jedinečný člověk zemřel ve čtvrtek večer v olomoucké fakultní nemocnici.

František Lízna, jezuita, poutník, disident a statečný ryzí člověk. Repro: jesuit.cz

Postmoderní společnost ochotně naslouchá hercům, zpěvákům, účastníkům reality show a jiným pseudo-osobnostem. V každé zemi přitom žijí i skutečně originální jedinečné osobnosti, které obvykle neplní stránky médií, a přitom jsou skutečně tou solí země, o níž se mluví v evangeliu. Jedním z takových lidí byl kněz ze zapomenuté moravské vesničky, páter František Lízna z Vyšehorek. Ve čtvrtek ve věku 79 let zemřel v olomoucké fakultní nemocnici, když prodělával onemocnění covid.

Jeho životopis začíná v nevelkém moravském městě Jevíčko a vlastně i celý další život je spojen s Moravou, včetně Olomouce. Následující popis přebíráme z jezuitské webové stránky jeusit.cz: „František Lízna se narodil 11. července 1941 v Jevíčku, poté se jeho rodina přestěhovala do Moravské Třebové a Velkých Opatovic. Tatínek, neústupný lidovec, byl brzy po převratu v roce 1948 zavřen. Sám František byl poprvé uvězněn v devatenácti letech, roku 1960. Tehdy byl na návštěvě u dívky, jejíž otec sedlák byl právě zatýkán policií, protože nechtěl vstoupit do družstva. František v zuřivosti strhl rudou vlajku z národního výboru. Stálo ho to sedm měsíců v Jáchymově.

Po vězení nastoupil na vojnu do Michalovec, kde se kvůli svému odporu nést na Prvního máje sovětskou vlajku stal pasáčkem dobytka. Když pracoval jako dělník v cukrovaru, zavřeli ho podruhé, a to za pokus o nedovolený přechod hranic. Později působil jako ošetřovatel v ústavu pro mentálně postižené na Velehradě, kde se setkal s jezuity. Právě zde objevil svou touhu sloužit bližním a Bohu a roku 1968 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Byl poslán do Anglie, odkud měl jít na misie do africké Rhodesie. Skončil však v Innsbrucku, kde požádal o návrat do Čech.

Vystudoval teologickou fakultu, ovšem hned po primiční mši mu komunisté odebrali povolení ke kněžské službě. Pracoval tedy dál jako sociální pracovník. V roce 1977 patřil mezi první signatáře Charty 77, za což se dostal do vězení potřetí. Celkem byl vězně pětkrát, také za šíření samizdatů a tisk letáků o politických vězních. Ve vězení si dohromady odseděl něco přes dva roky.“ (Převzato z http://www.jesuit.cz/clanek.php?id=2400)

Z působení v Chartě 77 měl mnoho přátel a známých z prostředí disentu. Ve vězení ovlivnil i Václava Havla. „Vyprávěl mi, jak ve vězení vysvětloval Havlovi, kterému věznitelé nabídli, aby žádal o milost, ze ji nesmí přijmout, protože nic špatného neprovedl a přijetím milosti by popřel všechno, co dělal, a vlastně by tím přiznal vinu. Havel se tehdy na základě tohoto rozhovoru opravdu rozhodl o milost nežádat,“ vzpomíná na rozpravy s charismatickým knězem z Vyšehorek Martin Major, olomoucký politik.

Jak se vlastně Lízna dostal na faru v maličkých Vyšehorkách? Kněžskou funkci směl oficiálně vykonávat až po listopadu 1989. Stal se rektorem kostela „u jezuitů“ v Brně, kde působil do roku 1995. Od začátku se ale projevoval v rámci společnosti i církve lehce nepatřičně a "výstředně" – oddaně se staral o nemocné, o Romy, kdy si ze solidarity k nim dal zapsat romskou národnost, pomáhal propuštěným vězňům a bezdomovcům. Nakonec toto jeho směřování a volání vedlo k momentu, kdy řádové představené požádal o přeložení. Nabídl k tomu tři varianty: severočeskou romskou osadu Chánov, křesťanské misie na Ukrajině, nebo věznici pro těžké zločince na Mírově.

Vyšehorky, kostel Všech svatých. Foto: Rej.cz

Dostal tedy místo vězeňského kaplana na Mírově. Jeho žádosti o celu ve věznici, aby byl blíže vězňům, nebylo kvůli vnitřním řádům věznice vyhověno, a tak se nakonec usídlil u půvabného venkovského středověkého kostelíka Všech svatých v nedalekých Vyšehorkách. Až do roku 2004 byl vězeňským kaplanem, poté vyšehorským farářem. I na „své“ faře ve Vyšehorkách ubytovával vězně a bezdomovce, což ho opakovaně stálo buď ztrátu peněz, či některých věcí z vybavení fary. I tak ale byl neustále otevřený a lidi na okraji společnosti přes všechny špatné zkušenosti přijímal stále. „Kolikrát když jsme ho navštívili na faře ve Vysehorkach, tak si Josefka, jeho hospodyňka, stěžovala, že nějaký vězeň, co trávil čas na faře, zase Františka okradl o nějaké tisíce, ale ten by to sám nepřiznal a vždy reagoval, že mu tím Bůh připomíná, že má žít v chudobě a že ty peníze pomohou třeba někomu potřebnějšímu. Hlavně věděl, že se o něj Bůh postará, tak jako to vždy zažíval i na svých poutích,“ vzpomíná na kněze Matouš Pelikán z Olomouce, s jehož rodinou spojovaly svérázného jezuitu dlouholeté vazby. „Nikdy faru nezamykal, pokud někdo potřeboval, našel u něj pomoc. Staral se o současné i bývalé vězně a měl k nim úctu. Pokud měl nějaké peníze, rozdal je,“ dodává Martin Major.


Fara ve Vyšehorkách byla útočištěm pro mnoho potřebných lidí, o které se nikdo jiný nezajímal. Foto: Rej.cz

František Lízna dokázal po celý život za minulého režimu vzdorovat komunistům i všem pokušením, aby s mocí spolupracoval, a stejně tak dokázal o řadu let později vzdorovat těžké nemoci. Trpěl rakovinou prostaty v pokročilém stadiu. Podle lékařůn mu zbýval jen velmi krátký čas. Přesto se vydal na pěší pouť do Santiago de Compostela. A 3000 kilometrů dlouhou cestu nejenže zvládnul, ale rakovinné bujení se u něj zázračně zastavilo. „Chůze je ale přirozený lék, poutě mají léčivý účinek. Těsně před cestou do Fatimy jsem byl varován, že můžu mít problémy, protože podle lékařů mám rakovinové metastáze v kostech. Nebyly vůbec žádné problémy, došel jsem,“ cituje Františka Líznu Ondřej Bratinka na stránkách Babylon Revue. Už za bolševiků Lízna absolvoval stovky kilometrů dlouhé pěší poutě v rámci tehdejšího Československa.

S Olomoucí spojovalo Františka Líznu ledacos. Poté, kdy byl vysvěcen knězem, ale nedostal státní souhlas k výkonu kněžského poslání, musel mít nějaké civilní zaměstnání. V Olomouci proto od roku 1974 pracoval ve fakultní nemocnici a také jako skladník a přitom bydlel přímo v arcibiskupském paláci, když neměl kde jinde žít. Tato část života skončila náhle poté, kdy v roce 1975 olomoucké arcibiskupství navštívil vyslanec kardinála Agostina Casarolliho Msgre. Bukowski. Pozval na setkání všechny diecézní kněze tak se dostavil i František Lízna, byť neměl onen státní souhlas. Chtěl kardinálova vyslance informovat o skutečných poměrech za bolševického režimu. Nepochodil, vyslanec moc zájmu neměl, zato prorežimní církevní funkcionáři se pak postarali o to, aby František Lízna dostal výpověď z azylu v arcibiskupském paláci. V Olomouci strávil nedobrovolně i několik měsíců v roce 1980 – tehdy zde byl ve vazební věznici.

František Lízna se během života setkal s obrovským množstvím lidí a na mnohé z nich zapůsobil velmi přesvědčivým a inspirativním dojmem. „Měl hodně specifické mše, zvlášť poslední roky, kdy už byl nemocnější, tak sem tam pronesl něco latinsky, sem tam něco anglicky, ale hlavně mluvil k věci a uměl silně oslovit nevěřící a hledající,“ vzpomíná na kněze Matouš Pelikán. Jaký František Lízna tedy byl podle Matouše Pelikána a Martina Majora, kteří jej osobně znali? Hrdý, klidný, mírný, vnímavý, ale současně otevřený a připravený říkat i nepříjemné věci na rovinu. A hlavně – u něj byly důležitější činy než slova. „Uměl inspirovat a hlavně ukazovat, že obětavost, život v pravdě a chudobě nejsou prázdné fráze,“ uzavírá Matouš Pelikán.

A poslední věc, která otce Líznu s Olomoucí spojuje, je bohužel ta nejsmutnější: zakončil zde svou pozemskou pouť, když ve čtvrtek 4. března večer ve Fakultní nemocnici zemřel po těžkém průběhu nemocni Covid-19. Právě u něj ale platí nanejvýš doslovně to, co si o zesnulých často říkáváme: jeho jedinečná životní pouť určitě nekončí, jen pokračuje dál v jiném světě.


František Lízna (na snímku vlevo) působil inspirativně na mnoho lidí, mezi nimi i na Martina Majora z Olomouce. Na vyšehorské faře se během let vystřídaly spousty návštěv. Foto: archiv M. Majora

Vzkaz kněze farníkům – nechybí tradiční přímluva za vězně z Mírova a za bezdomovce. Foto: Rej.cz


Interiér kostela Všech svatých ve Vyšehorkách, kde sloužil mše svaté kněz František Lízna, působí dodnes prostým středověkou atmosférou. Foto: Miroslava Fišerová – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=63023188




INZERCE

Názory k článku

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
Chata Kouty