Jan Sýkora se zápasem proti Plzni, kde strávil významnou část svého fotbalového života, loučil s profesionální kariérou. Jedenatřicetiletý záložník přišel do Sigmy v zimě, nicméně potíže s kolenem jej limitovaly a umožnily mu Hané naskočit jen do osmi ligových zápasů a jednoho pohárového. „Rodilo se už delší čas. Moje koleno je ve stavu, kdy nemůžu do fotbalu dát tolik úsilí, co jsem mohl dát dosud. Když to, co mě zdobilo celou kariéru, do toho nemohu vložit, bylo pro mě vyhodnocení to, že takto nechci být vnímaný, že si někde ulevuji, nebo že do toho nedávám všechno. Koleno bylo jednou z věcí, proč to tak skončilo. A asi tou nejvíce důležitou,“ zdůvodňoval na pozápasové tiskové konferenci své rozhodnutí pověsit kopačky na hřebík.
Václav Jemelka před tebou říkal, že ti nahrával na jediný gól v kariéře v Lize mistrů. Co si budeš z kariéry nejvíc pamatovat?
„Moc nostalgický nejsem, a to z jediného důvodu. Za těch 14 let, co jsem v profesionálním fotbale, jsem si to extrémně užil. Vložil jsem do toho úplně všechno, co jsem mohl. Mám před sebou čistý stůl. To mi dává trochu pocit toho, že není potřeba vzpomínat, protože jsem kariéru vyždímal jak citron. Pokud bych ale měl vypíchnout nějaké momenty, gól Barceloně bude určitě jedním z nich. Zároveň to koresponduje s mým gólem Spartě po desetiletém návratu do Plzně, kdy jsem dával na 3:2. Když to rozšířím, pro mě je fotbal o emocích, hlavně o těch sdílených. Nejvíc si budu vybavovat ty momenty, kdy jsem emoce sdílel, ať už se spoluhráči, s rodinou, nebo s fanoušky. Kvůli tomu jsem fotbal hrál.“
Bývalí spoluhráči z Plzně tě po skončení zápasu vyhazovali do vzduchu. Netočila se ti z toho hlava?
„Netočila. Upřímně, nečekal jsem to. Patří jim obrovský dík. Byl jsem tam jen 3,5 roku, jsou tam jiní hráči, kteří tam byli déle, a kteří udělali pro Plzeň daleko víc. O to víc si vážím toho, že má kariéra byla zakončena takto proti Plzni, a že kluci udělali to, co udělali. Ukazuje to, že je tam zdravá kabina. Já jsem si tam svůj čas užil. Navždycky budu Plzni vděčný.“
Jaké emoce jsi měl dnes, když jsi šel do hry a věděli jsi, že je to naposledy?
„Tím, že jsem to měl v hlavě rozhodnuté nějakou dobu, tak to na mě tolik nedolehlo. Myslím si, že víc do dolehlo doma na moji přítelkyni. Ale spíš jsem si to snažil užít, a ještě nasát poslední chvíle. Vnitřně jsem na hřišti cítil, že to byl správný krok. Musím říct, že jsem si to užíval a jsem rád, že jsem nějakou minutáž dostal.“
Asi po minutě došlo ke skluzu. Neměl jsi strach, že se v těch závěrečných minutách ještě něco zbytečně vyvrbí?
„V průběhu týdne jsem si z toho dělal srandu, že tam půjdu na tři minuty po dvou měsících a odejdu na vozíku. Jinak o tom ale člověk na hřišti moc nepřemýšlí. Mohl tam být nějaký nešťastný souboj, ale naštěstí to bylo dobré.“
Jak jsi byl nastaven v zimě, kdy jsi do Olomouce přišel? Věřil jsi, že se do toho ještě dostaneš?
„Určitě. Takové nastavení jsem měl celou kariéru. Po těch devíti měsících, kdy jsem zažil fakt špatné věci, jsem se na tohle extrémně těšil. Těšil jsem se na prostředí a na to, že budu nějak platný. Když je hráč zraněný, sice je stále součástí kabiny, ale nehraje na hřišti, tak to není ono. Spíš jsem se těšil na kabinu, na emoce, i na tréninku. Že to takto dopadlo, takový je prostě život. Jak jsem ale říkal už předtím, ničeho nelituji. Myslím, že jsem i jel nad plán. S tímto jsem spokojený a mohu se sám na sebe podívat do zrcadla a říct si, že to bylo dobré.“
Jak se za půl roku stihl začlenit do olomouckého týmu?
„Tým mě přijal skvěle, asi jako všude, kde jsem byl. Všechno leží na hřišti. Nejen když máte zápas, ale i při tréninku. Když spoluhráči vidí, že nějaká kvalita je, a že nejste egoista nebo hloupý člověk, tak si vztahy uděláte. Poslední tři dny jsem nemohl moc spát. Přemýšlel jsem nad tím, co pro mě bylo v kariéře důležité. Když se ohlédnu za nějakými trofejemi nebo úspěchy, došlo mi, že na tohle za chvíli sedne prach. Ale co mi zbyde, to jsou mezilidské vztahy.“
Napadlo tě, že by sis ty mezilidské vztahy trochu pokazil třeba tím, že bys dal dnes Plzni gól a ona třeba kvůli tomu přišla o Ligu mistrů?
„Říkal jsem si, že kdyby se tohle mělo stát, tak se snad ani nevrátím domů. Ale ne, to si dělám srandu. Věděl jsem, že dostanu pár minut. Ano, mohl jsem se k něčemu přimotat, ale bylo vidět, že Plzeň má zkušený kádr, kvalitní, a že nás skoro do ničeho po změně stran nepustila. Byla to spíš myšlenka pro pobavení.“
Máš v hlavě myšlenku na to, co budeš dělat dál?
„Říkal jsem, že chci zvelebovat českou fotbalovou kulturu. Přijde mi, že lidí s takovým záměrem ubývá. Já fotbal miluju. Chci hrát nějakou roli v tom, že fotbal v Česku bude ve světě vnímán tak, že má zase svoji kvalitu. Určitě chci pokračovat fotbalovou cestou. Moje kroky se budou ubírat trenérskou kariérou. Nebudu chtít jít cestou toho, že bych hned chtěl naskočit do velkého fotbalu. Zajímá mě, jak tento proces funguje odspodu, tedy od těch nejmenších. Budu chtít nasát celé fotbalové spektrum a díky svým zkušenostem přidat ruku k dílu.“
Říkal jsi, že jsi poslední tři dny nemohl spát. Bylo to kvůli myšlenkám na konec kariéry? Nebo kvůli oslavám?
„Pohár jsem oslavil, v rámci možností. Já jsem k němu extra velkou měrou nepřispěl, takže jsem slavil v rámci možností. Bylo to vyloženě kvůli tomu, že jsem si uvědomoval to, že končí něco, co jsem posledních 14 let dělal každý den, respektive 26, když počítám i mládež. Všechno jsem si dal dohromady a snažil se přijít na to, co všechno mi to dalo.“
Zdroj: Sigmafotbal.cz
