Život v Protektorátu Čechy a Morava nebyl ani trochu snadný, výrazně horší pozici v něm ovšem měli občané židovského původu. To se týkalo i rodiny Bertholda Wolfa, jeho manželky Růženy, dcery Felicitas, zvané Lici, a syna Otty. Starší syn Kurt už tou dobou byl v emigraci v Sovětském svazu, kde vstoupil jako jeden z prvních do československé armády. Rodina původem z Mohelnice žila od roku 1933 v Olomouci.
Po okupaci se v roce 1940 přestěhovali z Olomouce do Tršic, protože vesnice byla pro židovskou rodinu přeci jen méně nebezpečná než město, v němž sídlily armádní i policejní jednotky a úřadovny nacistického režimu. V Tršicích měl Berthold známé z dob svého působení v obci v letech 1910 až 1920. Našli zde útočiště na samém kraji Tršic, v domě č. p. 256, u Aloise Herinka. Tento muž pak po dobu jejich ukrývání přechovával zbytky jejich majetku až do konce války.
V roce 1942 se situace zásadně zhoršila. Nacisté tehdy zahájili realizaci tzv. konečného řešení židovské otázky a osoby židovského původu čekal nucený transport, nejprve do ghetta v Terezíně, následně pak do vyhlazovacích táborů včetně nechvalně proslulé Osvětimi. Olomoučtí Židé se museli shromažďovat v tehdy zavřené škole v Hálkově ulici a odsud pak nastupovali do transportů. Celkem tehdy z Olomouce a okolí odjelo transporty celkem 3507 lidí, osvobození se dočkalo pouhých 294 z nich. Předvolání k nástupu do Hálkovy školy a následně do transportu dostala i rodina Wolfova.
V pondělí 22. června 1942 po bolestném loučení s přáteli odjíždí čtveřice Wolfových z Tršic do Olomouce. Otec Berthold je ale přesvědčen, že musí okamžitě jednat, jinak jeho blízké čeká záhuba. V Hodolanech pak sdělí Josefu Lónovi, který je vezl povozem z Tršic, že si musí zajít ještě k lékaři a několika známým, a že už na ně nemusí čekat. Místo toho se ale statečná rodina vydala pěšky zpátky do Tršic. A tím začala jejich skoro tříletá nejtěžší bitva o vlastní životy.
Bez pomoci dobrých lidí by to nešlo
V Tršicích a okolí se pak ukrývali až do května roku 1945. Část tohoto období žili v zemljance, vyhloubené v lese nedaleko obce, zimní měsíce mohli trávit přímo v Tršicích v malém zahradním domku u zahradníka Slávka, celým jménem Jaroslava Zdařila. Tento mladý zahradník se o Wolfovi dva roky staral a sháněl jim jídlo, což v době přídělového systému muselo být nesmírně náročné. Pohánělo jej údajně i to, že byl zamilován do Felicitas Wolfové. Nakonec ale po těžkém nátlaku své rodiny musel Jaroslav sdělit Wolfovým v dubnu 1944, že se o ně už dále starat nemůže. Vyděšená Wolfova rodina se přesunula zpátky do lesa. Následně jí pomáhala kamarádka Lici, lékařka Ludmila Tichá, a manželé František a Marie Zbořilovi. U nich směli čtyři uprchlíci přežívat skoro rok na půdě. Poslední úkryt rodině poskytli manželé Oherovi v Zákřově
Všechna tato dějství popisuje ve svém deníku Otto, kterému bylo na začátku anabáze 15 let. Psát jej začal hned v první den, kdy se jeho otec rozhodl nenastoupit do transportu a utéct zpět do Tršic. Ze stránek deníku vyplývá, že rodina žila v napětí a hrůze, často měla hlad, musela snášet zimu, vlhko a velké nepříjemnosti při pobytu ve vykopaných lesních úkrytech. Lze z nich také poznat, že se museli vyrovnávat se situací, mimořádně náročnou na psychiku.
Z deníku a později zjištěných faktů ale plyne také to, že si velkou úctu zaslouží i desítky bezejmenných obyvatel Tršic a později i Zákřova, kteří o ukrývání rodiny věděli. Útěk rodiny navíc časově splývá s heydrichiádou, tedy obdobím teroru, kdy lidem hrozila smrt za daleko menší provinění než ukrývání „nepřátel Říše“. O pobytu židovské rodiny mimochodem věděl i vrchní četnický nadstrážmistr z Tršic Mičulka. Někteří se o židovských uprchlících dozvěděli i tak, že na jejich úkryt v lese náhodně narazili. Všichni, kdo o Wolfových věděli, riskovali životy své i svých rodin, přesto jim pomáhali a nikdo je neudal. Taková míra odvahy a solidarity je rozhodně něčím, nač mohou být lidé z Tršic hrdí.
Co s Ottovým deníkem?
Otto nakonec svůj unikátní deník nedopsal. Ačkoliv v úkrytech přežila rodina skoro tři roky, těsně před koncem války přišla krutá rána. Do Zákřova, kde tou dobou rodina žila, vtrhla 18. dubna kozácká jednotka ve službách německého Gestapa. Hledala partyzány nebo informace o nich, protože Němci měli dojem, že Zákřov je centrem partyzánského odporu. Kozáci ze Zákřova odvlekli 19 mužů, včetně Otty Wolfa. Nejprve je mučili a vyslýchali ve Velkém Újezdě, poté je zamkli v lesní chatě na samotě Kyjanice. Tu následně 20. dubna zapálili, a nikdo z devatenácti mužů nepřežil. Tak skončila neuvěřitelná cesta teprve osmnáctiletého Otty Wolfa. Poslední dny války tak dopisovala deník jeho sestra Felicitas.
Když za pár týdnů válka skutečně skončila, štěstí trojice přeživších bylo rychle zkaleno dvěma ranami. Nejprve se dozvěděli o smrti mladšího syna Otty, následně pak dostali zprávu i o tom, že starší syn Kurt padl v československé Svobodově armádě v bitvě u Sokolova. Matka Růžena se z těchto ztrát zhroutila, otec Berthold se uzavřel do sebe. Přežili sice válku, přežili holocaust, ale i tak přišli o dvě ze tří dětí. Mimořádně krutý konec příběhu.
Nepříjemnou pachuť pak dodává to, že si s tímto neskutečně pohnutým příběhem u nás dlouho nikdo nevěděl rady. Namísto velké úcty a připomínek hrdinství jak samotných uprchlíků, tak i těch, kdo jim pomáhali, se o všem mlčelo. V Tršicích se údajně po osvobození spustily spory, protože část obyvatel těm, kdo pomáhali, zazlívala, že byli vlastně všichni vystaveni smrtelnému nebezpečí. Příklad Lidic, Ležáků či Javoříčka byl znám všem. Dokonce se prý někteří lidé pohoršovali, že i když se Felicitas po válce dařilo podnikatelsky, neposlala do Tršic žádné peníze jako odměnu za pomoc. O připomínku dramatického příběhu nakonec nebyl zájem, tím spíš, že se brzy znovu radikálně změnil režim. Příběh, velmi podobný mnohem slavnější historii, popsané v Deníku Anny Frankové, tak málem upadl v zapomnění.
Jak to tedy bylo dále s deníkem Otty Wolfa? Ottova sestra Felicitas si po válce otevřela v Olomouci módní salón. Komunisté jí ho ovšem v roce 1948 znárodnili. Není divu, že pak v roce 1968 odešla se svým manželem Otto Grätzerem do Spojených států. Bratrův deník tehdy Felicitas vzala s sebou a ten se tak nakonec dostal až do sbírek United States Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu. Tato jedinečná kniha, popisující pravdivý a o to více fascinující příběh, vyšla ve vlasti rodiny Wolfových teprve roku 1997 pod názvem Deník Otty Wolfa 1942 - 1945 (nakladatelství Sefer 1997). Američané se zasloužili také o vybudování malého pomníčku v lese kousek od Tršic přímo na místě, kde Wolfovi přežívali ve snaze zachránit si život. Na pomníčku z roku 2012 čteme tento stručný, ale dojemný text:
„Během období Holocaustu v letech 1942-1945 se na tomto místě nacházel úkryt židovské rodiny Wolfů: Bertholda, Růženy, Felicitas a Otty. Obyvatelé Tršic v ohrožení vlastních životů udržovali povědomí o tomto úkrytu v tajnosti a nikdy rodinu Wolfů neprozradili.
Donated by students studying The Diary of Otto Wolf and the Holocaust in the United States
New Milford High School, New Milford, New Jersey
Jersey City Public Schools, Jersey City, New Jersey
St. Thomas Aquinas High School, Overland Park, Kansas
Bishop O’Dowd High School Oakland, California“
O rok později vznikl konečně i v samotných Tršicích památník spravedlivých mezi národy a obětí holocaustu. Ten připomíná jak rodinu Bertholda Wolfa a jejich statečné ochránce, tak i trojici dalších tří židovských obyvatel Tršic, Anny, Blanky a Elišky Kornblühových, které do transportu odešly a válku nepřežily.
Zdroje:
https://kehila-olomouc.cz/rs/historie/denik-otty-wolfa/
https://www.respekt.cz/tydenik/2012/19/vitezstvi-otty-wolfa
Berthold Wolf
Růžena Wolfová
Údolí v lese u Tršic, kde rodina žila | Foto: Rej.cz
