Na zábavné verše Rudolfa Těsnohlídka, píšícího pod pseudonymem V. M. M. (Václav Monolit Mrákotínský), upozornil v oblíbené publikaci Olomoucký pitaval bohemista a historik Jiří Fiala. Zajímavé je, že ve verších vypíchl několik dobových reálií, o kterých jsme na stránkách Olomouckého Reje už psali.
Nejhlavnější z hlavních měst
Jednak zdůrazňuje, že se proces koná v „nejhlavnějším z hlavním měst“, leč od něj jakožto Brňáka jde evidentně o sarkasmus. Olomouc skutečně až do. Let standrardně oficiálně používala titul hlavní město, i když všechny hlavní samosprávné orgány s celomoravskou působností sídlily v Brně. Olomoučané byli příliš hrdí na to, aby se alespoň čestného titulu metropole Moravy vzdávali. Teprve za komunistů se od tohoto zvyku ustoupilo.
„Říkal mi zdejší příslušník:
Vizete, milé bráško,
me Leciána pučile,
Brňákom na vokážko,
šak správně hlavní město sóc
má hlavní proces Olomóc…“
Tramvají k letišti
Všímavý Rudolf Těsnohlídek dále popisuje, že městské politiky moří starosti, zda dostavět elektrickou dráhu nebo co si počít „s krematoří“, tedy krematoriem. Tramvajovou trať neboli „elektriku“ mělo město od dubna 1899, tedy jako první na Moravě, a je pravda, že ji mnohokrát různě dostavovalo a rozšiřovalo. V době, ve které se odehrává náš příběh, se uvažovalo o dostavění tramvajové trati v Neředíně až k letišti, což se také o šest let později uskutečnilo. Zástupy lidí, kteří v posledních letech míří na letiště na oblíbené letecké dny, může určitě mrzet, že o dvacet let později bylo (nejspíš kvůli armádnímu využití letiště) toto prodloužení kolejí zase zrušeno.
Krematorium na pokračování
Vývoj „kauzy krematorium“ byl v Olomouci opravdu nekonečnou telenovelou. Hovořilo se o něm už po vzniku republiky v roce 1919. Proti byla katolická církev, která měla ve správě všechny kaple a márnice na ústředním hřbitově a nechtěla dovolit, aby v jedné z nich krematorium vzniklo. Záměr krematorium vybudovat sice radnice v červnu 1923 schválila, ale stejně se nestavělo. Protestovaly hned tři farní úřady a vyšší instance, zemská správa politická, jim dala zapravdu a rozhodnutí městského stavebního úřadu zrušila. V době pobytu Rudolfa Těsnohlídka pokračovaly roky správních tahanic. Ministerstvo vnitra poradilo, že krematorium může město vybudovat mimo katolickou část hřbitova. Město tedy od soukromých zemědělců vykoupilo polnosti vedle hřbitova, jenže pak jeden z dómských kanovníků podal stížnost, kterou úřady řešily dalšího dva a půl roku! Teprve pak byla vypsána veřejná soutěž, komise z desítek návrh vybrala projekt pražského architekta Aloise Šajtara a v roce 1931 začala stavba dnešního funkcionalistického krematoria.
Z hlediska životopisu Rudolfa Těsnohlídka stojí v této souvislosti za zmínku, že on sám zřejmě preferoval pohřeb žehem, ale ani v Brně, kde čáslavský rodák Těsnohlídek žil, až do konce 20. let krematorium ještě nebylo. Když v roce 1928 spáchal sebevraždu, byl tedy zpopelněn v krematoriu v Pardubicích.
Hrdina nebo hnusný vrah?
Jinak dodejme, že sám příběh Martina Leciána, který novináře Těsnohlídka do Olomouce přivedl, nijak zábavný nebyl. Jednalo se o lupiče a později kasaře s naprosto nulovou mírou ohleduplnosti. Bez výčitek svědomí zavraždil každého, kdo se ho snažil zadržet nebo mu třeba jen domněle stál v cestě. Už při prvním útěku z olomouckého vězení v roce 1926 zranil dva strážné. V lednu 1927 zavraždil obecního strážníka Rudolfa Hanáka, který ho ve Slavkově u Brna vyrušil při vloupání. Den poté málem zabil majitele jiného obchodu, do kterého se vloupal. V únoru zavraždil v Jihlavě nočního hlídače Františka Marčíka. Ve vlaku pak střílel po četníkovi Šilhavém.
Absurdní a přitom příznačné je, že veřejnost vesměs sledovala jeho kriminální kousky se zájmem a často i sympatiemi, šířily se o něm kramářské písně s motivy elegantního odvážného lupiče, který okrádá boháče, což si tito beztak zaslouží… Teprve poté, kdy zavraždil mladého četníka Antonína Stuchlého, čerstvě ženatého a očekávajícího brzké narození potomka, sympatie vůči vrahu Leciánovi ochladly. V dubnu byl konečně zadržen a po čtyřměsíčním vyšetřování začal na konci srpna již zmíněný soudní proces. Po něm ještě stihl Martin Lecián podruhé utéct z vězení a zabít při tom dalšího strážného Ferencze Kisse.
Byl ale dopaden a 6. října 1927 na dvoře olomoucké vojenské věznice (Lecián byl totiž souzen jako voják) konečně popraven katem Leopoldem Wohlschlagerem.
Verše Rudolfa Těsnohlídka, Lidové noviny 3. 9. 1927 | Zdroj: VKOL
Leciánovo poděkování obhájci
Amatérský snímek z Leciánovy popravy v Olomouci | Soukromá sbírka
