„Sotwa dorazili k městu, zničili dědiny okolní i rozlehlé plamenem a dali se do dobýwání hradeb. Nesčíslné mnoztwí šípů sypalo se do města a weta po tom, jenž by se byl na násypech objewil. Důwěřujíce se we swou sílu a zběhlost w trhání hradeb, jížto ani nejpevnější města v Rusku a Polsku neodolaly, podnikli wíce útoků na město. Udatní wšak obráncowé, wěhlasným wedení Zdislawem, odwrátili statečně wšeliké naň dorážení.“
Tak začíná popis jedné z nejslavnějších bitev v dějinách Moravy, střetnutí Čechů a Moravanů s tatarským (neboli mongolským) invazním vojskem u Olomouce. Dojít k němu mělo na jaře roku 1241. Právě o šest set let později, roku 1841, vydal známý historik a vlastenec Alois Vojtěch Šembera v Olomouci knihu Wpád Mongolů do Morawy. Jeden exemplář této půvabné knihy je dnes ve sbírce Vědecké knihovny v Olomouci a právě z něj pochází i tato ilustrace, litografie s vedutou Olomouce.
Mongolové představovali posly pekla
K tažení Mongolů do střední Evropy roku 1241 skutečně došlo. Evropané měli z Mongolů hrůzu. Tataři, jak agresorům Evropané říkali podle převládajícího turkotatarského etnika ve spojených mongolských armádách, byli totiž opravdu i na středověké poměry nesmírně krutými a současně velmi kvalitními válečníky. Mimochodem, slovo Tatar zvukově velmi připomíná řecký pojem Tartaros, což znamená peklo. Tataři byli tedy pro Evropy skutečnými vyslanci pekla.
U slezského města Lehnice došlo k mimořádně krvavé bitvě, v níž byla na hlavu poražena křesťanská vojska Slezanů a Poláků. Důvodem porážky byla mimo jiné i netrpělivost a horkokrevnost hlavního vůdce obranných vojsk.
Zatímco Mongolové obléhali slezskou Vratislav, byla už shromážděna značná síla křesťanských bojovníků na obranu země. V jejich čele stál Jindřich II. Pobožný. Jenže netrpělivost tohoto vratislavského, velkopolského a krakovského knížete, který nepočkal na blížící se vojsko českého krále Václava I. a sám se proti Mongolům vrhl, znamenala osudovou chybu. Zkušení mongolští válečníci, kteří v předchozích dvaceti letech dokázali porazit mnoho východoevropských vládců, nezaváhali ani tentokrát a za použití lstivé taktiky jednotky křesťanských rytířů rozdrtili. Padl i sám kníže Jindřich Pobožný.
Král Václav I. už pak mohl pouze zastavit další tažení asijských okupantů u Kladska a odvrátit tím jejich proudy od Čech na Moravu. Mongolové tedy vtáhli na Moravu a pokračovali v nelítostném řádění a plenění zde. Zničili mnoho sídel, vyvrátili například Přerov, ale k zásadnímu velkému střetnutí zřejmě nikde nedošlo. K obléhání Olomouce sice asi došlo, krátké obléhání Olomouce naznačuje i archeologický průzkum. Mongolové však svou snahu dobýt opevněné město po pár dnech vzdali a odtáhli jinam. Stihli ovšem vyrabovat a vypálit klášter Hradisko a stali se totální pohromou pro moravský venkov.
Pro představu dodejme, že poté, kdy ve stejné době prohrál uherský král Béla IV. bitvu u vesničky Mohi, plenili pak Mongolové uherské království po celý další rok.
Jak si spletli Mongoly s Kumány
O skoro sedmdesát let později, roku 1310, napsal o tomto krátkém obléhání kronikář Dalimil. Jeho zpráva se pak během dalších desítek let stala základem pro vznik legendy o veliké bitvě u Olomouce. V 2. polovině 14. století už zprávu o obléhání Olomouce Tatary uvádí Přibík Pulkava z Radenína. Jako první uvedl i jméno šlechtice ze Šternberka, avšak napsal, že se bitva odehrála roku 1253. Tehdy se opravdu na Moravě znovu odehrávaly ničivé boje, neměly ale se skutečnými Mongoly či Tatary nic společného. Na Moravu totiž tehdy vpadl uherský král Béla a jeho armádu doprovázely i šiky Kumánů. Tito divocí asijští nájezdníci byli vizuálně i stylem boje podobní Tatarům, takže pro Moravany mohlo jít o stejně hrozný zážitek jako o dvanáct let dříve za mongolského vpádu.
V 16. století pak zprávy obou kronikářů spojil a s imaginací sobě vlastní rozpracoval Václav Hájek z Libočan. Ten vytvořil postavu udatného pána Jaroslava ze Šternberka, v jehož fyzickou existenci pak pevně věřili čtenáři po dalších několik století. Barvitého vylíčení děje se ostatně ujali i autoři podvrženého Rukopisu královédvorského nebo český historik a archivář Antonín Boček, jehož líčení je součástí knihy A. V. Šembery, kterou vlastní Vědecká knihovna Olomouc.
Jaroslav ze Šternberka u svatého přijímání před bitvou s Tatary u Olomouce. Kaple Božího těla, Jan Kryštof Handke. Zdroj: scena.cz
Motiv bitvy u Olomouce v umění
Slavná bitva s Mongoly z roku 1241, která se nejspíš nikdy neodehrála, našla odezvu v umění, například v malířství. Motiv bitvy najdeme na nástropní fresce v kapli Božího těla v Olomouci, další známá freska je na zámku Zelená Hora na Plzeňsku. Další příbuzné náměty, které se v umění vážou k řádění Mongolů v roce 1241, jsou motivy zázračné záchrany obyvatel na Svatém Hostýnu a na kopci Kotouč u Štramberka. Kromě jejich zachycení ve výtvarném umění je legenda o Štramberku dodnes doprovázena lahodnou gastronomickou specialitou – známými štramberskými uchy.
V poezii se motiv porážky obávaných Tatarů u Olomouce a jméno Jaroslava ze Šternberka objevoval opakovaně. V knize A. V. Šembery najdeme dojemnou báseň, kterou napsal známý český novinář a básník František Matouš Klácel, další verše přidal Vincenc Furch. Téma je samozřejmě významnou součástí slavného podvrhu, Královédvorského rukopisu. Teprve v 19. století tohoto mýtického hrdinu v čele obrany města začal nahrazovat jiný člen rodu Šternberků, historicky doložená postava Zdislava ze Šternberka.
A právě tohoto Zdislava zřejmě považuje za vůdce českých a moravských šiků u Olomouce i sám autor knihy z roku 1841 A. V. Šembera. Součástí jeho knihy je totiž studie již zmíněného archiváře Antonína Bočka. Ten říká, že i když se po staletí uvádí jako vojevůdce Jaroslav ze Šternberka, je nutné toto tvrzení podrobit kritickému zkoumání: „I kráčím zagisté po nemálo drsnaté cestě, an nynj po šesti stech letech gméno slawného hrdiny, podnes za neomylné pokládané, tolikera historiemi rozhlášené, sterými básněmi oslawené a u národu našeho takořka w žiwot wrostlé – k přjsnému syudu historickému pohánjm …. Až po rok 1541 nepojmenowal žádný posud známý historik zwjtězitele nad Tatary u Olomauce jménem osobním…“ Nakonec tedy tento poctivý historik došel ke jménu Zdislav, syn Divišův, což je na rozdíl od vybájeného Jaroslava doložená postava historická.
Tak tedy nejprve vyvrátili jméno legendárního obránce, aniž by ale zpochybnili bitvu samotnou. Teprve dlouho po Šemberovi i po Bočkovi došli následující historici k závěru, že ani sama veliká bitva s Mongoly se nikdy neodehrála.
To už ale nijak neubírá na kráse a půvabu všech uměleckých děl, které se k ní po staletí vztahovala… I starořecké báje vyprávějí po tisíciletí o bitvách, které se možná ani neodehrály či případně probíhaly docela jinak. Přesto je generace studentů díky Homérovi znají a ještě před pár desítkami let je uměly citovat i zpaměti.
Dalimilova kronika, 1310
Také přěd Olomúcem sě stavichu
a tu Tateři královicě ztratichu
Jeho pěstúny Tateři zejmachu
A prěd městem jě zvázachu
že svého královicě nechovali.
A pro to jě neprátelóm na smrt dali.
Co ukazuje veduta?
Obraz Olomouce z roku 1841, kterým A. V. Šembera svou knihu doplnil, nabízí čtenářům pohled na město, jak jej měli vidět sami Mongolové. Netradiční veduta, vydaná olomouckými tiskaři Skarniclem a Domkem, zachycuje pohled na město z návsi ve Chválkovicích. Na pravém okraji obrazu je Klášterní Hradisko, vesnička vlevo jsou dnešní Pavlovičky (tehdy Pavlovice). Olomoucké panorama zachycuje například katedrálu svatého Václava v podobě před regotizací, vlevo od katedrály je vidět celá zadní strana kanovnických paláců a sídla arcibiskupů ve Wurmově ulici, protože pohledu na ni ještě nebránila novodobá výstavba z konce 19. století, patrné jsou i další známé prvky městského panoramatu. Rozeznáme zde radniční věž, věže svatého Mořice, na pravém okraji hradeb města je dominikánský kostel Neposkvrněného početí Panny Marie. Vidíme ale i věže kostela Panny Marie na Předhradí, který dnes už neexistuje, či Hradskou bránu, „kterou wojsko českomorawské pod Zdislawem na Mongoly k Holicím wypadlo“.
Skutečné bitvy s Mongoly v dubnu 1241 (převzato ze stránky Války, bitvy a šarvátky v datech)
Bitva u Lehnice – Dne 9. dubna 1241 se na „Dobrém poli" u Lehnice ve Slezsku utkali slezští a malopolští rytíři s mongolským vojskem v bitvě u Lehnice. Křesťanská vojska utrpěla drtivou porážku, vratislavský, krakovský a velkopolský kníže Jindřich II. Pobožný, který vojskům velel, v bitvě zahynul stejně jako padlo fakticky celé rytířstvo. Padl i Boleslav Děpolt, syn Děpolta III., posledního knížete této vedlejší přemyslovské větve. Švagr Jindřicha II. Pobožného, český král Václav, nedorazil se svým vojskem včas na pomoc a do bitvy nemohl zasáhnout. Tatarské hordy se po vyhrané bitvě obrátily na nechráněnou Moravu a spojily se se svými hlavními silami v Uhrách, při tom zpustošily několik klášterů Hradisko u Olomouce, Rajhrad, Zábrdovice, Doubravník a poplenily za zhruba čtrnáctidenního řádění mnoho vesnic a osad. Ubránila se jen dobře opevněná města jako například Olomouc, Brno, Uničov.
Bitva na řece Slané (nebo u Mohi) – Dne 11. dubna 1241 proběhla bitva u Mohi, či také zvaná bitva na řece Slané, kde Mongolové s vůdcem Batúem drtivě rozdrtili uherské rytířské vojsko vedené králem Bélou IV. Tato bitva proběhla pouze dva dny po katastrofální porážce křesťanské armády knížete Jindřicha II. Pobožného v bitvě u Lehnice. Dne 10. dubna to začalo tím, že Mongolové zabrali most přes řeku Slanou. Když však dorazila uherská armáda, dostal se most do jejich rukou a Béla ho nechal strhnout a hlídat. Načež se zde uherská armáda utábořila, přičemž se Mongolové usídlili o několik kilometrů dále. V noci začali Mongolové na most útočit a zprvu se jim podařilo uherské vojáky zatlačit. Když však dorazily posily, které vedl králův bratr Koloman a též dorazili templáři vedení Jakubem de Mont Royal, nastal obrat a Mongolové byli zatlačeni zpět. Byla to tvrdá, dlouhá a hlavně krvavá bitva. Bitva trvala až do ranních hodin, kdy se nakonec podařilo prolomit obranu mostu.
Útok na most však byla jen zástěrka, kdy skutečným cílem Mongolů, bylo odlákat pozornost a uherskou armádu nepozorovaně obklíčit. Koloman, arcibiskup Ugrin Čák a Templáři se pokusili o výpad, ale jejich útok byl za těžkých ztrát odražen. Nyní už se dala celá uherská armáda na zběsilý útěk mezerou v obklíčení. Později se však ukázalo, že tato mezera je též mongolská lest, kde bylo mnoho vojáků pobito.
Král Béla z obklíčení unikl, utekl do Rakouska a posléze do přímořského Trogiru, arcibiskup Ugrin Čák utonul v bažině, Koloman Haličský nedlouho po bitvě podlehl těžkému zranění, které tam utržil a templáři tam padli do jednoho. Uhersko bylo poraženo a Mongolové se zde stali pány, přičemž následovala série dobytí velkých měst, jako byla Pešť, Ostřihom a další a více než roční plenění.
