V roce 1246 povolil papež vystavět v místech dnešního sídla Muzea umění špitál svatého Ducha. Ten zde fungoval velmi dlouho, staral se o nemocné i přestárlé chudé osoby. Dějiny zdejších samaritánských služeb ukončil teprve osvícenec na císařském trůnu Josef II., který v roce 1785 rušil staré městské špitály. Městská nemocnice se tehdy přestěhovala do zrušeného kláštera v dnešní ulici Křížkovského. V budově bývalého špitálu se pak místo špitálu usídlila kadetní škola a také část kněžského semináře.

Před polovinou 19. století přišlo úplně jiné využití. V letech 1842 až 1845 byly staré budovy zbourány a vystavěny nové se zcela odlišným účelem – udržovat za zdmi nepohodlné a nebezpečné jedince. V roce 1845 zde byla otevřen soud s věznicí. Okresní a krajský soud se pak v roce 1850 přestěhoval na radnici, věznice zde zůstala. Dokonce se uvádí, že se tady ještě v roce 1895 odehrála poslední poprava.

V té době již ale byla dokončena stavba justičního paláce na nové třídě Svobody (tedy Josefa z Englů). V této mohutné novostavbě byl jak okresní i krajský soud, tak i kapacitní věznice, a trestanci se tak mohli stěhovat do nového. Zrušená stará věznice se v roce 1902 stala majetkem města a na nějaký čas pozbyla praktického využití. Lepší časy přišly paradoxně za světové války, kdy budovu v roce 1915 od města koupili manželé Moritz a Adele Donathovi. Ti objekt kompletně přestavěli a dokázali zde navzdory těžkým válečným časům vybudovat moderní elegantní objekt, který jejich současníci označovali za chloubu města.

Přízemí a suterén nové budovy se pak postupně stávaly zázemím různých společenských a zábavních podniků. V roce 1925 zde vzniklo varieté Tabarin, pozdější Divadlo hudby. V jeho sousedství přibyl o rok později Radiobar a o podlaží níže kino Central, které bylo od roku 1929 vybaveno jako první na Moravě moderní zvukovou aparaturou. Do provozu se dostala na začátku roku 1930 a kino Central si tak zapsalo moravské zemské prvenství.

Zvukovou aparaturu Kinophon do kina nainstalovala olomoucká firma Elektroradio. Jednalo se o vynález majitele firmy Elektroradio Josefa Mazáka a byla to dokonce první zvuková aparatura českého původu! Prvním zvukovým představením v kině Central a na celé Moravě byl v roce 1930 film Když struny lkají. O těchto filmech se tehdy uvádělo, že jsou "mluvící a zvukové". Mimochodem, moderní zvukový formát filmů byl natolik atraktivní novinkou, že třeba v programu moravských biografů z roku 1937 ještě stále některá kina zdůrazňují, že jsou ZVUKOVÁ!

Za socialismu zde sice zůstalo kino, později známé pod vnuceným názvem kino Moskva, ale bar a kabaret už pokračovat nemohly. Místo zábavních podniků se v domě objevily kanceláře a dokonce snad i byty. V 60. letech bylo i díky skladateli a organizátorovi kulturního dění Richardu Pogodovi otevřeno v prostorách bývalého kabaretu Divadlo hudby. Konečně v 80. letech zde našla sídlo Galerie výtvarného umění, předchůdce dnešního Muzea umění.

Dnes jsme pro ilustraci k článku využili fotografie, které pořídil Ing. Josef Kšír, pracovník městského stavebního úřadu, architekt a velký znalec dějin města. Snímky pocházejí ještě z doby, kdy na objektech bylo patrné jejich původní vězeňské využití.

Kolorovaná fotografie Ing. Josefa Kšíra ukazuje objekt někdejší věznice. Pohled z Koželužské ulice | Zdroj: Státní okresní archiv v Olomouci 

Kolorovaná fotografie Ing. Josefa Kšíra ukazuje objekt někdejší věznice | Zdroj: Státní okresní archiv v Olomouci 

Původní fotografie Ing. Josefa Kšíra ukazuje objekt někdejší věznice | Zdroj: Státní okresní archiv v Olomouci 

Původní fotografie Ing. Josefa Kšíra ukazuje objekt někdejší věznice | Zdroj: Státní okresní archiv v Olomouci