Vše se odehrálo 24. prosince 2018 v průjezdu domu číslo 34 na Dolním náměstí. Oním svědkem je Šimon Pelikán, provozovatel známých Ololodí a také Ološlapu. Právě vozítko Ološlap měl přes zimu v prázdném domě se souhlasem majitele zaparkované a navíc tady do předchozího dne prodával i oblíbený námořnický punč.
Na Štědrý den se tady ale už punč nepil, bylo zavřeno, a Šimon Pelikán si do průjezdu domu v podvečer sám zašel jen proto, že zde měl z dřívějška schované dárky pro své nejbližší.
„Bylo to asi kolem půl šesté, když jsem šel z dětské vánoční mše, která byla u svatého Michala. Vzal jsem schované dárky a chtěl z prázdného tmavého domu rychle odejít. Když jsem se dostal do úzkého průchodu mezi zdí, Ološlapem a pultem, kde jsme předtím prodávali punč, spatřil jsem tam ženu. Nikdo tam být neměl, protože dům byl už dlouho zcela opuštěný a nikdo v něm nebydlel,“ popisuje Pelikán svůj zážitek. Dodává, že ihned doslova zamrzl na místě, protože si velmi dobře uvědomoval, že právě vidí něco, co by vlastně vůbec vidět neměl. (Místo setkání je na snímku vlevo)
Projít skrz tu bytost
„Bylo to přitom velmi realistické, opravdu velmi barvité, viděl jsem detailně, co má ta paní na sobě. Měla oblečený takový fialový svetr, kabátek, na hlavě baret a vlasy na mikádo, takové šedivé. Mohla to být zhruba šedesátiletá žena,“ pokračuje v popisu svého zážitku. Jen obličej prý neviděl úplně zřetelně, nebo si to nepamatuje.
Okolo bylo naprosté ticho, on sám ani bytost naproti němu nic neříkali a ani z Dolního náměstí se žádný hluk v tu chvíli neozýval. Šimon Pelikán se pak na ženu usmál a v okamžiku se rozhodl, že okolo ní prostě musí projít. Cítil, že vůbec nemá chuť zjišťovat, co je v tu chvíli za ním ve dvoře nebo v domě. Taky měl dojem, že kdyby zůstal, mohl by se dostat do ještě horší situace. „Musel jsem projít tou uzounkou mezeru, takže jsem vlastně částečně prošel tělem té paní, jinak bych se prostě ven nedostal,“ vysvětluje následující okamžiky. Podle jeho vzpomínek měl v těch okamžicích sice velký strach, ale necítil žádnou negativní energii, nic záporného. „Možná že té paní jen bylo smutno, byl Štědrý večer a ona tam byla sama. Netuším, proč se tam objevila, nic po mě nechtěla a nic neřekla. Působila mírumilovným dojmem,“ dodává Šimon.
V předchozích letech ani potom už podobný zážitek neměl, ačkoliv v tomto domě, kde dnes funguje skvělý kulturní prostor s názvem Olodvorek, trávil a tráví spoustu času. O svém zážitku tehdy řekl svým blízkým a také tehdejšímu majiteli domu, Petru Štercovi. Ten na vyprávění nereagoval posměchem, ale informaci vzal zcela vážně. „O rok později na Štědrý den jsme sem kvůli tomu schválně šli. Kamarád zůstal venku a já jsem šel dovnitř sám. Zapálil jsem tady svíčku a přinesl i šalvěj,“ vzpomíná Petr Šterc, který chtěl tímto rituálem pomoci ztracené bytosti, aby našla to, co ji trápí a drží na místě. I on sám míval v domě občas zvláštní silné pocity. Po rituálu, který zde na Štědrý den 2019 provedl, už ale všechno neobvyklé skončilo.
Od šlechtického sídla k horké čokoládě
Dům s adresou Dolní náměstí 34 má asi šest století dlouhou a velmi pestrou historii. Jeho začátky lze klást určitě již do gotického 14. století.
Podle Národního památkového ústavu jde o budovu s dochovanými raně a pozdně gotickými sklepy s obvodovým zdivem, sahajícím do druhého nadzemního podlaží. V přízemí a v prvním patře jsou dochovány i renesanční klenby. Na pravé straně střední části domu je i krásné klasicistní dvouramenné schodiště do horních pater, zakončené světlíkem.
Jedná se od počátku o dům právovárečný a s právem vinného šenku, takže rozhodně patřil k těm lepším a bohatším v centru města. Tradičně zde po staletí bývala restaurace, pivnice, vinárna nebo podobné pohostinské zařízení. V roce 1612 získal dům pojmenování „U Zlatého kříže“, od roku 1736 „U Zlatého lva“ a od poloviny 19. století „U Žlutého lva“.
Mezi jeho majiteli byli bohatí měšťané a kupci, ale i šlechtici. Například na začátku 17. století jej vlastnil Jan Žalkovský ze Žalkovic a Dobromilic, roku 1705 byl majitelem Karel Ferdinand rytíř von Schertz a od roku 1722 jej vlastnil hraběcí a baronský rod von Rochwille. Majiteli zde byli plukovníci, městští lékaři, rychtář či purkmistr, prostě dobře postavení lidé. Od roku 1733 zde fungovala kavárna Antonína Františka Becka. Býval zde zájezdní hostinec, v druhé polovině 19. století měl majitel i povolení k hraní her, koncem 19. století se tu dala kromě alkoholu koupit třeba i horká čokoláda.
Nakonec bydlení pro sociálně slabé
V únoru roku 1968 tady Jednota Olomouc otevřela populární Snack bar Esspresso Columbia. Snack bar tu fungoval do začátku devadesátých let, i když jej už neprovozovala Jednota.
V 70. a 80. letech bylo na fasádě domu i jeho interiérech jasně vidět, že do něj tehdejší Podnik bytového hospodářství neinvestuje ani zdaleka to, co by si dům zasloužil. V devadesátých letech už byl objekt mezi ostatními, postupně opravovanými domy, čím dál větší ostudou. (Viz foto vlevo - zdroj: mapy.cz). Po slávě šlechtických obyvatel už samozřejmě nebylo ani památky, naopak se tu koncentrovali lidé ze slabších sociálních vrstev.
Žena, jejíž prarodiče zde dlouhé desítky let bydleli, vzpomíná, jak se postupně měnilo složení nájemníků k horšímu. Přibývali problémoví sousedé, v domě byl nepořádek a hlučno, někteří noví obyvatelé se chovali dost neurvale. Vypráví se, že zde došlo i k násilí a sebevraždě, ale nelze to spolehlivě doložit. I podle této pamětnice měli prarodiče v domě řadu zvláštních neobvyklých zážitků, nicméně i přes to zde celkem spokojeně bydleli až do svého odchodu do domova seniorů.
Dnes dům s novými majiteli tedy čeká na rekonstrukci.
Na koho dům čeká?
Jak se na vše po několika letech vzpomíná bývalý majitel, který má k domu evidentně stále velmi silný vztah? Jaký byl z jeho pohledu rituál usmíření v prosinci 2019? Přesně tehdejší zážitek popsat nechce, ale o část vzpomínek se podělil: „Jsou pocity, které jsou nepopsatelné a velice intimní. Tehdy to určitě nebyla konkrétní osoba. Jako bych mluvil s domem a s jeho osudem, který spolutvoří lidé, dějiny a okolnosti… Jen možná dosud čeká dům na někoho jiného. Asi jsme si tehdy neřekli vše.“
Dům U Zlatého kříže a Zlatého lva tedy asi stále čeká. Zatím v něm funguje k potěšení mnoha Olomoučanů příjemný Olodvorek, díky čemuž se po letech ticha a samoty stal opět součástí života města. A rezidua nějakých neblahých událostí z minulosti jsou díky provedenému rituálu z domu snad už pryč…
Po pravé straně čtvrtý dům. Síť proti padající omítce prozrazuje, který z domů by nejvíce potřeboval rekonstrukci... | Zdroj: olomouc.eu
