Paní Vášáryová, do Olomouce vás tentokrát přivedlo předávání ceny řediteli Mezinárodního centra kultury v Krakově Jacku Purchlovi. Máte nějaký vztah i k Olomouci jako městu? V časech okolo listopadu 1989 jste byla v kontaktu se stávkujícími studenty, před pěti lety jste od rektora převzala pamětní medaili za boj proti totalitě... Je těch vazeb více?
Pojmenovali jste je, ale chybí tam ještě jedna vazba, a to na pana Jařaba, rektora univerzity, který byl mým přítelem a je mi smutno, že ho již neuvidím. Milovala jsem sedět v kavárně blízko univerzity a diskutovat s ním. Byl pro mě majákem, kotvou a informacemi pro naši euroatlantickou orientaci.
Několikrát jsem v rozhovorech zaznamenal, že film nebyl vaším životním cílem, přesto je s ním velká část vaší profesní dráhy neodmyslitelně spojena. Je něco, k čemu jste se dostala právě jen díky filmové kariéře a jste za to ráda?
Ano, potkala jsem se s mnoha zajímavými lidmi a někteří mě také hodně formovali, hlavně když jsem byla ještě mladá. Rozhovory s panem Jaromilem Jirešem, Evaldem Schormem, nebo Petrem Weiglem mi pootevřely ještě jiné zdroje informací a hodnocení světa, než které jsem měla.
Z vašich filmových rolí mě na první dobrou napadne Markéta Lazarová a paní sládková v Postřižinách. Oba filmy jsou velkolepé, oba mají ale zcela odlišnou atmosféru. Dá se říct, která je vám bližší?
Nevím, já se na své filmy nedívám, ty jsou pro obecenstvo, a ne pro mě. Mám ráda živé a zajímavé lidi, měla jsme některé z nich, se kterými jsem spolupracovala hodně ráda, ale výsledek? Umělecké dílo s mou účastí? Ne, promiňte.
Pokud by vám dnes nějaký renomovaný režisér nabídl nějakou mimořádně zajímavou roli, byť třeba jen epizodní, šla byste do toho?
Každý rok něco odmítám, protože si myslím, že se nedá vstoupit dvakrát do téže řeky. Nehraji již 33 let, teda víc, než je období, kdy jsem hrála, tedy 26 let. To znamená, že žiju již víc v jiné situaci, atmosféře, než kterou, bohudík, vnímá obecenstvo filmů, ve kterých jsem hrála.
Magda Vášáryová s Pavlem Zatloukalem, emeritním ředitelem Muzea umění Olomouc | Foto: Petr Palarčík
Desítky let se pohybujete ve světě politiky a diplomacie. Vnímáte v této sféře nějaké viditelné posuny a proměny?
Určitě. Svět se velice rychle mění a všichni rozumní lidé se snaží najít tu nejvhodnější cestu, jak k těm změnám přistupovat. Zdá se mi, že rozhodující bude to, kolik lidí v našich státech bude nenávratně nakaženo propagandami a lžemi ze sociálních sítí. Nakažení voliči jsou velkým nebezpečím hlavně ve volbách, protože již nežijí v současnosti, ale v nějakém světě, který neexistuje a který pro ně vytvořili na objednávku jiných zemí šikovní ajťáci. Například, když pozorujeme, kam se posouvá pan Elon Musk, který jednu z těch sítí vlastní. Mám neodbytný pocit, že jsem se ocitla kdesi v románu Jula Verne a ne doma v mém bytě.
Konec normalizačního režimu určitě většina obyvatel Československa přivítala. Po těch více než třiceti letech je ale situace silně odlišná. Podle průzkumů roste počet těch, pro něž byl minulý režim lepší. Máte pro to nějaké vysvětlení?
Nejsem si jista tím, co tvrdíte. Na náměstích v roce 1989, mezi lidmi horujícími za svobodu a proti monopolu KSČ, byla jenom malá menšina všech občanů tehdejšího Československa. A dodnes nevíme, protože výzkumy se nedělaly v roce 1991 s otázkou, zda chcete a vítáte změnu režimu. Mnoho lidí sedělo doma s myšlenkou - počkáme, jak to dopadne a pak se zařídíme. A mnozí z těchto lidí měli nereálné představy, které byly posilovány některými politickými aktéry a čekali, že do dvou let, maximálně pěti, budou bohatí a nebudou muset pracovat, jenom si užívat, jako ve Švýcarsku. Přitom nikdy ve Švýcarsku nebyli, tak jako dnešní prorusky orientovaní spoluobčané nikdy v Rusku nebyli a když, tak jenom dva dny v Petrohradě. Sny, hlavně ty nerealistické, jsou naší zkázou.
Jak se osobně srovnáváte s tím, že ve společnosti evidentně roste míra zloby, hrubosti a negativity?
Nemyslím, že roste. Zloba a nenávist tady byly vždycky. Jenom neměly takový prostor na sociálních sítích. Máte pocit, že v komunistickém režimu nebyla šířena nenávist? Vždyť ten režim byl postaven na nenávisti a lžích.
Jste ohledně budoucnosti středoevropských zemí optimistkou?
Musím se přiznat, že čím dál, tím míň. Zdá se, že Střední Evropa si po rozpadu Monarchie pořád neujasnila, kam patří, a jaký úkol má v Evropě. Utápíme se v pocitu oběti a nechce se nám převzít odpovědnost za budoucnost nejen Evropy, ale i světa. Celé 20. století jsme byli problémem, a proto nás západní mocnosti svěřily bez výčitek svědomí jednou Hitlerovi a jednou Stalinovi. A teď, když jsme mohli dokázat, že nás podceňovali, jsme opravdu neuvěřitelně nečitelní a problémoví.
Pan Jacek Purchla při přebírání ceny uvedl, že málokdo udělal pro kulturní vztahy středoevropských zemí tolik jako vy. Jak tyto vztahy dnes vnímáte? Jaké jsou podle vás vazby mezi Čechy, Slovák, Poláky, případně i Maďary či Rakušany?
Snažila jsem se a nadále snažím, abychom si uvědomili, že Střední Evropa je nebezpečné a komplikované území, které ztratilo stabilitu před více než sto lety, tedy 400 let starou monarchii a my také 880 let staré Uherské království. Hlavní myšlenka Václava Havla, když koncipoval V3 a pak to přešlo na V4, byla, aby konečně začaly ty čtyři národy, tedy 60 milionů občanů, spolupracovat. Byli jsme sice spolu součástí rudého impéria, ale nekomunikovali jsme otevřeně a upřímně mezi sebou. Byli jsme pod kontrolou Moskvy, která střežila, o čem mluvíme a určovala, jak se máme chovat, včetně toho, že určila, kam mají jít peníze našich lidí. Například, socialistické Československo platilo 30 let největší teroristy světa. Stačí?
Je podle vás lidstvo poučitelné z chyb v minulosti?
Myslím, že ne moc. Barbaři několikrát zničili všechny výdobytky civilizovaného světa. Jako příklad uvádím 12.století před Kristem, kdy Dórové vymazali na staletí vyspělou mykénskou kulturu, aby se po několika stoletích k něčemu vrátili a vybudovali jednu z nejúžasnějších kultur. Tím ale nemyslím, že očekávám, že "Moskvané", jak se kdysi Rusům říkalo, a od kterých i tak osvícenští lidé jako pan Dobrovský očekávali novou, slovanskou kulturu, jsou ti barbaři, i když pociťujeme jejich snahu zničit civilizovaný svět kompromisů a spolupráce, který generace před námi vytvořily po II. světové válce. Zatím se náš svět brání, i když Rusové získávají k spolupráci na vybudování jiného světa síly a krutosti kdysi tak civilizovanou kulturu, jakou byla čínská.
Máte nějaký vzkaz pro lidi, kterým může být z dnešní situace ve společnosti smutno?
Přestaňte smutnit a začněte něco dělat. Každý z nás má možnost ovlivňovat své okolí. Zatím alespoň přesvědčte své rodiče, aby přemýšleli také o budoucnosti svých vnuků předtím, než půjdou k volbám. Že se vám to zdá nemožné? Ale zkuste to, najděte způsob, protože pokud se vám to nepodaří, jak se to může podařit pár politikům.
Pamatuji, jak se před referendem o vstupu Rakouska do EU rozběhli mladí lidé z univerzit do hlubokých údolí za babičkami a dědy, aby s nimi rozmlouvali o evropské integraci a povedlo se jim. Pak zřejmě spočinuli, usnuli na vavřínech vítězství, a rakouský fašismus se mezitím vrací zadními vrátky. Za svobodu a demokratický režim musíme bojovat denně. Žádné spočinutí se nesmí konat, specielně u nás, ve Střední Evropě. Nezapomeňte, my jsme nebezpeční pro Evropu.
Děkuji za rozhovor...
Moc pozdravuji a doufám, že se do Olomouce zase podívám. Případně jenom, abych položila kytičku na hrob pana Jařaba.
Ve filmu Markéta Lazarová | Foto: ČSFD
Ve filmu Postřižiny | Foto: Česká televize
