Slova starobylé svatováclavské písně zní také ve svatováclavské katedrále v Olomouci, kde dnes probíhá slavnostní mše svatá, celebrovaná arcibiskupem Josefem Nuzíkem, a přes celý den od 12 hodin tiché adorace, společně zakončené od 17:30 do 18 hodin a následně slavnostními nešpoirami od 18 hodin. Odpoledne se od 15 hodin konají také svatováclavské hody. 

Jak to ale vůbec je s tím Václavem v kontextu Čech a Olomouce jako někdejšího hlavního města Moravy? 

Svatý Václav je v každém případě zemským patronem Čech a v 10. století, kdy se rozmohl jeho kult, byl hlavním, řekněme státotvorným světcem přemyslovské říše. Podobné světce z vládnoucí dynastie měly i další mladé evropské křesťanské státy, zejména ve středu a na severu Evropy. Svatý Václav byl a je jakýmsi transcendentálním vládcem Čech, kdy každému konkrétnímu vládci svou moc jen dočasně propůjčuje. Tak jej vnímali Čechové v ranném středověku, tedy alespoň ti, kteří byli takříkajíc politicky kompetentními, tedy například se podíleli na volbě knížete. Až v průběhu dalších staletí začal být vnímán jako zemský patron, tedy nebeský ochránce země, i v jiných českých zemích, tedy například i na Moravě. V tomto směru má velkou zásluhu na oficiálním rozšíření svatováclavského státního kultu především Karel IV. Podívejme se na to, jak to bylo s Václavem na Moravě a v Olomouci.

Když byl Václav (907 - asi 935) přemyslovským knížetem a reálně vládl, pod jeho moc spadaly pouze dnešní Čechy. Morava se tenkrát v ústraní vzpamatovávala z rozpadu Velkomoravské říše. Jižní část byla byla možná poplatná Maďarům, respektive ji občas využívali jako zdroj kořisti, střední a severní část Moravy si žila svým vlastním nenápadným životem.

Tak na tom byla i Olomouc, která se na rozdíl od jiných bývalých velkomoravských center i v 10. století intenzivně rozvíjela a rostla. Podle historiků Olomouc přetahovala elitu ze zničených jihomoravských center a tak se zde koncentrovala (relativně) vzdělaná a (opět relativně) bohatá vrstva bývalé vládnoucí velkomoravské třídy i specializovaní řemeslníci a obchodníci.

Zajímavé je, že podle několika ranně středověkých pramenů i tehdy, po zániku Velkomoravské říše, dál existovalo na Moravě biskupství, jen se neví kde. Mnohé nasvědčuje tomu, že to bylo v Olomouci, právě proto, že jihomoravská centra byla v té době zničena. Z dobových pramenů víme, že během 10. století se "moravští biskupové" účastnili několika významných událostí na území říše, tedy dnešního Německa.

Toto biskupství muselo přímo navazovat na velkomoravskou tradici. A s tou byl spojen jiný zemský světec - svatý Petr. V roce 880 totiž papež Jan VIII. přijal moravského krále Svatopluka spolu s jeho velmoži a s celou zemí pod přímou patronaci svatého Petra a svou. To v praxi znamenalo, že Svatopluk spolu s papežem vyloučili lenní závislost Velké Moravy na jiném světském panovníkovi, podřídili ji přímo papežskému stolci.

V roce 1063 pražský přemyslovský kníže Vratislav obnovil v Olomouci biskupství. Neví se přesně, jak to proběhlo po církevně právní stránce - nicméně zřízení nového biskupství je natolik administrativně a diplomaticky složitým krokem, že v roce 1063 podle dnešních historiků šlo téměř jistě jen o obnovení již dávno existujícího, pouze dlouho neobsazeného úřadu. Novým moravským a olomouckým biskupem byl jmenován kněz Jan, a ten spolu se čtyřčlennou kapitulou sídlil v prastarém kostele svatého Petra (stával někde v dnešní Křížkovského ulici). Zasvěcení tohoto kostela tedy nebude náhodné - první známá olomoucká katedrála je zasvěcená zemskému patronovi Velké Moravy, což zní velmi logicky a skutečně to odkazuje vznik onoho kostela do dob Velkomoravské říše nebo nedlouho po jejím zániku, kdy ještě přetrvávaly původní místní tradice.

Situace se změnila na začátku 12. století. Olomoucký biskupský stolec byl v té době mocenskou oporou pražského knížete na nejisté Moravě, jejíž údělná přemyslovská knížata dost často pražskému vládci dělala hodně vrásek na čele. Někdy kolem roku 1104 rozhodl olomoucký kníže Svatopluk (samozřejmě člen rozvětvené panovnické rodiny Přemyslovců), že katedrála by měla stát na knížecím hradě a tak spolu s biskupem Janem II. položili základní kámen nové katedrály na dnešním Václavském náměstí, tedy v areálu tehdejšího knížecího olomouckého hradu. Stavba sice trvala až roku 1141, ovšem už roku 1131 tehdy nový biskup Jindřich Zdík nedokončenou katedrálu vysvětil a přenesl k ní sídlo celého biskupství. A zbrusu nová katedrála byla zasvěcena komu? No právě zemskému patronu Čech a hlavnímu přemyslovskému světci Václavovi. Tím dal olomoucký biskup jasně najevo pevné pouto, pojící Olomouc a potažmo celou Moravu s českým státem a Přemyslovci. Mimochodem, podobně byla o něco dříve v 10. století, kdy se čeští Přemyslovci orientovali na Sasko, zasvěcena budoucí pražská katedrála saskému světci Vítovi. Moravským patriotům pro útěchu můžeme připomenout, že existují (zatím nepotvrzené) domněnky o moravském původu přemyslovského rodu, odvozené zejména od intenzivní blízkosti českého knížete Bořivoje s mojmírovskou Moravou.  

U starého biskupského kostela svatého Petra nechal tehdy Jindřich Zdík dožít členy původní čtyřčlenné kapituly, zatímco u svatého Václava zřídil kapitulu novou, dvanáctičlennou. A tak zatímco původní, svatopetrský kostel ztratil svůj velký význam, stal se pouze farním kostelem a na konci 18. století po josefinských reformách dokonce zmizel z tváře Olomouce úplně, svatováclavská katedrála je dodnes pyšným symbolem Olomouce. Symbolem, který Olomouc i po devíti stoletích pojí s centrem českých zemí... Tradice jména Václav či patronátu svatého Václava byla v Olomouci mimochodem tak silná, že v poněmčené podobě Wenzel se objevovalo velmi často i jako křestní jméno olomouckých měšťanů (viz stavitel obou velkých barokních sloupů a některých kašen Václav čili Wenzel Render, po němž byl před pár lety pojmenován nový most přes Moravu). Jmenovat se v Olomouci Václav nebo Wenzel znamenalo projev lokálního patriotismu! 

Olomoučané vzali patronát svatého Václava prostě za svůj.