Poutní místo u Olomouce vzniklo v divokých časech třicetileté války (ta probíhala v letech 1618-1648). O počátcích tohoto slavného cíle poutníků se píše v tisku z roku 1680 s půvabným názvem „Hystorye swaté hory premonstratenské“. U jeho zrodu stál úspěšný olomoucký obchodník s vínem, Jan Andrýsek, který vlastnil dům č.p. 187 v Panské ulici. Tento muž zažil v roce 1629 na zalesněném kopci nad městem mystický zážitek, pročež pak inicioval i sám zaplatil stavbu první kaple, vysvěcené roku 1633. Od počátku jsou s tímto místem spojeni i bratři premonstráti z kláštera Hradisko, kteří zde sídlili od 12. století.
Jan Andrýsek díky svým obchodním aktivitám často cestoval do Rakous, kde nakupoval víno. Cestou navštěvoval tradiční poutní místa. Takto poznal i kostelík nad obcí Luleč u Vyškova. Předsevzal si prý tehdy, že až získá svými obchody dost peněz, postaví podobný kostelík ke cti Panny Marie někde východním směrem nad Olomoucí. Jelikož se Andrýskovi v obchodu dařilo dobře a navíc později i podědil slušnou sumu po svém švagrovi, byl už finančně schopen kostelík postavit. Zprvu se k tomu ale neměl. Jak to tak v podobných případech v legendách bývá, Matka Boží mu jeho slib připomněla. Opakovaně se mu zdál sen, v němž se mu Bohorodička zjevovala. „Panenka Maria se světlem a jasným papršlkem okrášlená, na pravé ruce nesouce milostné děťátko Krista Ježíše…“ Ve snu Panna Marie obchodníka naléhavě oslovila: „Nevidíš, že déšť se sem přibližuje? (Zdálo se mně tehdy, jako by počínalo pršeti.) Protož zaopatři mě tím dávno přislíbeným stánkem.“
Mystický zážitek v únorovém lese
Andrýsek tedy koupil statného koně a koncem února 1629 opravdu vyrazil východně od Olomouce na první výběžky Nízkého Jeseníku, nad obce Droždín a Samotišky. Závěje sněhu a houstnoucí sněžení mu cestu znesnadňovaly. „A potom, když jsem nějaký krátý čas tím lesem jezdil, znamenal sem skrze ten šátek, nimžto můj obličej přikrytej byl, velmi jasné světlo, které abych patrněji viděl, odkryl sem můj obličej a znamenal sem, že bych na nějakém vrchu se býti vynacházel, z čehož sem se velmi v srdci mém zradoval, zůstanouce nějakou chvíli na něm státi, zpytujíc, kterak krásné a příjemné by bylo místo to. A když sem zticha a pomalu to místo objížděl, zdálo se mně býti podobné tomu, které mně v předešlém zjevení od Matky boží ukázáno bylo.“
Po modlitbě Andrýsek na palouku ulomil několik větví, aby místo znovu našel, a následně sjel dolů do Samotišek, kde se od sedláků dozvěděl, že les patří hradišťským premonstrátům. Už 13. března měl Jan Andrýsek souhlas premonstrátů – opata Jiřího Leodegaria a převora Maxmiliána Prachera, i biskupské konzistoře, ke stavbě kaple na vlastní náklady. Všechny tyto informace jsou zachyceny ve vzpomínkách, které sám Andrýsek ve vysokém věku v srpnu 1669 na žádost hradišťského opata sepsal.
Kaple byla dostavěna v roce 1633, mělo jít o jednoduchou stavbu o půdorysu kříže o délce 14 metrů a šířce 7 metrů se dvěma bočními kaplemi. Dle výše uvedeného dobového tisku z roku 1680 kaple vlastně ani nebyla vystavěná dle platných zednických regulí. Nejspíš tedy šlo o dost prostý objekt. Po dostavění sakrálního katolického objektu musí vždy následovat jeho vysvěcení. A tehdy nastala další tajemná událost.
Tajemný poustevník a bíle zářící poutníci
Poblíž kaple se v dřevěné boudě usídlil poustevník. V některých pramenech je uváděn jako Martin Figar, jindy Sigar, a historik Jiří Fiala jej jmenuje dokonce Matěj Sigar. Ten měl z Andrýskova pověření o kapli pečovat jako kostelník a měl otevírat dveře poutníkům. Jednoho dne ráno jej probudil zpěv. Rychle vyšel ven, aby odemknul časným poutníkům, a ke svému překvapení zjistil, že kaple je už otevřená, je plná světla a uvnitř skupina bíle oděných poutníků s velikou úctou klade na oltář mariánský obraz. „O nynějším milostném obrazu Panny Marie vypráví legenda, že poustevník, který byl ustanoven službou u kaple, byl probuzen líbezným zpěvem poutníků, kteří v kapli položili na oltář mariánský obraz a pak zmizeli,“ popisuje legendu práce Poutní místa na Moravě a ve Slezsku. Brzy poté poutníci zmizeli. Ohromený poustevník vzal obraz a pospíchal s ním do Olomouce za Andrýskem, aby mu čerstvý zážitek vyprávěl.
Poustevník (Martin Figar?) před zázračným mariánským obrazem. Detail z plátna, vymalovaného Paulem Trogerem. / Foto: archiv autora
Panna Marie Svatokopecká vlastně ani není klasický obraz, ale polychromovaný zdobený barokní reliéf z opuky. Dnešní historici míní, že tato umělecky hodnotná plastika byla už dříve umístěna a uctívána někde na vhodném místě v přírodě, a po dostavbě kaple sem byla přemístěna a stala se jejím symbolem i paládiem, tedy ochranným znamením celé střední Moravy.
Zázrak se odehrál při konsekraci kaple 3. dubna 1633. Svěcení prováděl olomoucký světící biskup Filip hrabě Breuner. Na hlavním oltáři byl umístěn onen zázračně objevený mariánský reliéf. A během obřadu se podle mnoha svědků navrátil zrak mladému nevidomému šlechtici Alexandru Bory. Není divu, že v době rozmáhající se barokní zbožnosti se kaple nad Olomoucí velmi rychle stala oblíbeným cílem poutníků.
Poustevník předává Janu Andrýskovi zázračný mariánský obraz. Detaily z plátna, vymalovaného Paulem Trogerem. / Foto: archiv autor
Zlostní ničitelé ze Skandinávie
Jenže třicetilketá válka pokračovala a poměrně klidná období střídaly časy válečných operací a těžkého strádání přímo v srdci Moravy. Roku 1642 Olomouc dobyli protestantští Švédové a okupovali ji až do roku 1650. Coby protestanti neměli k poutním místům žádnou úctu a katolické chrámy celkem s oblibou vylupovali. Přesně to se přihodilo i na Svatém Kopečku. Roku 1645 kapli skupina švédských vojáků vyrabovala a jistý poručík, jehož jméno historie ndochovala, pak dovnitř vhodil hořící smolný věnec. Kaple vyhořela, zůstaly jen obvodové zdi. Zmizel i slavný mariánský obraz.
Švédové podpalují kapli na Svatém Kopečku. Výjev z plátna Paula Trogera v Andrýskově sále v rezidenční části poutního místa. / Foto: archiv autora
Po odchodu Švédů Jan Andrýsek znovu přiměl premonstráty, aby se kromě obnovy Hradiska věnovali i poničené kapli na Kopečku. Opatu Bedřichu Schinalovi vyprávěl další prorocký sen: „Když jest dům boží na Svaté Hoře od Švédův spálen byl a v zkáze největší bez střechy stál, ukázala se jest mi po třetí a naposledy Panna Maria ve snách, jako by se to v tom zkaženém kostelíčku stalo, a celá hněvivá a žalostivá, majíce děťátko Ježíše na pravé ruce…“ Opat nechal provizorně kapli opravit. A tehdy se opět přihodilo něco zvláštního. Bylo to už pět let po zničení kaple, a tu se u dveří Andrýska objevil prý neznámý muž. Bez dalšího vysvětlování mu předal svatokopecké paládium, reliéf Panny Marie, který neshořel, ale byl po celou dobu někde ukryt.
Nikde není uvedeno, kdo byl oním mužem, ani kde se zázračný obraz nacházel po těch pět let. Toreticky to klidně mohl být ten stejný poustevník, který obraz nalezl už v roce 1633, když jej do kaple měli přinést záhadní poutníci v bílém… Doloženo to ale není.
V každém případě je v jednom z vnitřních nádvoří komplexu na svatém Kopečku ve zdi kámen s nápisem, že na tomto místě byl pohřben poustevník Martin Figar. „Martinus Figar Eremita obiit 30. 7. 1682 et hic requiescit.“ („Poustevník Martin Figar zemřel 30. 7. 1682 a spočívá zde.“)
Uvedeno je datum 30. 7. 1682. To by znamenalo, že poustevník žil opravdu velmi dlouho, nebo to taky může ve skutečnosti znamenat, že sem byl roku 1682 jeho hrob pouze přenesen z jiného umístění. Určitě to ale nasvědčuje tomu, že poustevník Martin Figar byl historickou a nikoliv smyšlenou legendární postavou. Více asi už zůstane tajemstvím.
Latinský nápis, oznamující uložení poustevníka Martina Figara. / Foto: archiv autora
Nádherná bazilika už bez Jana Andrýska
Dodejme už jen, že vzhledem k rostoucímu zájmu se rozhodli premonstráti kapacitně nedostačující kostelík zásadně přebudovat. Stárnoucí Jan Andrýsek se písemně vzdal všech vlastnických nároků na budoucí velkolepou stavbu, a se souhlasem olomouckého biskupa zde v letech 1669-79 vyrostl nový nádherný poutní kostel podle návrhu císařského architekta italského původu Giovanniho Pietra Tencally. A to už je právě ta bazilika, kterou na Svatém Kopečku vídáme a obdivujeme dodnes. Sám Andrýsek, který zemřel roku 1673 a dokončení krásné novostavby se nedočkal, byl pohřben v Olomouci v kryptě původního jezuitského kostela Panny Marie Sněžné. I když své životní dílo, poutní místo na Svatém Kopečku, budoval s premonstráty, později se sblížil s jezuitským řádem.
Poutní místo na Svatém Kopečku lákalo zástupy lidí v časech barokní zbožnosti, v dobách romantismu 19. století, ale i ve 20. století, byť to zbožnosti zrovna nakloněno nebylo. V závěru 20. století jeho slávu oživila i navštíva papeže Jana Pavla II. A také dnes, ať už v zimě, když nasněží, nebo kdykoliv jindy během roku, pokaždé potkáme na schodištích před bazilikou větší či menší množství lidí. Nemusí to být klasičtí poutníci – toto místo prostě přitahuje člověka, aniž by musel vědomě cítit nějaký vztah k víře či mariánské zbožnosti.
Zdroje:
Jiří Fiala (red.): Chrámy, kostely, svatyně a kaple v Olomouci, Olomouc 2008
Bohuslav Smejkal: Poutní bazilika Navštívení Panny Marie Svatý Kopeček, Přerov 2015
Poutní místa na Moravě a ve Slezsku, In: http://poutni.ado.cz/svaty_kopecek
Jeden z dvorů mezi bazilikou a rezidenční částí. V tomto dvoře je údajně hrob poustevníka Figara. / Foto: archiv autora
Pravděpodobná podoba nejstarší kaple na Svatém Kopečku podle předlohy barokního malíře Antonína Lublinského.
