Historie

Hrabě Giannini? Slavné mořické varhany, barokní zahrada s letohrádkem a tajná společnost

Hrabě František Řehoř Giannini, markýz z Carpineta. Že jej neznáte? Škoda, protože tento muž byl v 18. století skutečnou celebritou a v Olomouci vybudoval letohrádek s barokní zahradou, lákal do města slavné umělce i vědce a pořídil za své peníze největší středoveropské varhany, kterými se Olomouc dodnes chlubí.

Detail z Kleinova plátna z roku 1758 ukazuje ve zjednodušené formě Gianniniho zahradu s letohrádkem.

Kolik skutečných osobností z olomouckých dějin Olomoučané znají? Asi jsme slyšeli o královraždě Václava III. v Olomouci, víme o Marii Terezii, o Františku Josefovi, o W. A. Mozartovi, někdo si vzpomene na Gustava Mahlera, na Sigmunda Freuda, generála Lafayetta nebo na knížete Břetislava s Jitkou. Ale s výjimkou posledních dvou tady ti předchozí byli jen na návštěvě a vlastně Olomouc nijak nezměnili. A král Václav III. nebo generál Lafayette by na svou návštěvu Olomouce asi v dobrém nevzpomínali. Přitom v historii Olomouce jsou osobnosti, které dalece přesahují charakter a tvorbu většiny dnešních VIP celebrit.

František Řehoř Giannini (9. března 1693 Modena – 24. ledna 1758 Olomouc) byl synem italského diplomata a šlechtice Karla Antonína hraběte Gianniniho, kterého z jeho panství poblíž italské Modeny vyhnala vojska francouzského krále Ludvíka XIV. Hrabě Karel Antonín byl úspěšným diplomatem ve službách modenského knížete Rinaldiho I., a francouzskému králi se znelíbil proto, že byl příznivcem Habsburků. Proto výslovně nařídil Ludvík XIV. Svým velitelům, aby při invazi do severní Itálie zpustošili panství rodu Giannini. Hrabě se pak i s rodinou, včetně malého syna Františka Řehoře, přestěhoval do Rakouska. Od císaře Josefa I. získal italský hrabě z Modeny za své dobré služby titul říšského hraběte.

Velký talent

Mladý potomek František Řehoř projevoval ohromný talent na jazyky, ve dvanácti letech prý hovořil velmi slušně nejen mateřskou italštinou, ale i řecky, latinsky, hebrejsky a německy. Rodina rozhodla, že se tento talentovaný mladík vydá na církevní dráhu. A kromě vrozeného talentu mu v postupu pomáhaly i konexe rodiny, které sahaly až k papežskému dvoru.

Papežskou provizí byl už v roce 1706, tedy ve třinácti letech, jmenován nesídelním kanovníkem olomouckým, což znamenalo kromě titulu i příjem peněz. Nesídelní kanovník, jak napovídá název, není v místě kapituly fyzicky přítomen, jde o čestný titul s určitým pravidelným příjmem

Následně vystudoval vídeňskou univerzitu, kde promoval jako doktor teologie a církevního práva, a roku 1722 se ocitl konečně i fyzicky v Olomouci. Metropolitní kapitula u svatého Václava jej totiž jmenovala farářem u svatého Mořice. Tady začíná Gianniniho olomoucká éra, při které v mnoha ohledech zvelebil město a jeho blízké okolí.

František Řehoř hrabě Giannini, markýz z Carpineta, probošt u svatého Mořice, a velká olomoucká barokní osobnost. / Repro: kniha Tajemná Olomouc III. 

Probošt a obnovitel

Brzy po svém jmenování mořickým farářem se zasloužil o povýšení chrámu a farnosti v rámci katolické hierarchie. Farnost byla roku 1731 povýšena na proboštství, což znamená vyšší status farnosti; po tomto povýšení má farář příslušného kostela titul probošta a smí nosit biskupskou mitru a berlu. K tomu je třeba dodat, že tak, jako byla Olomouc od 13. století tvořena dvěma odlišnými celky, zeměpansko-církevním Předhradím a královským městem řemeslníků a obchodníků, tak panovala určitá rivalita mezi hlavními chrámy obou částí – metropolitním Dómem svatého Václava a hlavním městským chrámem svatého Mořice. Je tedy zřejmé, že hrabě Giannini dokázal získat tímto povýšením mořickému chrámu výrazně vyšší společenský lesk, což nepochybně jeho kolegové z metropolitní kapituly u Svatého Václava zaznamenali a nejspíš z toho moc nadšení nebyli.

Podstatné ale je, co hrabě činil jako správce jemu svěřeného chrámu. Svatomořickému kostelu se nevyhnul v roce 1709 ničivý požár, který poškodil velkou část města. Když se stal talentovaný hrabě farářem a posléze proboštem, věnoval veliké úsilí, organizační talent i vlastní peníze na obnovu slavného chrámu. Díky němu získal poničený kostel nové, barokní oltáře a další vnitřní vybavení. Giannini zval do Olomouce italské barokní umělce, kteří pomohli dodat hlavnímu městskému chrámu nový lesk. Tito umělci ovšem zanechali stopy i jinde, třeba na barokní výzdobě chrámu svatého Michala. Probošt Giannini nechal rovněž opravit vyhořelou gotickou kapli svatých Cyrila Metoděje, která stávala v místech dnešního obchodního domu Moritz.

A korunou tohoto budovatelského snažení byla skutečnost, že se František Řehoř Giannini zasloužil o to, že v Olomouci máme největší středoevropské barokní varhany.

U vynikajícího varhanáře Michaela Englera ze slezské metropole Vratislavi, mimochodem tehdy stále ještě součásti českých zemí, totiž objednal opravdu velký kostelní hudební nástroj. K Vratislavi měl olomoucký kanovník a probošt ostatně blízko - byl totiž jmenován i nesídelním kanovníkem vratislavským. I proto mohl dobře vědět o vynikající Enghlerově varhanářské dílně. 

V roce 1745 tedy získal díky velkorysosti Gianniniho a jeho penězům mořický chrám největší soudobý varhanní nástroj ve střední Evropě. Byl samozřejmě větší i než varhany v katedrále svatého Václava, což by se dalo rovněž připočíst do řady nekonečného špičkování mezi těmito dvěma církevními institucemi.

Rivalita je dávno pryč, stejně jako živá vzpomínka na hraběte z Modeny, ale varhany jsou zde stále a jsou chloubou Olomouce.

Englerovy varhany objednal a zaplatil hrabě Giannini. / Foto: tourism.olomouc.eu

Zahradník a stavebník

Jako nefalšovaný italský aristokrat se ukázal hrabě Giannini i při dalších aktivitách. Manýrističtí a barokní aristokraté v Itálii a po nich i mnozí další v jiných evropských zemích milovali trávení volného času v umělecky upravených zahradách. Součástí takových geometricky řešených zahrad bývala sochařská výzdoba a altány nebo letohrádky. A hrabě Giannini postavil jednu takovou zahradu s letohrádkem v Olomouci a další v blízkém okolí. Kde ta zahrada je dnes? Bohužel jen na starých plánech a vedutách Rozšiřování olomoucké pevnosti ji zničilo a smazalo z povrchu i ze vzpomínek Olomoučanů.

Zahrada stávala v místech Envelopy, tam kde je dnes Vrchní státní zastupitelství a vysokoškolské koleje, až po obnovené nábřeží Moravy. Tehdy na ni byl výborný výhled z kanovnických rezidencí i z Arcibiskupského paláce. Zahrada měla nepravidelný tvar, není vyloučeno, že navazovala na nějaké starší zpustlé zahrady v tomto místě. Na jedné straně ji obepínala zděná stěna, na dalších stranách ploty. V jižní části byl letohrádek, v areálu byla ještě oranžerie a další menší budova, za letohrádkem další záhony a dokonce umělá zátoka řeky Moravy s přístavištěm. Na nejstarším vyobrazení na mapě Olomouce je součástí zahrady i umělý vodní kanál na její východní straně, ten posléze mizí.

Okrasná barokní zahrada sice přežila hraběte Gianniniho i pruské obléhání města v létě roku 1758, ale nakonec stejně zanikla. Podle mapových vyobrazení se nejprve měnil její tvar, když na místě přístaviště a záhonů za letohrádkem vznikla předsunutá hradba, nakonec zanikla zcela. Ještě v závěru 18. století hovoří v knize Příspěvky k charakteristice a poznání hlavního města a pohraniční pevnosti Olomouce Jan Alexius Eckberger o zahradě poblíž Kateřinské brány, která bývala z městských bran nejdéle otevřená, o „opuštěné, napůl zničené zahradě mezi hradbami“ jako o oblíbeném místu dostaveníček a tajných schůzek párů z Olomouce. Roamntické rande v pustnoucí, tajemné zahradě, to by lákalo i dnes...

Naposledy je zahrada zachycena na mapě přibližně z roku 1790, později, v 19. století, ji už na mapách Olomouce nenajdeme. Cihly z letohrádku prý posloužily jako stavební materiál pro stavbu jedné prachárny.

Hrabě Giannini nechal také přestavět zchátralou tvrz ve Velkém Týnci na zámek a v kapitulní zahradě nad silnicí do Grygova nechal vybudovat dodnes dochovaný jednoduchý letohrádek.

Detail Kleinova obrazu s motivem obléhání Olomouce Prusy v roce 1758 ukazuje schematicky zjednodušenou podobu Gianniniho zahrady, zkrácené o část, kterou zabrala předsunutá hradba.   

Mecenáš a osobnost

František Řehoř hrabě Giannini byl opravdovým milovníkem vědění. Už jeho zmíněné jazykové schopnosti jsou udivující, byť v tehdy mnohonárodnostní monarchii nebyly až tak výjimečné – chtěl-li aristokrat působit ve státních službách, jako Gianniniho otec, znalost více jazyků byla nutná. Sám František Řehoř nejen že vystudoval úspěšně teologii a právo, ale o vědění se intenzivně zajímal po celý život. V Olomouci vytvořil osobní knihovnu, která měla prý asi 6600 svazků, což je na tu dobu skutečně úctyhodné číslo.

Zájem o vědu a o osvícenské ideje jej sblížil s jiným olomouckým aristokratem, Josefem Leopoldem svobodným pánem Petrášem. Oba patřili k ústředním postavám a mecenášům unikátního spolku, prvního učeného sdružení v habsburských zemích. Jednalo se o spolek s tajemným názvem Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis, Společnost neznámých vzdělanců v zemích rakouských. Tato skupina vzdělanců propagovala nové poznatky vědy, popularizovala ideje nastupujícího osvícenství a také reformní církevní myšlenky. Vydávala také nejstarší středoevropský vědecký časopis Monatliche Auszüge.

Giannini se přátelil a korespondoval s různými vědci, třeba s reformním italským teologem a historikem Ludovico Antonio Muratorim. Ten je v Itálii považován za „otce italského dějepisectví“ a „vůdčí osobnost italského vzdělaneckého souhvězdí 18. Století“. Už jen tyto jeho vědecké aktivity by stály za to, aby si olomouckého probošta hraběte Gianniniho historie pamatovala.

Giannini byl samozřejmě i respektovanou osobností tehdejší olomoucké vyšší společnosti. Vidět to bylo třeba dne 9. září 1754, když skončilo 37 let dlouhé čekání na dobudování nádherného majestátního Sloupu Nejsvětější Trojice a k jeho vysvěcení přijela i císařovna Marie Terezie s manželem Františkem Lotrinským. V kostele svatého Mořice tehdy císařský pár osobně vítal a mši svatou sloužil právě František Řehoř Giannini.

Když hrabě Giannini v lednu roku 1758 umíral, netušil, že jen o pět měsíců později budou kolem jeho okrasné zahrady pochodovat vojáci a zrovna zde bude hlavní ležení rakouských vojsk, a nemohl vědět, že na centrum Olomouce včetně mořického kostela s novým vzácným varhanním nástrojem budou létat granáty z pruských kanónů. Kostel, varhany i zahrada ale pruské obléhání přežily. Co se během dalších staletí tak trochu ztratilo, je památka na samotného hraběte, který byl ve své době skutečně mimořádnou osobností a ohromně plodným tvůrcem. A to si učený hrabě z italské Modeny určitě nezaslouží.

Zdroje:

Antonín Schindler: Tajemná Olomouc III., Votobia Olomouc 2003

Lucie Hronová Šafářová, Manýristické a barokní zahrady v krajině u Olomouce, Brno, 2018

Petr Hofman, projekt Bastionka Olomouc


Zahrada s letohrádkem a přístavištěm na výřezu mapy z roku 1750.


 Areál Gianniniho zahrady, zasazený do současné situace. Repro: Bastionka Olomouc, Petr Hofman


Rekonstrukce podoby zchátralého letohrádku na počátku 19 století. Repro: Bastionka Olomouc, Petr Hofman


INZERCE


NÁZORY K ČLÁNKU

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
Chata Kouty
INZERCE
TV Morava