Jízda králů, známá dnes zejména i z komerčně populární události ve Vlčnově na Slovácku, je ve skutečnosti obyčej z mnohem širšího regionu. Na Olomoucku se odehrává třeba v nedalekých Doloplazech, kde se letos bude konat 5. a 6. července. „Podle etnografů se jízda vyvinula z velikonočních procesí nebo z královských průvodů. Nejpopulárnější Jízda králů se u nás koná od roku 1808 poslední neděli v květnu ve Vlčnově nedaleko Uherského Brodu,“ uvádí v publikaci České klenoty UNESCO Josef Petro. Ve skutečnosti se jedná nejen o slovácký, ale i o hanácký lidový obyčej, který je dnes dokonce zapsán organizací UNESCO na seznam Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva. To, co se dle vyprávění a pakovaného publikování příběhu mělo odehrát 31. května roku 1809 u Přerova, se ale sotva dá považovat za nehmotné kulturní dědictví.
Nenávist mezi sousedními obcemi
Za celým tragickým incidentem měla stát velká rivalita mezi obyvateli čtyř obcí, z nich ž dvě jsou dnes městskými částmi Přerova. Jde o Lověšice, Horní Moštěnici, Bochoř a Šířavu. Zprvu běžně probíhající průvody, spojené s rituálním honěním krále, se střetly u lověšických pastvin. S největší pravděpodobností šlo o předem domluvený střet, kterým mělo vyvrcholit nepřátelství chasníků z Lověšic a Horní Moštěnice na straně jedné a z Bochoře a Šířavy na straně druhé. S notnou nadsázkou by to mohlo připomínat dnešní předem dohodnuté bitky fotbalových chuligánů na polích za městem. I historici dnes uvádí, že k rivalitě měli obyvatelé Lověšic a Horní Moštěnice důvod. Už od konce 18. století totiž probíhaly vleklé soudní spory o využití části pastvin mezi Lověšicemi a Moštěnicemi.
Fakt, že se mládenci dohodli na společném postupu proti znepřáteleným rivalům, ale ostatním venkovanům prý nedošel. „Ušlo to však pozornosti všech přihlížejících. A když kolem páté hodiny táhla dlouhá řada jezdců od Horní Moštěnice cestou do Lověšic, bylo to považováno za obvyklou honičku cizího krále. Šlo však o předem dohodnutou spojeneckou smlouvu proti dvěma dalším sousedním vsím. A tak i z Bochoře a Šířavy táhly slavnostní průvody k lověšickým pastvinám, kde již stáli jejich protivníci v rozvinutém šiku připraveni k boji,“ napsal ve zpravodaji obce Vlkoš Pavel Sobek.
Jízda králů v Doloplazech | Foto: https://jizdakralu.olesnica.cz/
Když se početné průvody na pastvině u Lověšic ocitly naproti sobě, požadovala nejprve jedna strana po druhé, aby jim vydala svého krále. To bylo sice běžnou součástí jízdy králů, ale v dané situaci bylo vydání krále nepřátelům zcela nemyslitelné. Proto měl tedy začít boj. Jezdci se proti sobě rozjeli a situace musela připomínat skutečné bitvy té doby. Nejenže chasníci měli hole, ale současně tasili nože a šavle a někteří dokonce prý nabili historické, do té doby spíše ceremoniální pušky. A sekalo se, bodalo a střílelo!
Na osm desítek bojovníků vytvořilo nepřehlednou změť těl, kromě výstřelů se ozýval i křik a nářek a na místě vytekla spousta krve. Když se rváči konečně nasytili a rozešli, zůstalo na místě osm mrtvých! Dalších pět těžce zraněných mužů zemřelo posléze v lékařské péči. A asi čtyřicet účastníků bitvy se muselo léči s různě vážnými menšími zraněními.
Výsledkem této hrozné události nebyl sice zákaz jízd králů, nicméně úřady daly jasně najevo, že se nic podobného nesmí opakovat. Zakázáno tak pro příště bylo například nošení tasených šavlí, byť by to bylo jen pro dramaturgické účely této slavnosti.
Zdroj: lovecpokladu.cz
Historik celý příběh posunuje do říše bájí
Zajímavé čtení, že? Jenže na všeobecně tradovaný a stále opakovaný příběh se důkladně podíval jeden z autorů knihy Hanácký pitaval II, historik Jiří Lapáček. A došel k závěru, že se celá tato dramatická a skvěle vypointovaná příhoda zřejmě nikdy nestala, nebo rozhodně ne v takovém rozsahu a s takovými oběťmi a následky.
Historik nejprve prohledal matriky dotčených obcí. Nejen v uvedeném roce, ale ani v žádném dalším se k období letnic, kdy jízda králů probíhá, neobjevují záznamy o podobných úmrtích mladých mužů. Faráři, kteří matriky vedli, přitom zapisovali často i okolnosti úmrtí, pokud byly neobvyklé. Dalším vodítkem by mohly být sbírky politických nařízení pro Moravu a Slezsko. Ani zde se ale žádná zpráva o tragédii nebo navazující nařízení o zákazu nošení zbraní neobjevuje.
Historik Jiří Lapáček proto pátral po prvotní zprávě o masakru. A i když se text objevuje mnohokrát a psalo o něm na konci 19. a začátku 20. století několik různých autorů, Jiřímu Lapáčkovi se zřejmě povedlo najít primární zdroj. Poprvé o bitvě čtyř králů psal autor pod šifrou -u v Národní politice z 19. června 1892. Autor vyzdvihoval starobylé obyčeje, které se v posledních desetiletích 19. století vytrácely, a tvrdil, že mají ještě předkřesťanské slovanské kořeny. Popisuje i součást hanácké verze jízdy králů, kterou byla čestná povinnost odvedení krále druhou družinou. Tvrdí, že při tomto často docházelo k vyostřeným výstupům, protože chasníci bývali vyzbrojeni ostrými sečnými a bodnými zbraněmi, a že nejhorší takový výstup se odehrál právě u Lověšic a další podobný prý ještě na určické pláni u Prostějova o čtyři roky později. Z tohoto článku tedy později čerpali všichni další autoři, kteří pověst krvavé venkovské bitvě tradují až dodnes.
Jiří Lapáček dodává, že se nic takového zřejmě neodehrálo. "Můžeme vyslovit vážné pochybnosti o tom, zda vůbec kdy k takové události někdy a někde došlo," píše Lapáček v knize Hanácký pitaval II. A uzavírá svou studii otázkou, co vlastně v roce 1892 vedlo autora článku v Národní politice k sepsání celého, zřejmě vyfabulovaného příběhu.
Pohlednice z roku 1901 s motivem "Honění krále" | Zdroj: aukro.cz
