Dne 24. listopadu 1648 do olomoucké pevnosti dorazila zpráva o Vestfálském míru, uzavřeném v německých městech Münsteru a Osnabrücku. Důležitá zpráva byla vzápětí oznámena výstřely z děl, také z kazatelen všech městských kostelů, jejichž zvony vyzváněly po dobu dvou hodin a byly slyšet do veliké dáli. Byl vyhlášen klid zbraní. Švédů i měšťanů se zmocnilo ohromné veselí, ve městě mohutně slavili protestanti společně s katolíky. Do chodu byl uveden za dlouhá léta zpustlý orloj, což bylo ohromné překvapení. Ukázalo se, že orloj byl jen vypnutý a ne porouchaný, jak tvrdil jeho poslední hodinář Jiří Müller. Ten zemřel roku 1643 a tajemství orloje si vzal sebou do hrobu. Jen Müllerův tovaryš uměl orloj zpustit a celou dobu to tajil. Orloj ale pro svoji sešlost fungoval jen chvíli, brzy se znovu zastavil, opraven a renovován byl až v roce 1661, z tohoto roku se taky dochovala první známá podoba orloje. Oproti tomu věžní hodiny na radnici, ale i na Nové a Střední bráně, fungovaly během celé okupace. Hodiny na Dolní bráně byly z její věže sneseny na začátku švédského obléhání města v roce 1642.

Evropští diplomaté při uzavírání Vestfálského míru

Odchod trval skoro dva roky

Kdo by ale čekal, že severští okupanti hned odejdou, mýlil by se. Odchod švédských vojáků nebyl ani zdaleka okamžitou věcí. Posádka čekala až dostane válečnou reparaci ve výši 70 tisíc říšských tolarů, ve městě se proto zdržovala ještě další dva roky a byla placena z vydržovacích příspěvků od rakouského císaře. Švédský velitel Winter pořádal nákladné hostiny za císařské peníze, za účasti radních i zajatých císařských důstojníků, konaly se také různé slavnosti, komedie a hudební produkce. Vztah Švédů k Olomoučanům se poněkud zlepšil. Vojenská posádka se postupně snižovala, v roce 1650 se ve městě nacházelo již jen 500 příslušníků švédské armády. Byly obnoveny městské týdenní trhy, které se ale konaly jen mimo město, před Střední bránou. Kupcům byla poskytnuta bezpečnost na cestách buď švédskými ochrannými oddíly nebo jen průvodními listy.

Dne 6. července 1650 do města dorazila císařská komise, která měla za úkol vyplatit slíbenou reparaci, zajistit pro Švédy na venkově potřebné povozy a vyprovodit je z města. O dva dny později se konal veliký banket na rozloučenou, kterého se zúčastnili zástupci města, také švédský generál Wüttenberg, členové císařské komise polní maršállajtnant hrabě Ront, slavný polní maršállajtnant Jean-Luis Raduit de Souches, polní komisař generál Buchhaimb a zemský hejtman hrabě z Rottalu. Večer nato bylo při přípitku odpáleno ze 16 děl a mušket, konal se slavnostní ohňostroj a město bylo předáno zástupcům moravské vlády.

Stará zbrojnice na Juliánském vrchu v Olomouci

Švédové byli slavnostně vyprovozeni z Olomouce. K městu se mezitím soustředily všechny švédské posádky z Moravy a o velké síle 10 000 pěšáků a jezdců si to odsud namířili k domovu, ať už byl kdekoliv. Do pevnosti ihned napochodovalo 300 císařských vojáků, kteří ji obsadili. Olomouc znovu patřila katolické habsburské monarchii. Asi stovka Švédů si ale Olomouc oblíbila natolik, že se zde usadila natrvalo a splynula s nově příchozími olomouckými Němci. Někteří ze švédských vojáků zde uzavřeli sňatek už během okupace.

Ferdinand Julius Zirckendorfer se dne 26. října 1650 stal císařským rychtářem ve městě Olomouci a byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem “z Zirckendorfu”.

Slavný vojevůdce polní maršál Lennart Torstenson zemřel v roce 1651 ve švédském Stockholmu ve věku pouhých 47 let.

Švédský maršál Lennart Torstenson

Epilog

Nepoznal Olomouc ten, kdo přišel do města po odchodu Švédů. Ze 700 městských, šlechtických a duchovenských domů, jenom 168 bylo schopno k obývání, ostatní byly téměř zničené nebo úplně zřícené, zůstal stát jen každý čtvrtý dům. V předměstích, podléhajících městu, bylo 656 domů, ze kterých nezůstal stát ani jeden. Obyvatel města bylo ještě roku 1640 přes 30 000, po odchodu Švédů jich bylo ne více než 1675.

Obnova země trvala dlouho. Čechy a Morava ztratily v důsledku války bezmála jednu třetinu obyvatel, v Čechách to byl asi jeden milion a na Moravě asi půl milionu. Zbylí lidé se během války stáhli do méně úrodných a odlehlých oblastí, mnoho půdy leželo ladem, vesnice i města se vylidnila. Epidemie a hladomory se rozšířily, hořely hranice čarodějnic, v zemi panovalo bezvládí. V lesích se skrývali lidé, kteří pomalu zapomněli lidský jazyk a krajem táhli loupežníci, zbojníci a marodéři, kteří loupili a vraždili.

Císař Ferdinand III.

Z hlediska vojenské potřebnosti zhodnotil daný stav vojevůdce Raimund Montecucoli, když navrhoval Olomouc zdemolovat a již více neobnovovat. Uničov se mu zdál vhodnější k pevnostní funkci než bývalé hlavní město Moravy. Švédové ale zanechali zdokonalené městské opevnění, založené již na bastionovém systému. Proto pět let po jejich odchodu z Olomouce rozhodl císař Ferdinand III. zřídit na Moravě čtyři pevnosti, které by zajišťovaly obranu země a jejichž výstavba by byla financována z ústředních, místních a městských zdrojů. Mezi nimi je jmenována i Olomouc, která měla za úkol znemožnit průchod nepřátelských vojsk Moravskou branou. Z rozhodnutí císařovny Marie Terezie byla v roce 1757 dostavěna bastionová barokní pevnost.

Z císařské milosti Olomouci ponechaný titul "hlavní město" se směl používat až do roku 1960.

Přes sto tisíc lidí v těch dobách odešlo pro svou víru za hranice. Čeští exulanti se nedožili vytouženého návratu domů. Zemřeli rozptýleni v zemích, o nichž jejich otcové ani neslýchali. Nejznámější z nich, Jan Amos Komenský, napsal po Vestfálském míru Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, s dodnes živými slovy: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide Český!“

Jean-Luis Raduit de Souches

Obyvatelé Moravy zažívali tehdy běžně rabování ze strany procházejících armád i různých loupeživých band

Pokus císařských vojsk o dobytí Olomouce v roce 1644. Tehdy byl mimo jiné hodně poškozen někdejší Olomoucký hrad, potažmo Kapitulní děkanství