Katedrála prošla mnoha stavebními etapami a proměnami

Nový sídelní kostel olomoucké diecéze založil někdy před rokem 1107 významný olomoucký údělný kníže Svatopluk. Jednalo se o velkorysý plán, takto velký chrám na Moravě té doby nikde nestál. Jeho povaha naznačuje, že kníže Svatopluk měl opravdu velké ambice, které aspoň částečně naplnil tím, že právě v roce 1107 usedl na knížecí trůn v Praze.

Dokončení stavby na svém „domovském hradě“ v Olomouci se nedočkal, roku 1109 byl zavražděn při tažení do Polska. Nedokončenou románskou katedrálu vysvětil v červnu roku 1131 věhlasný olomoucký biskup Jindřich Zdík (na obrázku vpravo je pečeť s vyobrazením biskupa Jindřicha Zdíka, který drží románský metropolitní chrám svatého Václava, pečeť byla zavěšena na listinách z let 1208 a 1213). Úplně dokončen byl chrám asi o deset let později.

V areálu přemyslovského hradu vyrostla během tří desetiletí trojlodní románská bazilika, kterou rozdělovalo asi šest dvojic čtyřbokých pilířů (potvrzeno při stavebních pracích při regotizaci). Na východní straně byla buď střední loň, nebo všechny tři zakončeny půlkruhovými apsidami. Pod vyvýšeným presbytářem ve střední lodi se nacházela krypta sv. Vojtěcha (rovněž zmapovaná a doložená při regotizaci v 19. století). Na západní straně smětrem ke knížecímu hradu, tehdy ještě dřevěnému, se nacházelo mohutné průčelí s dvěma věžemi. Podle odhadu měřil chrám na délku 50 metrů a na šířku asi 20 metrů

Metropolitní kapitula se poté přestěhovala od prvního biskupského kostela svatého Petra, který stával v dnešní Křížkovského ulici, právě sem, k nové katedrále. Při kostele svatého Petra tehdy sice ještě zůstali (na dožití) čtyři členové původní staré kapituly, ovšem vše podstatné v církevním směru se od té doby odehrávalo u nové svatováclavské katedrály v areálu olomouckého hradu.

Nejdřív románská stavba, pak gotika, renesance, baroko…

Krásný komplex katedrály a biskupského paláce dostal první úder roku 1204, kdy došlo k velkému požáru. Další požár roku 1266 už katedrálu poškodil tak výrazně, že jej tehdejší biskup Bruno ze Schauenburku nechal na stejném půdorysu přestavět v gotickém slohu. Opět šlo o trojlodní stavbu s nevelkým pravoúhlým presbytářem. K severní straně chrámu byla přistavěna nová kapitulní síň, dnes je v této části komplexu vikářská sakristie.  

Z původní románské stavby přečkaly právě dvě průčelní věže a také biskupský palác, který byl později přeměněn na scholasterium čili školu. Z nejstarší stavební etapy z počátku 12. století zůstávala i nadále zachována také románská krypta pod chrámem. Odkryli ji pak stavebníci Gustava Meretty v 19. století.

Gotickou podobu katedrály známe ze dvou iniciál, jednak z misálu Johánka z Bludova z roku 1466 (obrázek vlevo) a také z o pár let mladšího díla "Missale festivum iuxta consuetudinem Olomucensis ecclesiae", zřejmě z roku 1472  (obrázek vpravo). Na obou vyobrazeních vidíme katedrálu s typickou dvojicí štíhlých věží s červenými helmicemi.      

Další stavební škody katedrále způsobili při tahanicích mezi biskupem a markrabětem Joštem jeho vojáci, kteří kostel ve druhé polovině 14. století dvakrát poničili. V průběhu 14. století byla katedrála různě dostavována, na severní straně k ní přibyla gotická křížová chodba s rajským dvorem. V této gotické stavbě zůstaly naštěstí zachovány zbytky románských zdí paláce biskupa Zdíka. 

V 16. století ke katedrále přibyl nejprve renesanční presbytář (1515), který nechal přistavět biskup Stanislav Thurzo, a posléze se po staletích poprvé výrazně změnila i podoba průčelí, když biskup Stanislav Pavlovský nechal uprostřed mezi dvěma původními starými románskými věžemi přistavět třetí věž renesanční (v letech 1589-95). Tuto podobu průčelí katedrály známe z několika vyobrazení. Po biskupu Pavlovském zůstala až do dnešních dnů i nádherná renesanční Stanislavská kaple, přistavěná k jižní straně gotického trojlodí. Tuto dómskou kapli včetně jejího portálu považují odborníci za jednu z nejkrásnějších renesančních stavebních památek u nás. 

Dóm v 16. století po renesančních úpravách průčelí a přístavbě Loretánské a Stanislavské kaple.

Biskup a kardinál František Dietrichštejn pak v roce 1617 nechal místo poškozeného Thurzova menšího presbytáře postavit obrovský barokní presbytář, vůbec největší v českých zemích. Leckteří odborníci již konstatovali, že tímto naddimenzovaným kněžištěm narušil barokní stavitel dosavadní proporční vyváženost stavby. Průčelí katedrály ale zatím zůstalo beze změn, nadále jej tvořila trojice věží v podobě, které jim vtisklo 16. století. Naopak osudným se mu stala bouřka v únoru roku 1803.

Do průčelí udeřil blesk a následný veliký požár zničil horní části všech tří věží. Arcibiskup a kardinál Antonín Theodor Colloredo-Waldsee nechal poškozené průčelí přestavět v klasicistním slohu. Dosavadní členité průčelí bylo spojeno v jednolitou poměrně strohou stavbu, o jedno patro zvýšenou, které uprostřed dominovala jedna věž. Zvýšení průčelí oproti původní středověké a renesanční podobě dokumentuje poměr výšky průčelí k sousední rektorátní kapli svaté Anny. Před rokem 1803 byla průčelí bez samotných věží zhruba stejně vysoké jako kaple, po přestavbě ji notně převýšilo.

Vynucenou klasicistní přestavbou tak vznikla nepříliš pohledná stavba, která esteticky a stylově moc nekorespondovala se zbývajícími částmi katedrály – zejména s gotickým trojlodím a barokním presbytářem.

Jednotný ráz s dochovanými starými prvky

S tímto stavem stylové roztříštěnosti prý nebyli Collloredovi nástupci na arcibiskupském trůnu moc spokojeni, a od poloviny 19. století už zvažovali velkolepou přestavbu katedrály v duchu triumfálního neogotického slohu. Tento pohled na věc byl v průběhu 19. století běžný, architektoničtí puristé v celé Evropě volali po stylovém sjednocení církevních i světských staveb, které na sobě viditelně nesly stopy dlouhých staletí přestaveb.

První záměry ještě nevyšly a nám z nich dodnes zůstaly jen plány architekta von Lipperta z roku 1862. Kardinál Bedřich z Fürstenberka (na obrázku vlevo) nakonec přeci jen prosadil přestavbu, a to v letech 1883 až 1893 podle návrhu stavitelů Gustava Meretty a Richarda Völkela. Vzorem pro tuto variantu prý byla katedrála v německém Kolíně nad Rýnem.

Merettův projekt dodal průčelí dómu jeho dnešní velkolepé vzezření, nad nímž nejeden turista vydechne úžasem. Při přestavbě vzniklo nové západní průčelí katedrály se dvěma věžemi, vysokými 68 metrů, a třemi vstupními portály. Na průčelí vidíme sochy evangelistů i patrona chrámu, svatého Václava, a další patrony svaté Cyrila a Metoděje. V jedné z kružeb je i busta stavitele Gustava Meretty, který se dokončení přestavby nedočkal, protože zemřel už v roce 1888.

Další velmi výraznou novou částí stavby byla téměř 102 metrů vysoká jižní věž, což z ní činí druhou nejvyšší věž v českých zemích a nejvyšší na Moravě. V přízemí jižní věže se nachází kaple sv. Jana Křtitele s náhrobky několika olomouckých arcibiskupů, nad ní je pak arcibiskupská oratoř. Katedrálu dále na severní straně obohatila novogotická kaple sv. Cyrila a Metoděje, zvaná též chórová. Díky tomuto prvku tak půdorys katedrály dostal tvar kříže. V chórové kapli jsou dvě významné umělecké památky. Na oltáři z italského mramoru je pozdně gotický reliéf Panny Marie Ochranitelky, který pochází ze zbouraného kostela Panny Marie na Předhradí. Dále jsou zde umístěny pískovcové sochy sv. Petra a Pavla ze druhé poloviny 15. století.

Třetí zásadní změnou byla úplná přestavba dietrichštejnského barokního presbytáře. Zachována sice zůstala jeho ohromující hmotová kompozice, ovšem zcela se změnilo tvarosloví do jednotného, gotikou inspirovaného stylu.

Při regotizaci se změnil také interiér katedrály, opět v duchu snahy o stylovou jednotnost. Zmizely veškeré barokní oltáře, nahradily je v menším počtu oltáře novogotické. Okna katedrály dostala novogotické vitráže, v interiéru přibyly kovářské a zámečnické práce. Hlavní oltář v neogotickém presbytáři byl obohacen krásnými mramorovými sochami východních církevních otců, což je renesanční práce italských mistrů z 15. století. Sochy byly zakoupeny z římské baziliky Santa Maria Maggiore.

Gotická nebo novogotická?

Co tedy vlastně po regotizaci zůstalo v katedrále původního? Byla přestavba pohromou nebo požehnáním? Na tuto spíše žurnalistickou než odbornou otázku odpovídá každý subjektivně dle svých dojmů.

Faktem je, že katedrála získala skutečně monumentální charakter, který každého návštěvníka ohromí. Faktem rovněž je, že i dobové ilustrace či fotografie z doby před rokem 1883 ukazují stavbu nepříliš souměrnou a oku lahodící.

Na druhou stranu je patrné, že Merettova přestavba dodala chrámu opravdu mnoho nových prvků. Ve 20. století se pak ujal zvyk označovat olomoucký dóm za neogotickou stavbu. To je ale logicky nesmysl, protože ani Gustav Meretta nesrovnal původní katedrálu se zemí a nepostavil zde nový chrám. Dnes se v odborné literatuře uvádí jako sloh katedrály „gotika + novogotika“. Mimochodem, obdobně na tom jsou i mnohé jiné slavné katedrály, třeba pražský chrám svatých Víta, Václava a Vojtěcha byl před dostavbou v 19. a 20. století velmi odlišný oproti tomu, jak jej známe dnes (viz obrázek z průběhu dostavby v 19. století).

Z gotické podoby katedrály zůstala hlavní část chrámu, její trojlodí. I při laickém pohledu je patrné, které zdivo je novogotické (průčelí, jižní věž a presbytář) a které je staré, gotické (samo trojlodí). Dlouho se tradovalo, že při přestavbě průčelí zničili stavebníci vše staré a postavili věže od základů nově. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Neogotické průčelí totiž Gustav Meretta předsadil asi o jeden a půl metru dopředu a starobylé zdivo z původní Zdíkovy románské katedrály uvnitř zachoval. Zvenčí to není možné posoudit, ale při prohlídce vnitřních prostor věže jsou staré románské prvky s typickým kvádříkovým zdivem či oblouky některých oken patrné (viz obrázek).

Pod katedrálou se dochovala i stará románská krypta, dnes (zatím) bohužel nepřístupná. Její idealizovanou podobu zachytili Merettovi inženýři, když probíhaly v 80. letech 19. století stavební úpravy, ale i když se mělo za to, že následně kryptu rozebrali, zřejmě se to tak nestalo. Sondy před zhruba deseti lety prokázaly, že pod podlahou v podzemí stále je románské kvádříkové zdivo. Část starší románské i gotické krypty byla spíše zasypána stavební sutí, což hraje roli při statickém zajištění mohutné nadzemní části stavby.

Co se změnilo dost výrazně, je okolí katedrály. Stavitelé snížili terén jižně od Dómu a odstranili velkou část hradeb jižně od katedrály, což byly hradby, které katedrálu s hradem obepínaly už od raného středověku. Z nich dodneška zbyly jen snížené menší části, viditelní hlavně ze dvorů domů v Komenského ulici. Stavitelé tehdy argumentovali tím, že takto bude na nový chrám lepší výhled. To byl sice hezký záměr, byť je samozřejmě oněch hradeb velká škoda. Jenže to by se nesmělo stát to, co se stalo v 90. letech 19. století – zastavět nově vznikající Laudonovu (dnes Komenského) ulici vysokými činžovními domy. Kvůli nim pak na katedrálu od jihu není naopak téměř žádný výhled. Tento urbanistický počin byl od našich předků velkou chybou, kterou už dnes nijak napravit nelze. Monumentální pohled na katedrálu tak už máme jen při cestě od starobylé Mlčochovy (kudy vedla původní cesta do olomouckého hradu) nebo novodobé Dómské ulice, nebo pak z parku pod Dómem, tedy od severu. Od jihu a západu nám katedrálu zakrývají domy, vystavěné na konci 19. století po zrušení olomoucké pevnosti a zbourání Hradské brány.

Fürstebergova a Merettova přestavba tedy katedrálu výrazně změnila, ale to hlavní z jejích starších stavebních etap zachovala, byť třeba skryté pod novými zdmi. Teoretické diskuze o významu a hodnocení regotizace se samozřejmě mohou vést donekonečna, ale nová podoba katedrály je už zhruba 130 let chloubou a typickým prvkem města Olomouce.

Katedrála a biskupský Zdíkův palác (vlevo) v románské podobě ze 12. století. Model ve Zdíkově paláci.  / Zdroj: wikipedie - Michal Maňas

Pohlednice z roku 1901. / Zdroj: Státní okresní archiv Olomouc, https://digi.archives.cz/da/permalink?xid=8C1DB133416F11E8A5F1DC4A3E7654D6&scan=b0519141dc1749d39ceddf2aa7d4f1e9

Katedrála po dokončení průčelí, chybí ještě vysoká jižní věž. / Zdroj: Státní okresní archiv - https://digi.archives.cz/da/permalink?xid=14ACCDE46A0B4AE381DA35EB95F864EB&scan=2edb165431074af7a9e2ef6a38d526fb

Rok 1890, pohled od dnešního Žižkova náměstí. Novostavby na nábřeží Přemyslovců zakrývají katedrálu, které teprve vyrůstá vysoká jižní novogotická věž. / Zdroj: Státní okresní archiv v Olomouci

Slavnostní intronizační průvod kardinála Troyera ukazuje katedrálu v roce 1747. Lavírovaná kresba perem a tužkou, detail. / Zdroj: Moravská galerie v Brně, inv. č. SDK 578

Katedrála po radikální přestavbě průčelí v letech 1803-1804. Kresba z roku 1830 podle Fr. Richtera. / Zdroj: Vlastivědné muzeum v Olomouci 

Katedrála před regotizací, pohled od dnešní Komenského ulice. Vidět je jak barokní dietrichštejnský presbytář, tak i staré hradby, později ubourané, a branka pro soukromý vjezd arcibiskupů do katedrály. 

Staré středověké zdivo uvnitř novogotického průčelí. / Foto: Rej.cz 

Nákres nejstarší románské krypty, dnes bohužel nepřístupné, odkryté v době regotizace katedrály. / Zdroj: Mořic Kráčmer, Dějiny metropolitního chrámu svatého Václava v Olomouci, 1886.

Půdorys chrámu svatého Václava před regotizací. S výjimkou velkého presbytáře (označen písmenem P.) do velké míry odpovídá původnímu gotickému půdorysu. Na plánu je i biskupská brána pro nerušený soukromý vjezd skrz hradby přímo do presbytáře chrámu (označená malým písmenem p.)

Pečeť metropolitní kapituly z počátku 13. století ukazuje biskupa Zdíka s modelem románského chrámu svatého Václava, tedy nejstaršího vyobrazení olomouckého dómu. / Repro: archiv