Historie

Osudy největší sladovny v Holici u Olomouce. Slavná historie olomouckého sladovnictví

Výroba sladu, základní pivovarské suroviny, patřila k těm několika málo hospodářským oborům, které naše země proslavily bez nadsázky po celém světě. Kolébkou tohoto odvětví potravinářského průmyslu se stala Morava, kde se pěstoval mimořádně kvalitní hanácký ječmen. Označení „hanácký" se stalo obchodní značkou, symbolem záruky trvalé kvality ječmene a sladu pocházejících z oblasti Olomouce.

Sladovna v Holici | Foto: Čenda Šopek

Právě Olomoucko bylo v časech rakousko-uherské monarchie a první Československé republiky považováno za centrum veškerého sladovnického průmyslu. Sladovny proto bývaly typickou součástí Olomouce. 

Historie výroby sladu a sladovnictví v Olomouci

Výroba piva a sladu byla od nepaměti záležitostí sládků a sladovníků. Sladovníci (braseotores, Mälzer) se zabývali výrobou sladů, z nichž se pivo vařilo. Ve městě byli zpočátku námezdnými, později samostatnými, cechovně organizovanými řemeslníky, zatímco ve venkovských panských pivovarech často funkce sladovníka splynula s funkcí sládka. V Olomouci byli sladovníci specializovanými řemeslníky a pokud se jim podařilo získat i dům a měšťanské právo a tím i právo pivo vařit a prodávat, stali se současně i pravovárečníky. Ve městě se jistě objevili hned po jeho vzniku, ale vzhledem k nedostatku písemných pramenů jsou písemně doloženi až o sto let později. Stejně jako v jiných městech, tak také v Olomouci skončil jejich pokus o ovládnutí výroby piva a jeho prodeje na úkor pravovárečníků neúspěchem. I nadále mohli vyrábět pouze slady. Již v roce 1408 jim olomoucká městská rada povolila ustavit samostatný cech, který se stal jedním z nejstarších cechů v zemích koruny české.

Když se ve městě začínal slad vyrábět, bývalo zvykem, že sladovníci všechno obilí od jednotlivých zákazníků sesypali, z něj vyrobili slad, který jim pak za obilí vraceli nebo ho prodávali. Od roku 1417 však museli vyrábět každému slad pouze z toho obilí, které si přinesl. Přesto se stávalo ještě daleko později, že tento příkaz byl porušován. Sladovníci také nesměli prodávat slad nikomu, kdo neměl vlastní obilí, pouze mu mohli určité množství sladu zapůjčit s podmínkou, že jim vrátí kvalitní obilí.

Olomoučtí sladovníci a jejich čeleď byli za svou činnost zodpovědní přímo městské radě, které se také pod přísahou zavázali, že se budou vždy řídit jen jejími příkazy a vyrábět kvalitní slady „bez vší falše“. Přísaha olomouckých sladovníků v 16. století zněla takto: „Přísaháme Pánu Bohu, blahoslavené Panně Marii, Matce Boží a všem svatým a pánům našim, nové radě, vší obci, že chcem slady i obecní pivo v pravé míře vařiti a že nechceme více přilévati k jedné várce než co páni, nová rada přilévati rozkáže. A jestliže toto zvíme, kdo by proti tomu učinil a více přilíval, že to pánům oznámiti chceme a nezatajiti. Tak nám Pán Bůh pomáhej, Matka Boží a všichni jeho svatí“. Slad nesměl vyrábět nikdo jiný než členové cechu. Na veřejnosti cech zastupovali přísežní – nejstarší a nejváženější mistři, složivší přísahu městské radě, kteří byli zodpovědní za činnost cechu. Členové cechu se povinně scházeli asi čtyřikrát ročně na pravidelných schůzích, které patřily k základním cechovním ceremoniím a měly vždy velmi důstojný a slavnostní průběh. Nesmělo se z nich bez souhlasu přísežných odcházet, a diskutovat se mohlo také pouze na pokyn přísežných, a to pouze stojíce před předsednickým stolem. Víme, že jejich cechovním patronem byl sv. Václav, jehož obraz měli na bílé cechovní korouhvi. Na jejím rubu byly v modrém štítě zobrazeny dvě limpy, prostrčené křížem korunou. Limpy byla sladovnická prkénka, kterými sladovníci přehrnovali slad na lískách při jeho sušení. Proto byla limpa symbolem sladovnického mistrovství a objevovala se na cechovních insigniích i na soukromých typářích sladovníků. Dvě zkřížené limpy spolu s iniciálami MG jsou vyryty v ostění kamenného portálu rohového domu čp. 156 v Purkrabské ulici č. 8. Pochází z počátku 17. století, kdy byl od roku 1602 majitelem domu sladovník Melichar Gabriel. Dnes je portál osazen na zadní části tohoto domu v Kozí ulici.

V pozdějších dobách náleželi olomoučtí sladovníci mezi špičky svého oboru. Jejich podniky patřily mezi nejstarší a největší v zemi. „Malzfabrikanti“ měli díky svým obchodním a politickým konexím velký vliv a byli váženými občany. Zastávali významné hospodářské a politické funkce, angažovali se v náboženském životě Olomouce a významnou měrou přispěli k industrializaci města. Téměř všichni olomoučtí sladovníci stáli u zrodu sladovnického průmyslu a až do období okupace se podíleli na jeho vedení a usměrňování. Sladovny se pro většinu olomouckých malzfabrikantů stávaly důležitým ekonomickým nástrojem pro realizaci jejich aktivit na poli náboženském, politickém a v neposlední řadě také kulturním. Význam sladovny byl tedy posunut i do jiných dimenzí, než je ta hospodářská.

Sladovny v Olomouci a jeho okolí

Sladovny bývaly hned po vzniku města umisťovány za městskými hradbami, od 15.století se však začínají objevovat také ve dvorních traktech měšťanských domů přímo ve městě. Z listin zjišťujeme, že jednotlivých sladoven byly ve městě i na předměstí desítky, tím se zde vytvořila určitá místní střediska sladovníků. Jednalo se o sladovny malé, v nichž si slad vyráběli jednotliví měšťané většinou jen pro vlastní potřebu. Později se obvykle několik pravovárečníků dohodlo a slad vyrábělo pro všechny v jedné sladovně. Zápis z roku 1452 uvádí 26 sladovníků, až do počátku 18. století ve městě fungovalo současně nejméně 20 sladoven.

Poloha Olomouce v srdci ječmenářské oblasti, její význam administrativního centra a důležitého dopravního uzlu předurčovaly město k úloze sladovnické metropole. V Olomouci sídlily soudy, plodinová burza, obchodní a živnostenská komora a mnoho dalších institucí. Firma, jež se honosila označením „Hanácká exportní sladovna (Export-Hannamalzfabrik)" se sídlem v Olomouci, byla pro zahraničního zákazníka důvěryhodným obchodním partnerem. Proto také sladovníci z celé Moravy usilovali o přenesení svého firemního sídla právě sem. V mnoha ohledech se jim totiž otevřely cesty na zahraniční trhy. Až do roku 1919 se osm exportních sladoven nacházelo na území samostatných obcí v bezprostřední blízkosti Olomouce, dva podniky (původně pivovarské sladovny olomouckého právovárečného měšťanstva) pak ležely přímo v centru města. O Olomouci v dnešních hranicích můžeme hovořit až od dubna 1919, kdy bylo k historickému městskému jádru připojeno 13 okolních obcí včetně dvou měst – Nové Ulice a Hodolan. Dvě olomoucké sladovny se nacházely také v Holici a v Týnečku, tyto obce ale byly připojeny k Olomouci až v roce 1974.

Počet fyzických sladoven se ale neshodoval s množstvím sladovnických firem, které tyto továrny provozovaly. Například sladovnu na Klášterním Hradisku vlastnilo v její historii pět protokolovaných společností, jejichž majitelé se ne vždy shodovali. V minulosti někteří autoři nečinili rozdíly mezi sladovnou a sladovnickou firmou, čímž docházelo k mylnému nadsazování počtu sladoven v jednotlivých předměstských částech Olomouce. Jak již bylo řečeno, Olomouc nebyla pouze sladovnickým centrem s vysokou koncentrací exportních sladoven, ale i administrativním sídlem sladovnických společností, které své najímané či vlastněné továrny provozovaly po celé Moravě. Většina malzfabrikantů žila přímo v Olomouci (vlastnili zde nemovitosti, jejich děti zde navštěvovaly školy atd.) a v různé míře se zapojovala do jejího společenského i kulturního života.

Sladovna Mořice Fischera a firmy „Heller & Husserl" v Holici

Exportní sladovna v Holici je nejmladší z olomouckých sladovnických podniků a v současnosti je jediným zachovalým pamětníkem zašlé slávy olomouckých sladoven. U jejího zrodu stál významný stavební spekulant a židovský obchodník Mořic (Moritz) Fischer (1839-1906).

Moritz Fischer (obrázek vpravo) byl velmi úzce provázán s německými bankovními domy v Olomouci, ale i s rolnickými záložnami, které mu pomáhaly financovat jeho rozsáhlé podnikatelské aktivity. Po zrušení olomoucké pevnosti v druhé polovině 80. let 19. století Fischer skupoval rozsáhlé stavební parcely za účelem výstavby velkých obytných domů. Výsledkem jeho následné spolupráce s olomouckým stavitelem Karlem Starým a vídeňským architektem Jacobem Gartnerem bylo více než 60 domů, nejednou tvořících ucelené uliční fronty (na dnešní ulici Komenského, 1. máje, Kosinově, nábřeží Přemyslovců, v oblasti Terezské brány, v tzv. Úřední čtvrti atd.).

Kromě desítek domů vlastnil Mořic Fischer také cihelnu ve Slavoníně, kterou provozoval pod protokolovanou firmou „M. Fischer, Betrieb der Dampfmaschinen Ziegelei in Schnobolin mit dem Sitze in Olmütz“. Po koupi další cihelny v Bystrovanech nechal tuto firmu vymazat a v roce 1890 nahlásil do firemního rejstříku Krajského soudu v Olomouci firmu novou - „Vereinigte Erste Olmützer Kalk – und Zeigelwerke M. Fischer, Olmütz“ s předmětem podnikání „výroba stavebních materiálů, cihel a vápna“. Jako prokuristé této firmy byli uváděni Mořicův syn Robert a Mořicův zeť Jan Rappaport. Oba příbuzní byli od roku 1887 činní i v další Fischerově firmě nazvané „M. Fischer, Produktenhandel in Olmütz“. Podnik, jenž byl protokolován v roce 1869, sídlil od roku 1878 přímo na olomouckém nádraží. Dlouholeté aktivity v obchodu s obilím mohou být odpovědí na otázku, proč se v roce 1899 Mořic Fischer rozhodl vystavět v Holici vlastní obchodní sladovnu. Půjčil si další finance (zejména od Ústřední rolnické záložny v Olomouci) a v Holici skoupil několik pozemků. V červenci 1899 pak olomouckému c. k. okresnímu hejtmanství předložil plány budoucí sladovny vypracované Karlem Starým a následně získal nezbytné povolení k její výstavbě.

Cihly na stavbu sladovny si vyrobil ve vlastní cihelně

Kolaudace dokončeného podniku proběhla v srpnu 1900. Kolaudační komise se shodla na tom, že stavba byla provedena přesně podle předložených plánů, přesto Fischerovi doporučila, aby rozšířil odpadový kanál a na sýpkách vyznačil výšku ukládaného ječmene. Areál sladovny vybavený vlečnou kolejí, jež se napojovala na vlečnou dráhu vedoucí z Hodolan do holického cukrovaru, byl tvořen sladovnou, obytnými budovami, zámečnictvím a objektem vrátnice s konírnou. Celkové náklady na její výstavbu činily 3,6 milionu korun. Mořic Fischer ji nechal vystavět z rozměrově atypických cihel pocházejících z jedné z jeho cihelen. Disponovala klenutými podzemními i rozsáhlými americkými humny (6200 m2), jejichž orientace směrem na jih byla častým předmětem výtek. Na jaře a na podzim zde teplota dosahovala vyšších hodnot než v klenutých humnech na severní straně. Dřevo na vybudování několikapatrových sýpek (během prvního desetiletí byly provedeny dodatečné výstavby dalších etáží) pocházelo z Bukoviny. Veškeré strojní zařízení dodané továrníkem Kašparem ze Senice sloužilo ve sladovně až do období 1910-1912, kdy bylo inovováno. V roce 1923 žádal správce sladovny A. Mráček Středomoravskou elektrárnu v Přerově o vybudování odbočky vysokého napětí (22 000 V) do objektu sladovny. Tehdejší vlastník továrny – firma Heller & Husserl si pak musela vybudovat v areálu podniku vlastní transformační stanici. V roce 1924 už všechny stroje sladovny (výtahy, přepravní šrouby atd.) poháněly elektromotory a původní parní stroje a kotle zakoupené Mořicem Fischerem byly odprodány. Sladovna měla dva dvoulískové hvozdy o rozloze 90 m2. Jejich vnitřní zařízení dodala brněnská firma Brand & Lhuillier a byly určeny k sušení vídeňského, plzeňského a mnichovského sladu. Při délce kampaně 9-10 měsíců bylo možné ve sladovně zpracovat až 700 vagónů ječmene.

Mořic Fischer provozoval nově vystavěnou sladovnu pod protokolovanou firmou „Olmützer Export Hanna Malzfabrik M. Fischer Olmütz“. K zápisu této firmy jednotlivce došlo v roce 1901. Firemními prokuristy byli opět R. Fischer a J. Rappaport. Fischerova sladovnická firma vyvíjela činnost jen velmi krátkou dobu. V červenci 1902 byl totiž rozhodnutím Krajského soudu v Olomouci uvalen na veškerý majetek tohoto „stavebního spekulanta“ konkurz. M. Fischer byl také obviněn z podvodů a zaviněného úpadku svých podniků, který velmi vážně poškodil celou řadu německých i českých investorů, nemluvě ani o důsledcích v rovině národnostní. Jeho úpadek je označován „... za jednu z nejtěžších pohrom, jaké němectví v Olomouci postihly“.

Výčet celkového jmění Mořice Fischera je vskutku rozsáhlý. Podle Bohumíra Knechtla vlastnil 62 domů, sladovnu, dvě cihelny, velkosklad s uhlím, dva hotely, tři hostince, několik pevnůstek (fortů v okolí Olomouce) a několik desítek pozemků. Hodnota jeho nemovitého majetku (včetně průmyslových závodů) byla vyčíslena na více než 6 mil. K. Kauza „Fischer“ trvala téměř dva roky. Konečný verdikt, jenž všeobecně překvapil, byl vynesen až 12. listopadu 1904. Mořic Fischer byl ve většině bodů obžaloby osvobozen a pouze za nedbalé vedení obchodních knih (u některých firem je nevedl vůbec) byl odsouzen na jeden týden vězení. Státní zástupce se proti rozsudku odvolal k Vrchnímu zemskému soudu do Brna a Fischerův trest byl nakonec zvýšen z jednoho týdne na 14 dní. Za stejný přečin byl odsouzen ke dvěma měsícům vězení i Fischerův zeť J. Rappaport. Po odpykání svého trestu se M. Fischer přestěhoval do Vídně, kde také v roce 1906 zemřel. Jeho rozsáhlé impérium bylo v té době již z velké části rozprodáno. Sladovna v Holici, úředně oceněná na 913 000 K, byla v lednu 1903 převzata Ústřední rolnickou záložnou v Olomouci. Záložna závod okamžitě pronajala olomoucké sladovnické firmě Hermanna Bracha, která zde sladovala nanejvýš dvě kampaně. V roce 1907 pak celý podnik odkoupila další zavedená sladovnická firma „Heller & Husserl“.

Veřejná obchodní společnost „Heller & Husserl“ se sídlem v Olomouci byla protokolována v roce 1879. Na základě společenské smlouvy z 1. 10. 1878 ji zřizovali Leopold Husserl, obchodník v Prostějově, a Berthold Heller, obchodník v Olomouci. Předmětem jejich podnikání byla tovární výroba sladu. Nejdříve ji provozovali v domě čp. 133 v Litovli, od roku 1890 v pronajaté sladovně Franze Langera v Hodolanech a od kampaně 1906/1907 již ve vlastní sladovně v Holici. Oba společníci patřili k rozvětveným židovským rodinám z Prostějova a Boskovic. O firmě Bertholda Hellera a Leopolda Husserla se nám dochovalo velmi málo archivního materiálu, neboť veškeré písemnosti této společnosti byly zničeny po druhé světové válce národním výborem. Holická sladovna patřila v dobách rakousko-uherské monarchie mezi prosperující exportní sladovny často oceňované na mezinárodních výstavách (např. v Paříži v roce 1900 či v Londýně v roce 1906).

V dobách konjunktury se výrobní kapacita závodu pohybovala kolem 400-500 vagónů vyrobeného sladu, který byl exportován pod chráněnou značkou „Aeromalt“ do většiny evropských států (především do Německa, Švýcarska a Francie), do USA, Indočíny a Jižní Ameriky. Firma „Heller & Husserl“ „... dodává nejlepší moravský slad všech typů vyrobený ve speciálních hvozdech z nejlepšího moravského ječmene“ a její specialitou byl lehce odsušený plzeňský slad. V poslední předválečné kampani sladovna zpracovala 795 vagónů ječmene, z něhož vyrobila 470 vagónů sladu. S největší pravděpodobností byl provoz v holické továrně zastaven v roce 1916, kdy se také oba společníci ocitli před Okresním soudem v Olomouci s obviněním z lichvářství. V kampani 1914/1915 totiž prodávali okolním obchodníkům a pivovarům slad za „nehorázně“ vysoké ceny. Soud oběma společníkům vyměřil pokutu ve výši 100 000 K. B. Heller i L. Husserl se poté odvolali ke Krajskému soudu v Olomouci, kde byl jejich případ přezkoumán. Z 29 případů lichvy jim bylo prokázáno „pouze“ pět a celková pokuta se nakonec snížila u Bertholda Hellera na 60 tisíc korun a u Leopolda Husserla na 20 tisíc korun. Po vzniku ČSR byl holický závod výrazně modernizován. Rekonstruována byla topeniště i vybavení hvozdů, v továrně se objevily nové transportéry sladu, byla rozšířena laboratoř a v neposlední řadě došlo již k avizovanému připojení továrny na rozvod vysokého napětí a nahrazení parních strojů a kotlů elektromotory. Součástí továrního inventáře se staly rovněž dva nově zakoupené vozy.

Ekonomické problémy provozu sladovny

Až do roku 1925 byl veškerý sladovnický průmysl koncentrován a koordinován odbornými sladovnickými organizacemi. Holická sladovna, stejně jako většina dalších podniků v tomto období, pracovala pouze 2-3 měsíce v kampani. Dělníci však byli v továrně zaměstnáni po celou kampaň. Výrobní režie podniku tak byla mnohem vyšší než při plném využívání závodu.

Například v roce 1923 sladovna vyprodukovala pouhých 16 % předválečné výroby. Lze také předpokládat, že v rámci vnitřních reforem Syndikátu československých sladoven došlo na krátké období k zastavení celého holického provozu a kontingent sladovny pak přešel na sladovnu firmy „I. & W. Briess“. V předválečném období pracovalo ve sladovně 45-50 dělníků, pět úředníků, několik řemeslníků, a dokonce i zahradník. V roce 1920 firma zaměstnávala 29 dělníků, na konci 20. let 20. století a v období všeobecné hospodářské krize už jen 14.337 Nízká zaměstnanost podniku souvisela s velmi omezenou výrobou sladovny, která se vlivem hospodářské recese a vleklé oborové krize dostala do existenčních problémů. Prohibitivní celní politika Německa a ostré konkurenční prostředí na všech dalších světových trzích způsobily, že holická sladovna ztrácela svá dřívější odbytiště a vyráběný slad nedokázala umísťovat ani na trhu tuzemském. V kampani 1931/1932 se výroba firmy „Heller & Husserl“ zúžila na pouhých 150 vagónů pivovarské suroviny a produkce měla i nadále sestupnou tendenci. V kampani 1937/1938 byla výroba sladu zastavena a prostory sladovny byly užívány pouze jako sklady obilí. K hospodářským problémům firmy „Heller & Husserl“ přispěly nemalou měrou i vleklé spory mezi společníky, které měly své kořeny již ve 20. letech 20. století.

V roce 1922 zemřel Berthold Heller a o dva roky později i Leopold Husserl. V dědickém řízení zastupoval zájmy všech Leopoldových příbuzných (tj. manželky Sofie a dcer Elsy Bodové a Olgy Steinové) Leopoldův vnuk Franz Bodó, který v roce 1924 přistoupil do společnosti jako veřejný společník. Všichni ostatní potomci obou zakladatelů pak ve firmě figurovali jako tzv. tiší společníci. Právo zastupovat firmu však Franzi Bodó uděleno nebylo. Zájmy své babičky, matky a tety měl hájit proti Mořici Hellerovi, jenž prokazatelně využíval firemní konta pro své vlastní účely. Rodina se proto snažila soudně vymoci pro Franze Bodó právo k zastupování firmy a tím i kontrolu nad všemi finančními transakcemi ve společnosti. Mořic Heller svým společníkům zamlčel existenci účtu u olomoucké filiálky České banky Union. V době pozůstalostního řízení, kdy měl jako jediný dispoziční právo, si na utajené konto separato dále převáděl finance ze společného firemního účtu. V březnu 1925 přesahovala výše tohoto tajného účtu 1,5 mil. Kč. Zbývající společníci museli co nejrychleji těmto tajným transakcím zabránit, a proto Mořice Hellera zažalovali. Ve společnosti v této době vypukl velmi ostrý střet mezi skupinou „Heller“ a potomky Leopolda Husserla. Celý rodinný konflikt budil nemalou pozornost ve sladovnickém průmyslu. Firma patřila k výhradním dodavatelům některých německých pivovarů, které se obracely na olomouckou obchodní a živnostenskou komoru s žádostí o podání stručné informace, jak se spor vyvíjí, co je jeho příčinou a kdo je v právu. Zvláště znepokojeni byli interními problémy firmy „Heller & Husserl“ její obchodní zástupci, kteří nevěděli, jak moc tyto sváry ohrozí smluvené obchodní kontrakty. Případ se projednával více než tři roky u olomouckého krajského soudu i u Vrchního zemského soudu v Brně. Rozsudkem z prosince 1926 bylo Mořici Hellerovi nejdříve odebráno dispoziční právo ve prospěch Franze Bodó a o dva roky později byl kvůli podvodům z firmy soudně vyloučen. Od roku 1928 měla firma „Heller & Husserl“ pouze jednoho veřejného společníka – Franze Bodó, který v roce 1937 rozšířil dosavadní předmět podnikání na „uskladňování obilí“. Mořic Heller si v roce 1928 založil vlastní firmu „M. Heller“ se sídlem v Olomouci a s předmětem podnikání „výroba, obchod a export sladu“. Od roku 1931 až do roku 1935, kdy Mořic zemřel, však jeho firma nebyla provozována. V červenci 1939 oznamoval bankovní dům Kreditanstalt der Deutschen olomouckému oberlandrátovi, že Franz Bodó souhlasí s arizací svého podniku za podmínky, že mu bude vyplacena částka 5 milionů korun.

Zájem o holickou sladovnu byl mimořádný. K nejvážnějším kupcům patřily „Unterfrankische Malzfabrik Kitzingen a. M.“ a „M. Pfeuffer & Hausinger z Mnichova“. Ani jedna z těchto firem však holickou sladovnu nakonec nekoupila. Přednost totiž dostala firma „Ostmärkische Brau AG Linz a. d. Donau“, která podnik získala kupní smlouvou ze dne 27.2.1940. Tato akciová společnost, jež provozovala pivovary ve Vídni, Wieselburgu, Linci, Gmundu, Salzburgu, Kundlu, Hallein, Innsbrucku a Reutte, kupovala holickou sladovnu především za účelem zásobování svých vlastních pivovarů. Bezprostředně po převzetí holické sladovny byly provedeny nezbytné rekonstrukce po několik kampaní odstaveného závodu, sladovna byla vybavena chybějícím strojním zařízením a uzpůsobena na zpracování 550 vagónů ječmene. Veškeré investice však přišly vniveč, neboť společnost nedostala žádný příděl ječmene. Ústřední kancelář „Ostmärkische Brau AG Linz a. d. Donau“ v Linzi během celé kampaně 1940/1941 usilovně korespondovala se Svazem pro slad, chmel a pivo a neustále ho žádala o přidělení kontingentu ječmene: „... holická sladovna je první arizovanou sladovnou v protektorátu, ...potřebný ječmen nedostala, kdežto židovské podniky pod správou ano... firma zaplatila hotově, provedla potřebné investice, je poslušná...“. Nacistické orgány však měly se sladovnou zcela jiné plány. Zatímco se kancelář v Linci snažila získat potřebnou surovinu alespoň pro kampaň 1941/1942, byl celý závod využíván jako skladiště wehrmachtu. A zůstal jím až do konce druhé světové války. „Ostmärkische Brau AG Linz a. d. Donau“ pak bylo odpovězeno, že „...soukromé záležitosti nejsou důvodem, aby byla sladovna znovu zprovozněna“. V roce 1940 byla firma „Heller & Husserl“ likvidována Karlem Filzmayerem. K jejímu výmazu došlo ještě téhož roku.

Sladovna v Holici přečkala válečný konflikt bez většího poškození. Bezprostředně po osvobození byl závod pod národní správou J. Groáka. Výroba zde byla zahájena v roce 1946. Po znárodnění sladařského průmyslu v roce 1948 byla holická sladovna spravována Československými pivovary, n. p. Praha, a následně byla začleněna do Obchodních sladoven, n. p. Olomouc. V dalších desetiletích podnik prošel všemi reorganizacemi a strukturálními změnami sladařského průmyslu. Provoz sladovny v Holici byl zastaven na konci 90. let 20. století, kdy ji provozovala firma Tchecomalt Group a. s. V roce 2012 se objekt holické sladovny nechvalně „proslavil“ v rámci tzv. Metanolové aféry, kdy zde bylo objeveno 144 tisíc litrů načerno skladovaného 86 % lihu. V současnosti nejsou prostory sladovny nijak využívány, poškozenou střechou do jejích prostor zatéká a budova neutěšeně chátrá. Funkční je jen přilehlá původní kovárna, kterou provozuje kovářská dílna, specializující se mimo jiné na sladovnické technologie.

Čenda Šopek (Toulky starou Olomoucí)

Použitá literatura:

Olomoucké hospody, zájezdní hostince, hotely, vinárny a kavárny v Olomouci od Miloslava Čermáka (Memoria, 2004)

Osudy olomouckých sladoven a sladovnických firem v kontextu vývoje sladovnického průmyslu od Michaela Viktoříka (Univerzita Palackého v Olomouci, 2007)

Interiér holické sladovny | Foto: Čenda Šopek

Interiér holické sladovny | Foto: Čenda Šopek

Interiér holické sladovny | Foto: Čenda Šopek

Interiér holické sladovny | Foto: Čenda Šopek

Interiér holické sladovny | Foto: Čenda Šopek

Interiér holické sladovny | Foto: Čenda Šopek

Interiér holické sladovny | Foto: Čenda Šopek

Holická sladovna | Foto: Čenda Šopek

Holická sladovna | Foto: Čenda Šopek

Holická sladovna | Foto: Čenda Šopek

Holická sladovna | Foto: Čenda Šopek

Sklepy sladovny | Foto:  Jiří Talaš

Sklepy sladovny | Foto: Jiří Talaš

Sklepy sladovny | Foto: Jiří Talaš

Sklepy sladovny | Foto: Jiří Talaš



INZERCE

NÁZORY K ČLÁNKU

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
Drupi
INZERCE
TV Morava