Obavy z ambiciózního knížecího syna
Vznik či obnovení olomouckého biskupského stolce souvisel s velmi napjatou situací uvnitř přemyslovského rodu. Kníže Břetislav, slavný hrdina a jeden z nejlepších panovníků raného českého středověku, který svou panovnickou dráhu mimochodem začal právě v Olomouci, měl pět synů. Tři z nich se postupně stali knížaty v Praze (Spytihněv, Vratislav a Kondrád), jeden byl znojemským a poté olomouckým údělným knížetem (Ota Sličný Olomoucký) a na jednoho zbyla církevní dráha. To byl onen Jaromír, zvaný později Gebhard.
V době, kdy se knížecího stolce v Praze ujal Vratislav II., což se stalo roku 1061, byl pražským biskupem Šebíř (Severus). Jelikož vztahy mezi knížecími sourozenci nebyly ani trochu idylické a mladší Jaromír projevoval velmi silně zájem o nejvyšší posty. Měl přislíbeno, že se stane pražským biskupem, tedy po dožití biskupa Šebíře. Vratislav se jeho urputnosti nejspíš obával, a právě proto ve spolupráci s biskupem Šebířem měl přesvědčit papeže Alexandra II. (obrázek vlevo), aby z obrovské pražské diecéze vyňali celou Moravu a zřídili (obnovili?) olomouckou (moravskou) diecézi. Tedy aby po nástupu mocichtivého Jaromíra na biskupského úřadu byla jeho diecéze o něco menší a pražský kníže Vratislav měl k dispozici i jiného, oddanějšího církevního hierarchu, kterého chtěl mít v osobě olomouckého biskupa. Tak se také stalo a roku 1063 byl ke kostelu svatého Petra a Pavla v Olomouci jmenován jako nový biskup břevnovský benediktýnský mnich Jan. Ten je od té doby veden jako první spolehlivě doložený olomoucký biskup.
Tento krok samozřejmě musel mladšího knížecího čekatele Jaromíra řádně rozběsnit. Ještě se ani nestal biskupem, a už mu jeho bratr Vratislav odebral málem polovinu jeho diecézního území! Od samého počátku tak bylo jasné, že olomoucký biskup Jan to nebude mít vůbec snadné a že v budoucím pražském biskupovi Jaromírovi rozhodně nebude mít dobrého přítele a spolubratra…
Jako lvice hladem podrážděná aneb jak nafackovat biskupovi
Jaromír se stal pražským biskupem v červnu roku 1068. Jedním z jeho cílů, za nímž šel vytrvale po celou dobu svého episkopátu, bylo zrušení olomouckého biskupství. To samozřejmě nešlo nijak snadno, Jaromír se ale dokázal na své přání soustředit velmi vytrvale.
První velký spor s Olomoucí začal v roce 1070. Tehdy se biskup Jaromír a olomouckým biskupem přeli o majetkové záležitosti. Roli v tom hrál kníže Vratislav, který zabral některé biskupské statky na Moravě pro knížecí komoru. Spor mezi biskupy Jaromírem a Janem měl vyřešit papež Alexandr II. Jaromír ovšem neměl dost trpělivosti, aby čekal na rozhodnutí z dalekého Říma.
Snad již v roce 1072 (podle kronikáře Kosmy roku 1073) se Jaromír osobně vydal do Sekyřkostela (dnešní Strachotín na Moravě), přičemž odbočil do Olomouce pod falešnou záminkou návštěvy svého staršího bratra, olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1045–1087). Ve sutečnosti mířil hlavně za olomouckým biskupem.
Pokračuje popis olomouckého historika Jiřího Fialy: „Jak barvitě líčí kronikář Kosmas, byl biskup Jaromír natolik pobouřen skrovným způsobem života olomouckého biskupa Jana, že Jana insinuoval a navíc ho nechal ztýrat svými služebníky. Biskup Jan si nato na Jaromírovo počínání stěžoval u pražského knížete Vratislava II., jenž vyslal ozbrojence, aby Jana doprovodili do Prahy, a pověřil Janova kněze Hagena, aby se vypravil do Říma a zpravil papežskou kurii o Jaromírově počínání. Jaromírovi lidé však Hagena poblíž Řezna přepadli, zmrzačili a pod hrozbou smrti donutili k návratu do Olomouce.“
Nechme ale znít slova samotného kronikáře Kosmy (obrázek vpravo). Jeho popis je dostatečně výmluvný a akční, skoro jako by jej někdo psal v našich časech:
„A bez meškání se (Jaromír) vypravil na cestu do svého dvora u Sekyře Kostela na Moravě, a odbočiv z cesty, jako by chtěl navštíviti svého bratra, již zřejmě se záškodným úmyslem přišel k biskupu Janovi na hrad Olomouc. Ten ho přijal jako přívětivý hostitel a omlouval se: „Kdybych byl věděl, že přijdeš, byl bych ti připravil biskupskou krmičku.“ Ale on jako lvice hladem podrážděná, jiskře na něho již dlouhou chvíli divokýma očima, odpověděl: „Jindy bude čas na jídlo, nyní se má jednati o jiné věci. Avšak pojďme,“ pravil, „je třeba zajíti do soukromí k rozmluvě.“ Tu biskup nevěda, co se bude díti, zavedl ho do své ložnice. [Folio 44v] Vypadalo to, jako by tichý beránek vedl dravého vlka do chléva, obětuje se mu sám dobrovolně k zabití. Když tam Jaromír viděl u postele sýr napolo snědený, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky, co právě zbylo biskupu od včerejší snídaně, jako by byl nalezl nějakou hroznou a trestuhodnou věc, velmi se rozzlobil: „Proč žiješ lakomě? Nebo pro koho lakotíš, bídný žebráku? Na mou věru, nesluší biskupu lakomě žíti.“ Co potom? Zapomenuv na svaté svěcení, zapomenuv na bratrství, nedbaje lidskosti, vyzdvihl ten zuřivý host, tak jako levhart popadne zajíčka nebo lev beránka, oběma rukama svého bratra biskoupka za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu. A najednou z těch, kteří byli tomuto zločinu pohotově, jeden mu sedl na šíji, druhý na nohy a třetí, bičuje biskupa, s posměchem říká: „Uč se trpěti, dítě stoleté, uchvatiteli cizích oveček!“ Zatímco ho bili, pokorný mnich zpíval, jak byl zvyklý z kláštera, latinsky „Smiluj se nade mnou, Bože“.
Z toho měl, dívaje se na to, veliký smích a zalíbení zlý duch, který se na nikoho nesměje, leda koho vidí činiti zlé. A jako když někdy rázný bojovník směle vpadne v noci do nepřátelského tábora, vražedně napadne spící a spěšně uteče, aby nebyl od nich zajat, tak biskup Jaromír, spolubratra pohaněv a žluč své nešlechetnosti si osladiv, opustil hrad a odjel na svůj dvůr, kamž svůj příchod opověděl.“
Takto se tedy zachoval pražský biskup vůči olomouckému kolegovi, když nedosáhl svého jednáním a přesvědčováním. Konflikty pokračovaly i nadále, kníže Vratslav ale nad olomouckým biskupem držel ochrannou ruku. Zlostný Jaromír ale přeci jen uspěl, i když pouze na tři roky. Když byl Vratislav roku 1085 korunován na prvního českého krále, římský císař Jindřich IV. přitom potvrdil na opakované žádosti Jaromíra opětovné spojení pražského a olomouckého biskupství. Vydrželo to tak do roku 1088, kdy král Vratislav znovu obsadil olomoucký stolec svým vlastním biskupem. Jaromíra to sice opět rozzlobilo, takže se znovu vydal k papeži, jenže cestou do Říma při zastávce v uherské Ostřihomi zemřel. Olomoucké biskupství tak konečně ztratilo svého zarputilého úhlavního nepřítele.
Biskupství v Olomouci starší než to pražské?
Olomoucké biskupství vzniklo dost možná už podstatně dřív než roku 1063. Podle řady historiků bylo toho roku jen obnoveno, protože s tím kníže Vratislav neměl prakticky žádné „administrativní“ povinnosti, které jinak ke zřízení nového biskupství neodmyslitelně patří. Pokud tehdy jen obnovil již dávno založené moravské biskupství, šlo to samozřejmě z pohledu církevní hierarchie výrazně jednodušeji. Pak by tedy olomoucké biskupství bylo nástupcem jednoho ze tří sufragánních stolců, zřízených ještě za Velkomoravské říše někdy v letech 898 nebo 899. V pramenech existují útržkovité zmínky o moravských či olomouckých biskupech z doby 10. a 11. století.
Situaci církevní správy v českých zemích v 10. a 11. století popisuje na stránce archivy.olomouc.eu historik Jiří Fiala: „Pražské biskupství, podřízené arcibiskupství v Mohuči (Mainz), bylo založeno v roce 973; do tohoto data bylo teritorium českého knížectví církevně spravováno arcibiskupstvím v Řezně (Regensburg). Vznik moravského arcibiskupství roku 867 je spjat s osobou svatého Metoděje (813 nebo 815 – 885). Vpád Maďarů na Moravu v následujícím století velkomoravskou církevní organizaci rozvrátil, rovněž obsazení Moravy polským vojskem Boleslava Chrabrého (967–1025) na počátku 11. století nijak nepřispělo ke konsolidaci zdejších mocenských i církevních poměrů. Teprve zřízení olomouckého biskupství v roce 1063, rovněž podřízeného arcibiskupství v Řezně, obnovilo samostatnou církevní správu moravských údělů ovládaných příbuznými pražských přemyslovských knížat. O návaznosti tohoto aktu na velkomoravskou církevní organizaci, jakož i o věrohodnosti existence moravského arcibiskupa a tří biskupů k roku 899 apod. se vedou mezi historiky diskuze, vzhledem k nedostatku písemných pramenů může být v tom ohledu přínosný budoucí archeologický výzkum.“
Dodejme k tomu jen tolik, že archeologové už našli v zemi řadu dokladů o tom, že například v prostoru Biskupského náměstí či jeho okolí stávala zděná církevní stavba s vitrážovými okny už v 10. století. Těšíme se, co dalšího archeologové či historici zjistí.
Zdroj:
Olomoucké archivy https://archivy.olomouc.eu/
Schulz Jindřich (a kol.), Dějiny Olomouce, 1. díl. Olomouc 2009
Jen o pár desítek let později prožívalo olomoucké biskupství naopak zlaté časy. Za Jidnřicha Zdíka (na iluminaci z Olomouckého horologia označen H.E.), byl biskupský dvůr v Olomouci centrem vzdělanosti a diplomacie.
