Historie

Kdo byl Bezectný? Zajímavosti z historie katovského řemesla v Olomouci

O výkonech hrdelního soudu v královském hlavním městě Olomouci si zde už náš milý čtenář mohl číst a dokonce i obydlí olomouckého kata už zde bylo zmíněno. Dnes bychom rádi osvětlili vztah ctihodných obyvatelů města Olomouce směrem k osobám bezectným, mezi které kat a jeho pacholci bezesporu patřili.

Katovské řemeslo vzbuzovalo vždy hrůzu i opovržení, současně ale přitahovalo zvědavost. / Repro: archiv autora

Viděno z dnešní perspektivy moderního člověka, byly v dobách dávno minulých reakce na auru osobní pověsti člověka přehnané, úzkostlivé a někdy až nepochopitelně prudké. Ztráta cti mohla znamenat pro dotyčného jedince ekonomickou izolaci, duševní propad i nenávist sousedů. Často hrozilo přesídlení do jiného města a ani to dostatečně situaci dotyčného člověka neřešilo. Ztráta cti byla v minulosti jakýmsi stigmatem, který se často lepil člověku na paty, a tak si jej sebou dotyčný táhl jako nechtěné zavazadlo. Utrpení ztráty na cti se ovšem netýkalo pouze jednotlivců, ale upadaly do ní i celé stavy řemesel, jejich rodiny i děti.

Už od počátku gotiky, napříč dějinami přes baroko až po období klasicismu uvadaly předsudky lidí jen pozvolna a v některých lokalitách přetrvaly ještě do dvacátého století. Dokonce i v dnešní moderní době se někteří lidé dívají například na popeláře, metaře, zaměstnance kafilérií či pracovníky pohřebnictví s despektem. A kupříkladu všechny tyto činnosti měl v minulosti právě kat v resortu svých pracovních povinností. Jeho nečisté povinnosti sbírání a odstraňování toulavých psů a koček, likvidace nemocného dobytka i čištění městských stok, ulic a jímek a odstraňování sebevrahů jej od nepaměti stavěly do role bezectného, nečistého člověka, kterému je lepší se na hony vyhnout.

Stejně tak ale trpěly nedostatkem úcty i jiné stavy a většinou pramenila ztráta jejich cti z výkonu jejich povolání. Mezi bezectná patřila například i dnes dobře situovaná řemesla: lazebníci, holiči, celníci, věžníci, pohodní, pláteníci, koželuhové, hrnčíři, mlynáři, ponocní, hrobníci, městští metaři, soudní a městští sluhové, drábové, vězenští sluhové atp. Panská opatření se sice snažila spoustě cechů ulevit od této poroby, nicméně šlo to opravdu jen velice zvolna. Přestože byly městské úřady stále více terčem stížností a zavaleny žádostmi místních cechů, v hlavách lidu městského se zažité mechanismy mazaly jen velmi ztěžka. Celkovou úlevu stavům mohl přinést stejně jen a pouze Císař. Obecní rady nemohly samy o své vůli jakkoli do vrchnostenských patentů zasahovat.

Katovské řemeslo: beze cti, ale s dobrými výdělky

Mimo výše uvedené měl popravčí mistr jako svoji hlavní povinnost realizaci výkonů práva na popravišti a v mučírně. Pokud se kat zaopatřil vhodným a spolehlivým personálem (katovští pacholci či holomci - pozn. autora), mohl v dobré víře své hrůzné dílo vykonávat. Většinu „doprovodných povinností“ samotné popravy, či přípravy na mučení mohl tak svěřit do rukou svých pomocníků, nicméně akt mučení a popravy samotné byl vrcholem jeho díla. Jakousi stavovskou medailí každého popravčího mistra pak bylo stětí odsouzeného jedinou ranou popravčího meče, aniž by bylo nutno dalších úderů. Ne vždy se to podařilo, nicméně tyto krvavé historky nejsou naším dnešním tématem. Už z výkonu samotného katova řemesla vyplývaly pro něj samotného i jisté výhody. Tedy přesněji snad jen dvě nejznámější: Byl-li šikovný, tak pobíral velmi slušný plat a ve většině případů i oděv a boty popraveného.

Zlatky cinkaly ale i z příjmů za dohled nad nevěstinci, za čištění jímek, úklid městských ulic a byla-li jeho živnost spojena i s odstraňováním zdechlin zvířat a odchytem těch toulavých, tak i velice slušný peníz za plnění povinností rasovských. V souvislosti se svým řemeslem se hodně katů velmi dobře orientovalo v anatomii a i zde jim často kynuly peníze za léčení a rovnání kostí zlomenin. V tuto chvíli byl ovšem pokrytecky vyhledáván a jeho stav většině lidí nevadil. A stejně tak tomu bylo i v případech, kdy byl navštěvován lidem pověrčivým za účelem odprodeje různých talismanů. Kusy provazů oběšenců i šatstva popravených, jejich krev ba i kousky těl včetně genitálií šly v katovně doslova na dračku. Každý talisman pro štěstí, nebo pro účely čarování se hodil.

V královské Olomouci byla pohodnická živnost vždy součástí katovských povinností a to až do roku 1860, kdy umírá poslední popravčí mistr a městský soud si k výkonům poprav nadále žádá už pouze kata pražského. Vdova po katovi prodává v roce 1866 dům i s pozemkem a rasovna je následně destinována dál do extravilánu za městem, nyní v místech před tratí poblíž Nového Světa.

Kat jako démon se zvoncem

Styk počestného člověka s katem tak byl až do konce jeho působnosti ve městě nemyslitelný. Kat byl osobou nečistou, bezectnou a pro ostatní lid byl nedotknutelným. Pro jeho krvavou práci byl popravčí jako osoba často až démonizován a v některých případech i spojován s černou magií a spolčováním se s nečistými praktikami temných sil. Fantazie lidí tehdy opravdu neznala mezí.

Pro své vyloučení ze stavu počestných lidí musel často kat zvonit na zvonec, aby tak oznamoval všem, že prochází ulicí či vstupuje na náměstí. Pokud kat dostal chuť na korbel piva či džbán vína, musel se šenkýři včas ohlásit a i v putyce mu byl vyhrazen nenápadný stůl, mimo počestných lidí. V archivech se vzpomíná, že olomoucká spodina a tedy i kat chodili do pravovárečného domu „U Orla“. Nicméně ani historik dr. Miloslav Čermák, odborník na olomoucká pohostinství netušil, který z městských domů by to mohl být, takže je tato informace bez záruky. V archivech máme jen doloženo, že bylo městskou radou katu Františku Ignáci Pietschovi vytýkáno, že se až výstředně obléká a v šenku si sedá na místa, která nejsou jemu určená. Také v kostele jemu určeném měl kat vyhrazenou lavici mimo měšťanstva. Který olomoucký kostel to byl, není doloženo, ale je pravděpodobné, že na bohoslužby chodíval k dominikánům u sv. Michala. Katovna přímo sousedila se svatomichalskou klášterní zahradou, popravčí to tedy měl do kostela sv. Michala nejblíže.

Známe i několik jmen, které byly v minulosti spojovány s výkonem katovského řemesla (schafrichter, nochrichter, henker, pozn. aut.) v Olomouci. První dochovaný zápis o katovi je z roku 1440 a poslední z roku 1860. Připomeňme si tedy aspoň jejich jména: Jošt, Baltazar, Valentin Matz, Valten, Grollaus, Toman, Martin Sperling, Valentin, Jiří Pečínka, Eliáš Wildner, Zahariáš Heilandt, Kristián Windt, Jan Michal Pietsch, Jan Melichar Pietsch, Jan Kašpar Pietsch, František Ignác Pietsch, Ferdinand Reitknecht, Ignác Pohl, Karel Josef Grimm, Ferdinand Grimm, Ignác Wildner, František Jan Hořínek a Antonín Hořínek. Všichni výše jmenovaní bydleli v katovně poblíž hradeb, mimo domy měšťanské v domku na „Katten gasse“, tedy v dnešní ulici Hrnčířské, čp. 141 (na obrázku níže vpravo).

Strašidelný výlet pro uříznuté ucho

O tom, že kat byl ještě koncem 18. století považován za člověka s démonickými schopnostmi a s aurou nečistého člověka, svědčí i úryvek z povídky, která se týká Ignáce Wildnera, jenž byl za městského kata přijat v roce 1788. Jistý pan Render provází městem jakéhosi pana Kačírka. Na tom by nebylo nic až tak divného do té doby, než se pan Render začal Kačírkovi chlubit výsadami města. Vysvětloval Kačírkovi, že čtyři věžičky na vrcholu věže radnice hlásají do všech světových stran, že si zloději, tuláci a pobudové mají dávat pozor. Olomoucký kat byl totiž široko daleko znám svou šikovností (kat Wildner byl totiž mimo jiné v roce 1801 zván brněnským magistrátem k vykonání poprav oběšením a stětím, a protože o jeho zručnosti nebylo pochyb, byl olomouckou městskou radou pro tento výkon doporučen a uvolněn - pozn. autora).

A pan Kačírek údajně tehdy pohotově reagoval. Rádoby vtipkoval a při tom zasněně nahlas přemítal, jak by chlapi v hospodě nevěřícně koukali, jaký že to vlastní talisman. Považte! Přímo od olomouckého kata! Vstřícný pan Render Kačírka ujistil, že by to neměl být problém, a že mu cestu ke katovně rád ukáže. Sám prý ale blíže jak k rozcestí ulic Kurevní (dnes Hrnčířská) a Purkrabské nepůjde. Nepřípustnou mu byla už jen ta představa, že by mohl být spatřen v ulici, kde se nachází dva nevěstince. Prošli tedy společně náměstí až ke Kapucínskému klášteru a za kostelem zabočili doprava, tedy do ulice Hrnčířské a dále ke křížení už zmiňovaných ulic. Již osamocený pan Kačírek tedy pokračoval sám. Odbočil doprava, k dnešním Bezručovým sadům, narazil na střílnu s mříží a hned poté se dal dle instrukcí vlevo ke katovně. Rázem se ocitl v pochmurné a nevábné uličce. V tu chvíli už měl Kačírek takový strach, že zvažoval útěk z těchto prokletých končin. Jak údajně sám uváděl, krve by se v něm nedořezal. S bušícím srdcem a s mrazením v šíji došel až na konec katovské uličky, kde v mírném svahu stálo katovo obydlí, číslo popisné 141. Nesměle tedy zabouchal na dveře. V tu chvíli se veřeje rozletěly a v jejich ostění se tyčí mohutná postava samotného kata Wildnera. Nedotknutelný démon a stojí přímo před ním. Jaká hrůza! „Ddobrrýý dden ppane. Pprosím, neměl bbyste na pprodej nějaký ttalisman?“ koktá hrůzou zcepenělý Kačírek. Kat souhlasně přikývnul, nicméně na prodej měl tehdy údajně pouze „nějaké ohren“, tedy uříznuté uši. „Jestli může být, přinesu,“ ujišťoval Kačírka mistr ostrého meče. Zanedlouho svíral Kačírek v dlani levé ucho nějakého nešťastníka a prchal od katovny, až se za ním prášilo až k místu, kde se s panem Renderem rozešli. Ten se ihned zajímal, kolik tato hrůzná trofej Kačírka stála. Odpovědi se mu dostalo ihned, prý dvě zlatky. „To vás pěkně vzal na hůl, za to bych si pořídil raději nové boty,“ ukončil tuto strastiplnou štrapáci pan Render.

Jak se vedlo panu Kačírkovi nadále a co s talismanem bylo dál, už pramen neuvádí. Zdali je tento příběh pravdivý, či smyšlený už ponechám na představivosti milého čtenáře. Vypovídá však o jednom. Vztahy počestných měšťanů ke sníženým osobám, především pak ke katům, byly dílem hluboce zakořeněných předsudků z minulosti, dílem lidské představivosti, ale i hlouposti a pověrčivosti. Stejně tak tomu bylo u čarodějnictví, které vtipně dehonestoval německý historik Fritz Byloff: „Čarodějnické procesy byly naprostou kapitulací rozumu před nesmyslem“. Přes veškeré mýty, které o katech v minulosti kolovaly, je nám dnes nadevše jasné, že i kat byl jen člověk z masa a kostí. Naproti tomu, chytrý mistr ostrého meče dokázal na lidské hlouposti velmi výrazně profitovat a to je přece bernou mincí každého podnikání.

Autor: Jaroslav Šefčík http://www.hrdelnipravo.cz/ za přispění Čendy Šopka (Toulky starou Olomoucí )

Poděkování panu Wildnerovi z Olomouce

Zdroje:

Richard van Dülmen: Bezectní lidé. 

Wilhelm Nather: Kronika olomouckých domů

Epochální výlet pana Kačírka do 18. století aneb procházka po olomouckých památkách trochu jinak https://www.geocaching.com/

Archiv autora, archiv pana Wildnera











Kat neměl na starosti jen jednoduché popravy, ale často i odporně sofistikované mučení. / Zdroj: archiv autora 

Kat neměl na starosti jen jednoduché popravy, ale často i odporně sofistikované mučení. / Zdroj: archiv autora 

Kat neměl na starosti jen jednoduché popravy, ale často i odporně sofistikované mučení. / Zdroj: archiv autora 

Olomoucký kat sídlil u hradeb v místě dnešního domu č.p. 141 v Hrnčířské ulici. 


INZERCE

NÁZORY K ČLÁNKU

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
Chata Kouty
INZERCE
TV Morava