Jaroslav Dejmal (1892 – 1975) se narodil před sto třiceti lety do početné rodiny jihlavského ševce Leopolda Dejmala. Na Vysočině se také vyučil cukrářem a poté v roce 1910 odešel na zkušenou do hlavního města Vídně, kde pracoval u renomovaných cukrářských podniků Louis Lehmann a Julius Menschl. V roce 1919 byl jako zkušený voják přidělen k významnému leteckému útvaru, který sídlil na vojenském letišti v Neředíně. Z přechodné vojenské štace se ovšem stalo jeho osudové místo a nový trvalý domov – v Olomouci se už usadil, seznámil se zde s Helenou Přikrylovou, pracovnicí jedné z olomouckých bank, a v roce 1922 se s ní oženil. To už ovšem nebyl vojenským letcem, ale docela zkušeným cukrářem.

Cílem byla vlastní cukrárna a vlastní sladký sortiment

Nejprve byl krátce zaměstnancem cukrářské firmy Hrachovina a Večerka. Velkovýroba sladkostí ho ale nenadchla. První vlastní cukrárnu otevřel v roce 1920 v tehdejší sokolovně v ulici Sokolská 7. Jelikož sám byl aktivním a nadšeným sokolem, podařilo se mu členství v této vlastenecké tělocvičné organizaci šikovně využít i v obchodě. Krátce po otevření první cukrárny už některé moravské noviny tiskly inzerát, v němž jsou sokolové a sokolské jednoty vyzývány, aby nakupovaly cukrářské zboží u „bratra sokola Jaroslava Dejmala v Olomouci“. Tehdy ovšem měl Dejmal jen část sortimentu vlastní výroby, řadu cukrovinek ještě nakupoval od jiných výrobců – ostatně v inzerátech nabízel například francouzské čokoládové bonbony.

Ještě téhož roku se mu podařilo získat prostory na daleko lukrativnější adrese, v ulici 28. Října, tedy na frekventované spojnici Horního náměstí a tehdy velmi prestižního Národního domu. Dlouho také nezůstalo u nabídky cizích výrobků. Jaroslav Dejmal byl nejen ambiciózní, ale současně i velmi šikovný a pracovitý a tak začal brzy všem ukazovat, jaké zkušenosti nasbíral za svého tříletého pobytu ve Vídni a jak má taková prvotřídní cukrárna fungovat.

Olomoučané si začali zvykat na to, že se vyplatí při cestě mezi Horním náměstím a Národním domem zastavit se u Jaroslava Dejmala na vynikající dezerty a čokoládové bonbony. Zvláště rafinované receptury jeho vlastních bonbonů byly nejsilnější stránkou podniku Dejmal. S již stabilní pozicí na lokálním trhu začal talentovaný cukrář expandovat i dál do republiky, přičemž projevil i zdravou odvahu. Na začátku 30. let zahájil spolupráci s tehdy asi nejlepším pražským reklamním ateliérem Jiřího Solara. Ten vypracoval známé logo DEJMAL a byl autorem několika sloganů, kromě výše zmíněného „Bonbon Dejmal – báseň chuti“ také například „Kdo ještě neochutnal, ten nepoznal, že je Bonbon Dejmal šlechta mezi bonbony“.

Brusel, Paříž, Athény...

Dejmalovu cukrářskou chloubu si brzy oblíbily tehdejší VIP celebrity, například operní pěvci Eduard Haken a Beno Blachut, herečka Slávka Budínová, herci Jára Pospíšil a Josef Bek a především idol ženských srdcí Oldřich Nový. Fanynkou Dejmalova cukrářského umění byla také žena pozdějšího československého prezidenta Hana Benešová. Ve třicátých letech navíc Dejmal zažil velké úspěchy na mezinárodním poli.

V roce 1935 se jako jediný cukrář z Československa zúčastnil světové výstavy v Bruselu, kde oslnil v konkurenci tří set francouzských, italských, švýcarských a dalších konkurentů porotu a získal zlatou a stříbrnou plaketu. Domácí tisk o něm psal, že skvěle reprezentoval celou zemi. „Kritika odborných časopisů vyslovila se o československé expozici cukrářských výrobků velmi pochvalně a zvláště vyzdvihla novinku p. Dejmala, marcipánové plněné ovoce. Úspěch p. Dejmala slouží československému řemeslu jistě ke cti a chvále,“ psal o něm moravskoslezský deník Svoboda. V následujících letech získal další zlatá ocenění na výstavách v Rotterdamu, Paříži a Athénách.

Zájem o jeho produkci byl tak velký, že podnik nestíhal vyrábět. „J. Dejmal měl tolik objednávek na bonbóny, že mu stávající prostory a vybavení nestačily. V budově, kde měl obchod, postupně pronajal od Průmyslové banky pět bytů, které proměnil v dílny, sklady a kancelář,“ píše hstorik Michael Viktořík. Cukrárnu tehdy přebudoval podle projektu výborného olomouckého architekta Huberta Austa.

K Dejmalovi i s Waldemarem Matuškou

Podnik Jaroslava Dejmala pak ale utrpěl všeobecnou bídou a nedostatkem za druhé světové války. Produkce klesala. Ovšem už v září 1945 v tisku inzeruje, že shání nové šikovné učně a učnice. Prvorepublikové slávy však už podle znalců podnik nedosáhl. Následoval komunistický převrat a znárodňování. První vlny se jeho cukrárně ještě vyhnuly, nicméně v roce 1949 už musel kapitulovat a cukrárna se stala součástí národního podniku Československé hotely.

Tady se ale ještě projevila síla značky Dejmal. Nejenže soudruzi nechali zakladatele firmy v cukrárně pracovat coby vedoucího až do roku 1960, kdy odešel na penzi, ale ponechali dokonce cukrárně jméno Dejmal, což za minulého režimu rozhodně nebylo běžné. Lidé si značku pamatovali a kdo v Olomouci chtěl na něco sladkého, šel k Dejmalovi. Odehrávala se zde rande, chodilo se sem s dětmi po vysvědčení nebo třeba za odměnu, když zvládly bez pláče návštěvu zubaře… V 70. letech se v cukrárně nechal fotografovat třeba mimořádně populární zpěvák Waldemar Matuška.

Jméno mistra Dejmala cukrárně zůstalo do začátku 90. let, kdy po privatizaci a osamostatnění jednotlivých provozoven bývalého podniku Restaurace a jídelny vznikl nový subjekt. Vdova po Jaroslavu Dejmalovi po neblahých zkušenostech z minulého režimu, kdy manželé neměli žádný vliv na kvalitu cukrárny, která nesla jejich jméno, další používání názvu Dejmal nedovolila. Nová cukrárna Maruška na stejném místě vydržela do roku 2007, kdy ji vystřídaly levné knihy a později levný textil. Cukrárna Maruška nějakou dobu přežívala ještě za rohem ve stejném domě v menších prostorách, aby nakonec bohužel zanikla zcela a skončila tak éra nejlepší nejen olomoucké cukrárny.

Osobní vzpomínka R. Pogody: Když Dejmal nadával na "komunistické móresy"

"Jako mnoho mých vrstevníků jsem (coby dítko školou povinné) chodil s maminkou a babičkou k Dejmalovi na zmrzlinu se zákuskem. To bylo v 50. letech. Mé babičce, která byla o něco starší než pan šéf, si stěžoval, že návštěvníci cukrárny mu kradou nerezové lžičky na zmrzlinu. Nejvíc mu vadilo, když do cukrárny s prvorepublikovou pověstí chodili na sladkosti dělníci v montérkách a jedli zákusky špinavýma rukama. Nahlas nadával, že si na ty komunistické móresy nemůže zvyknout. Ale dobře si pamatuji, že herec olomoucké scény Josef Bek nosil k nám domů krabičku kremrolí, když chodil za mým otcem, divadelním kritikem. Mastili pak karty a já mlsal sladkosti od Dejmala, aniž bych tušil, že lepší tenkrát v celé ČSR nebyly k dostání. Cukrárna měla balkón se schodištěm, kam personál nosil "lepším" zákazníkům zmrzlinové poháry. Návštěva u Dejmala byla takovým malým svátkem a já si na to bral své první dlouhé kalhoty. Jindy jsem nesměl. Když babička na jaře 1968 zemřela, byl pan Dejmal (už jako penzista) na jejím pohřbu. Při kondolování mi pošeptal do ucha, že snad ti komouši už půjdou definitivně od válu. Netušil, že za půl roku bude všechno jinak." Richard Pogoda

Zdroje:

VIKTOŘÍK, Michael: Čokoládovnický a cukrovinkářský průmysl v Olomouci. Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci, 2008

Muž, který proslavil sladké řemeslo i město Olomouc, in: Olomoucký den, 13. 5. 2002

Jeden z výsledků spolupráce s reklamním ateliérem Jiřího Solara

Waldemar Matuška s kolektivem cukrářek v cukrárně Dejmal v roce 1976 | Foto: Věra Faksová

Cukrárna fungovala i za protektorátu a války. Na snímku z roku 1940 je cukrárna už po úpravách podle architekta Austa | Zdroj: archiv