Dcera posledního německého starosty Olomouce byla výborná malířka. Co ale chybí jejímu Hradisku?

Znalci olomoucké historie vědí, kdo byl Karl Brandhuber. Průmyslník původem ze Šumperka, majitel továrny ve Vrbně, byl v letech 1896 až 1918 starostou Olomouce. Posledním německým. Mnohem méně lidí ví, že jeho dcera Lilly byla výbornou malířkou. Její obrazy mají ve sbírkách významné středoevropské galerie.

Lilly Gödl-Brandhuber: Klášterní Hradisko | soukromá sbírka

Lilli Gödlová-Brandhuberová (30. 10. 1875 Vrbno pod Pradědem – 27. 1. 1946 Mnichov) se narodila s výbornými předpoklady pro uměleckou dráhu. Její matka Franziska totiž pocházela z významné olomoucké italsko-rakouské rodiny Primavesiů. Ano, právě těch bankéřů a významných mecenášů umění, kteří v Olomouci vybudovali nádhernou secesní vilu Primavesi. V jejich rodině byl vztah k uměleckému světu mimořádně silný.

Jaký vztah k výtvarnému umění měl továrník Karl Brandhuber (na snímku vlevo), nevíme, ale každopádně dceřinu tíhnutí k výtvarnu nijak nebránil a naopak jí umožnil štědrou finanční podporou kvalitní studia.

„Lili Brandhuberová studovala ve Vídni krajinomalbu v ateliéru Adolfa Kaufmanna, pak v Praze u malířství a grafiku u Hermíny Laukotové a Václava Jansy a nakonec v Mnichově malířství u Richarda Kaisera a Hermanna Groebera,“ píše Martina Potůčková na stránkách Muzea umění Olomouc, které jedno z děl Lilly Brabdhuberové vlastní. V Paříži studovala sochařství u Antoina Bourdella. Lilly původně žila a tvořila v Olomouci, kde také vznikla plátna s motivem Klášterního Hradiska. Specializovala se na krajinomalby, portréty, lepty a užitkovou grafiku jako jsou například ex libris. Na počátku 20. století se přestěhovala do Prahy, udržovala živé kontakty s uměleckým prostředím ve Vídni i Mnichově. V bavorské metropoli se pak také usadila.

„Byla členkou pražského Spolku německých výtvarných umělců, Sdružení výtvarných umělkyň Rakouska a mnichovské umělecké skupiny Luitpold-Gruppe. Ve Vídni získala Státní stříbrnou medaili a v Brně Schindlerovu medaili,“ popisuje historička umění Martina Potůčková její úspěchy. Vystavovala v Praze i na Moravě, zejména v domovské Olomouci. Její práci vysoce hodnotila zejména německá kritika, zatímco český tisk o ní z evidentních příčin psal méně pochvalně – pohybujeme se v období posledních dekád monarchie, kdy nacionalistické rozpory mezi česky a německy hovořícími obyvateli českých zemí včetně Olomouce dosáhly mimořádné intenzity. Přesto ji ale i čeští Olomoučané a obecně čeští kritici respektovali a vnímali jako úspěšnou malířku. V dobových kritikách o ní zdvořile psali například po výstavě v Rudolfinu, že „přichází s krajinami zcela milými“, po výstavě v Drážďanech kritik napsal, že vystavuje „…trochu těžce malované obrazy a výborné lepty“. V olomouckém tisku čeští redaktoři obvykle připomínali i její rodinné zázemí, tedy to, že je dcerou německého starosty města. V pozdějších desítkách let se však z našeho povědomí bohužel téměř zcela vytratila. Lze to přičíst nacionalismu obecně a zejména pak neblahým následkům druhé světové války. 

Do roku 1943 byla Lilly poslední předsedkyní Spolku německých malířek v Praze (Verein deutscher Malerinnen). Její osudy po válce jsou poněkud zamlžené. Pravděpodobně byla z Československa vysídlena a údajně zemřela v Mnichově, není ale známo, ve kterém roce (uvádí se 1946 nebo 1953). V evidenci malé pevnosti Terezín, kde byl po válce internační tábor pro Němce, je ale zápis k datu 27. lednu 1946 o úmrtí Elisabet Gödlové, narozené 30. října 1875 ve Vrbně pod Pradědem.

Klášterní Hradisko jako krajinný prvek

Lilly malovala zejména krajiny, milovala motivy s řekami, tůněmi a stromy. Ve sbírkách Muzea umění Olomouc je právě takové kouzelné přírodní zátiší s názvem Podvečerní nálada z roku 1904. Jsou známy i olejomalby s motivy Klášterního Hradiska, které výtvarnice vnímala zřejmě nikoliv jako architektonické dílo, ale spíš jako zajímavý prvek v krajině. Jedno z pláten je v majetku Moravské galerie Brno, druhé v soukromé sbírce. A co zajímavého na jejím ztvárnění Hradiska vidíme?

Na první pohled je zřejmé, že stavbě někdejší benediktinského a později premonstrátského kláštera něco chybí. Je to centrální vysoká věž, dokončená v rámci barokní přestavby v 90. letech 17. století. Na věži bývaly troje sluneční hodiny, zdobené figurálními freskami. Věž měla i další výtvarnou výzdobu, směrem ke Svatému Kopečku byla zobrazena Panna Marie Svatokopecká, nad vstupním portálem zakladatel premonstrátského řádu svatý Norbert a patron kláštera svatý Štěpán, na severní straně směrem ke konventní zahradě byl svatý Viktor. Tato věž se ale zcela změnila v roce 1856, kdy už Hradisko přes půl století sloužilo armádě jako vojenská nemocnice. Zchátralá věž byla tehdy ubourána a zakončena strohou stříškou o mnoho metrů níže. Tento nevkusný a necitlivý zásah do tvarosloví celé stavby byl napraven teprve v 90. letech 20. století při generální rekonstrukci národní kulturní památky Klášterní Hradisko.

A proto my dnes opět známe Hradisko s vysokou centrální věží, zatímco na obrazech olomoucké malířky Lilly Gödl – Brandhuber tato výrazná vertikála logicky chybí. Vznikly totiž na počátku 20. století... 

Zdroj:

Mlčák Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště 2011

Potůčková Martina: doprovodný text ve sbírkovém portfoliu Muzea umění Olomouc, https://muo.cz/

Lilly Gödl-Brandhuber: Klášterní Hradisko, kolem roku 1900 | Zdroj: Moravská galerie Brno

Lilly Gödl-Brandhuber: Podvečerní nálada, 1904 | Zdroj: Muzeum umění Olomouc 



INZERCE
Ostrov realit Ostrov realit

Názory k článku

Redakce Rej.cz není odpovědná za obsah diskuze. Každý přispěvatel nese právní odpovědnost za své zveřejněné názory.



INZERCE
Radio Haná
INZERCE
TV Morava